Kterak stát o osm miliard přišel

Blahořečím zpětně ministrovi Kalouskovi, že jsem se nestal členem Rady ČTÚ. Možná mi tím zachránil život, neboť minulý pátek by mne asi skolil infarkt.

Ta zpráva do značné míry zapadla v šumu inauguračních reportáží, což, myslím, není náhoda: Předseda Rady ČTÚ zrušil několik měsíců probíhající aukci volných kmitočtů radiového spektra. Odůvodnění? Cena ve stále probíhající aukci překračovala 20 miliard Kč. A to prý znamenalo, že „konečné (neznámé) ceny by negativně ovlivnily ceny pro koncové zákazníky, kteří by je nebyli ochotni hradit. Stejně tak neúměrně vysoké ceny by ohrozily financování vlastní výstavby nových sítí a očekávané zavedení rychlého mobilního internetu.“

Dojemná starost od někoho, koho neúměrně vysoké ceny účtované mobilními operátory nechávaly léta chladným, chce se říci. Nedosti ale na tom. Ekonomicky je tohle odůvodnění jednoduše nesmyslné.

Vztah mezi náklady a cenou rozhodně není přímočarý. Cena je výslednicí soutěže a střetu nabídkové a poptávkové křivky. Náklady do jejího určování vstupují jen dvěma způsoby: cena nemůže (s výjimkou případných krátkých údobí tzv. cenových válek) klesnout pod variabilní náklady. To jsou náklady, které musím vynaložit na vyprodukování jednotky zboží (služby) a které tedy ušetřím, pokud zboží nevyprodukuji. Nedává ekonomicky smysl, abych zboží produkoval, pokud nepokryji alespoň tyto náklady. V déledobém horizontu pak nemůže cena setrvat ani pod součtem variabilních a fixních, avšak neutopených nákladů, tedy nákladů, které při opuštění trhu mohou získat zase zpět (výrobní prostředky, které mohu zase prodat, resp. cena, za kterou to mohu učinit): opustit trh je totiž pro mne v takové situaci výhodnější, než na něm setrvávat. Plynou z toho dvě pro nás důležitá poučení.

Jednak náklady vždy slouží jen jako spodní hranice ceny. To znamená, že pokud soutěžitelům nějaký vstup prodám levněji, rozhodně to neznamená, že oni pak budou levněji prodávat výsledný produkt: budou jej prodávat za tu cenu, kterou jim trh dovolí, a můj krok jim toliko zvýší zisky.

Jednak utopené náklady, tj. náklady, které při opuštění trhu již nemohu získat zpět, do tvorby ceny vůbec nevstupují: ty jsem jednou vynaložil a nic s tím již neudělám; nejsou pro mne tedy důvodem, proč opouštět trh, pokud je nejsem schopen z ceny pokrýt. Přitom cena frekvencí je právě takovým utopeným nákladem: opustím-li trh, ztratím právo frekvence využívat, cenu zpět ale nedostanu.

Zaprvé tedy: Ať už tedy operátoři zaplatí v aukci za frekvence jakoukoliv cenu, cenu výsledných služeb to neovlivní. Tu ovlivní jen úroveň soutěže na trhu. A bude-li tato soutěž neefektivní, má ČTÚ možnost cenu regulovat, přičemž do výpočtu regulované ceny utopené náklady opět nevstupují.

A zadruhé a zejména: Účastníci aukce se dozajista aukce neúčastnili v sebevražedném úmyslu ony utopené náklady doopravdy utopit, tedy prodělat. A to znamená, že jsou přesvědčeni, že jim trh v budoucnu dovolí realizovat zisk i v případě, že na frekvence vynaloží oněch nejméně 20 miliard. A to znamená, že pokud v opakované aukci získají frekvence levněji, rozdíl nepocítí spotřebitelé v nižších cenách, ale operátoři ve vyšších ziscích.

Předseda Dvořák je (podle toho co říká) přesvědčen, že se operátoři ve svých odhadech spletli. Není třeba znát příliš důvěrně rozhodovací procesy ve velkých korporacích, abychom věděli, že investiční rozhodnutí v miliardových řádech jsou podložena zatraceně důkladnými výpočty a analýzami. Nepochybně podstatně sofistikovanějšími, než úvaha předsedy Dvořáka, kterou mimořádně zmateně vysvětloval zde.

Výsledkem s nikým nekonzultovaného jednání dosluhujícího předsedy Dvořáka tedy rozhodně není nějaká ochrana spotřebitelů, jak se nám s drzým čelem pokouší namluvit. Je to jednak ztráta nemalých prostředků pro státní rozpočet: operátoři si příště zajisté dají pozor, aby cenu nevyšroubovali tak vysoko, a budou se nejspíše držet odhadu, který předseda Dvořák publikoval, tedy ceny kolem 12 miliard; to je rozdíl nejméně 8 miliard a spíše více, protože cena v aukci stále ještě stoupala. A zároveň je to ztráta i pro spotřebitele, neboť se tím nejméně o rok oddálil vstup čtvrtého operátora, který měl přinést zvýšení konkurence a tím i snížení cen. A ten rok, to je podle mého soukromého odhadu nejméně miliarda zisků stávajících operátorů navíc.

Zbývá tak vlastně jediná otázka. Zda je předseda Dvořák tak hloupý, nebo zda ve skutečnosti sledoval zcela jiné cíle. A tuhle otázku by měl, myslím, začít řešit policejní vyšetřovatel se státním zástupcem. V prvním případě by to totiž, podle mne, mohlo být za jeden rok až pět let (maření úkolu úřední osoby z nedbalosti), v tom druhém za pět až dvanáct (zneužití pravomoci úřední osoby, popřípadě – co já vím – přijetí úplatku, vše v posledních odstavcích).