Kauza Putna: Jmenuje, nebo může jmenovat?

Nechci se tu vyjadřovat k etickému rozměru kauzy docenta Putny, jiní k němu toho již řekli dost. Doplním jen navýsost stručně rozměr právní. Prezident totiž i z právního hlediska doc. Putnu profesorem jmenovat musí.

V české legislativě se ustáleně užívají dvě různé formulace pro určení toho, co jakýkoliv orgán veřejné moci má udělat. Buď se říká, že orgán např. někoho jmenuje, něco udělí, povolí nebo zastaví, nebo že může jmenovat, udělit povolit, zastavit atd. Zatímco v druhém uvedeném případě má daný orgán na výběr, zda své pravomoci využije nebo nikoliv, v tom prvním jednoduše musí udělat, co zákon říká.

Povšimněme si přitom, že formulaci orgán musí jmenovat (udělit, povolit atd.) zákony nepoužívají. Je to výraz prastaré kurtoazie, která by takovou formulaci chápala jako urážku daného orgánu. Naznačovala by totiž, že by snad daný orgán mohl být k zákonu natolik neloajální, že by svou činností nezjednal zákonem požadovaný stav, pokud mu to zákon výslovně nepřikáže. A to je – nebo alespoň bylo v době, ze které tento zvyk pochází – nemyslitelné.

Tohoto jazykového zvyku se samozřejmě drží i zákon o vysokých školách. I ten na řadě míst uvádí, že daný orgán (ministerstvo, vědecká rada, děkan rektor) může něco učinit (např. § 72 odst. 6: „V uměleckých oborech může příslušná vědecká rada prominout uchazeči o habilitaci požadavek vysokoškolského vzdělání.“), jinde, že to učiní.

Obzvláště jasně pak to, že oznamovacím způsobem zákon vyjadřuje povinnost něco učinit, plyne z § 72 odst. 11: „Návrh na jmenování docentem postoupí vědecká rada rektorovi. Nesouhlasí-li rektor s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy, která jej projedná a tajným hlasováním se usnáší, zda uchazeč má být jmenován docentem. Nezíská-li návrh na jmenování většinu hlasů všech členů vědecké rady, platí, že se řízení zastavuje. V opačném případě rektor docenta jmenuje.“ Pokud bychom formulaci poslední věty „rektor docenta jmenuje“ vyložili tak, že je na jeho libovůli, zda tak učiní, nedával by postup v tomto ustanovení upravený žádný smysl.

Pohlédneme-li pak do § 73, který upravuje náš případ, dočteme se tu: „Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.“ Není tedy o čem debatovat. Dostal-li prezident návrh vědecké rady na jmenování doc. Putny podaný prostřednictvím ministra, nemá žádnou jinou možnost, než doc. Putnu profesorem jmenovat, ať se mu to líbí, nebo ne. Zákon mu to ukládá.

Panu prezidentovi nejspíš nelze vyčítat, že právě uvedené neví. Že to ale neví ani žádný z právníků, kterými je obklopen, mne poněkud šokuje: patří to k triviu, které musí znát každý student prvního ročníku právnické fakulty.

Nejhorší ovšem je, že se již objevili poslanci, kteří navrhují, aby byl zákon o vysokých školách změněn tak, že by panu prezidentovi „pravomoc rozhodovat o jmenování profesorů odejmul“. Zřejmě si to představují tak, že by se uvedená formulace pozměnila na „profesora musí jmenovat prezident republiky“. To by ovšem otevřelo bránu do právního pekla: každému jinému orgánu veřejné moci by se tím totiž otevíral prostor k totožnému argumentu a rázem by veřejná moc nebyla povinována vůbec ničím. Věřme, že se to nestane.