„Poslanci schválili zákon, který omezí rychlý růst cen elektřiny v příštím roce“, píše iDnes. Kdybyste zkusili vyprávět výsledný stav, který nám naši politici chystají, nějakému cizinci, nejspíše by si myslel, že jste se zbláznili: 1. Český stát podporuje solární elektrárny tak, že ukládá distributorům vykupovat elektřinu ze solárních elektráren za vyšší cenu. 2. Aby na to distributoři měli a nemuseli cenový nárůst promítat do vlastních prodejních cen, dostanou od státu dotaci. 3. Aby na to měl stát, vybere potřebné peníze od … provozovatelů solárních elektráren.
Proč tohle nesmyslné kolečko, ve kterém mají peníze provozovatelů solárních elektráren dvakrát změnit majitele, aby nakonec skončily tam, odkud vyšly (přičemž se jich samozřejmě část ztratí na transakčních nákladech)? Protože si stát jednoduše na poslední chvíli svou podporu solárních elektráren rozmyslel, ale připadalo mu, že ji nemůže prostě zrušit.
To mu ostatně připadalo správně. K myšlence právního státu, ke které se Česká republika hlásí, neodmyslitelně patří i ochrana legitimního očekávání. Ponoukne-li stát investory k výstavbě solárních elektráren slibem výhodných výkupních cen produkované elektřiny, nesmí takto vzbuzené legitimní očekávání následně zklamat tím, že svůj slib zase odvolá.
A tak se rozhodl pro řešení, které má stejný účinek, jen to výslovně nepřiznává.
Je to podivně hluboce zakořeněný omyl v naší společnosti, že obejití zákazu je beztrestné. Není. Každý zákaz jde obejít a tak právo od pradávna spojuje stejné následky s porušením zákazu i s jeho obejitím. Někdy dokonce horší, neboť zatímco přestoupit zákaz lze i nevědomky, v obcházení je úmysl zřejmý a zavrženíhodný. Je tu nejen snaha dosáhnout něčeho, co je zakázáno, ale zároveň i snaha to skrýt; krom protiprávnosti se tu tedy setkáváme i s nepoctivostí.
Přesně to teď ale Česká republika dělá. Tím si samozřejmě nijak nepomůže a bude-li investory žalována (a to dozajista bude, žaloby už se připravují), nemůže vyhrát. Navíc si ale ještě uřízne pořádnou ostudu, neboť civilizovaný stát se takto nechová. Naším jménem a na náš účet.
Když jsme u toho neobratného skrývání, je vhodné dodat, že Česká republika bude na jiném místě muset svůj úmysl přiznat. Evropské právo jí totiž zakazuje poskytovat státní podpory, a aby tedy obhájila dotace, které bude poskytovat distributorům elektřiny, bude muset přiznat, že tyto dotace fakticky nejdou ze státního rozpočtu, ale z peněz provozovatelů solárních elektráren; sotva pak bude moci v arbitrážích tvrdit něco jiného.
Ani tak se jí ovšem nemusí podařit v Bruselu dotace obhájit a je tedy možné, že ke všem ostatním problémům ještě budou distributoři obdržené peníze zase vracet, a to i s úroky. (V případě druhé části opatření, darovací daně na emisní povolenky, je to dokonce téměř jisté.)
Ať tak či tak, provozovatelé solárních elektráren tedy nakonec dostanou nejméně tolik, kolik dostat měli a kolik jim (ať se nám to líbí nebo ne) po právu náleží. A možná dostanou i výrazně více, neboť jim v mezidobí mohou vzniknout následné škody ze zmařených investic, za které bude Česká republika také odpovídat. Jen to nezaplatíme v ceně elektřiny, ale ve svých daních. A nádavkem tu máme stát, který se chová jako pubertální rošťák, co rozbil okno a teď utekl a doufá, že se na to nepřijde.
