Relativismus pravdy v době pandemie Covidu-19

Když jeden odborník, například lékař, prohlásí, že pandemii podceňujeme, a druhý kontruje, že ji přeceňujeme, kdo má pravdu? Problémem je to, že pravdu mají oba, a je jen na nás ostatních, která pravda se nám bude líbit více...

     Impulsy k tomuto článku byly dva. Prvním byl rozhovor s Petrem Smejkalem, epidemiologem zdravotního centra IKEM. Ten v interview na kanálu DVTV ze dne 29.1.2021 poměrně obsáhle hovořil o současném stavu pandemie a mimo jiné prohlásil: "Zdraví je více než svoboda. Nejsme v žádném katastrofickém scénáři omezování svobod. Peníze se dají nahradit, lidský život ne." Druhým impulsem bylo vystoupení prezidenta České lékařské komory Milana Kubka, který dne 30.1.2021 v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na televizní stanici CNN Prima News po své velké kritice nedostatečnosti vládních opatření pronesl slova: "Buď budeme všichni nemocní a ekonomika nebude fungovat, anebo budeme zdraví a ekonomika bude fungovat.". Odborníků i laiků, kteří předkládají své myšlenky a vize jsou ve společnosti (nejen té české) spousty, a to vždy z obou stran barikády. Nechci a nebudu hodnotit výroky pánů Smejkala a Kubka ani nikoho jiného na základě mých vlastním míněních o pandemii a jejím řešení, na to byl potřeba další článek, ale chci se zaměřit na to, jaká je relativní pravda myšlenek, které nám takoví lidé předkládají.

     Pro pochopení začněme příkladem z jiné oblasti. Představte si, že po dlouhém dni jedete domů z práce, a když nastoupíte do tramvaje a posadíte se na sedačku, pomyslíte si: "Konečně se chvíli nemusím hýbat." Ale váš kamarád, kterého právě míjíte na křižovatce, když čeká na červenou, vám bude tvrdit, že jste kolem něj projel rychlostí 30 kilometrů za hodinu. Kosmonaut, vznášející se ve vesmíru v blízkosti Země uvidí, že se točíte dokola po kružnici rychlostí 1000 kilometrů za hodinu. Vesmírný dobrodruh, letící na výpravu od Země do hlubin Sluneční soustavy, odpřísáhne, že se pohybujete rychlostí 30 kilometrů za sekundu. A mimozemšťan, který nás sleduje ze středu naší galaxie, mi naměří 250 kilometrů za sekundu. Když jste vy, váš kamarád, kosmonaut, vesmírný dobrodruh i mimozemšťan naměřili všichni odlišnou rychlost, jaká je tedy ta jedna správná, "pravdivá" rychlost? No, není žádná. Respektive jsou pravdivé všechny. Ono totiž nic jako jediná, fundamentální rychlost neexistuje. Rychlost se vždy vztahuje k pozorovateli, který ji měří, a z jeho úhlu pohledu je tato rychlost správná. Důležité je, aby si všichni naši vesmírní pozorovatelé tuto skutečnost uvědomovali, aby pochopili, že někde jinde, z jiného úhlu pohledu, bude ta rychlost jiná, a přesto správná.

     Zpátky do naší reality. Pánové Smejkal a Kubek nám předložili svůj pohled na současný stav kolem pandemie a jimi navrhované kroky k jejímu řešení. Mnoho dalších lidí, ať už z odborné veřejnosti nebo laiků, bude mít stejný nebo podobný názor. Ale jsou jejich názory skutečně pravdivé? Samozřejmě že jsou, ale jen pro ně a pro další lidi, kteří se na věc dívají ze stejného úhlu pohledu. Ale stejně jako oni mají také pravdu lidé, kteří budou tvrdit přesný opak. A také lidé kteří se budou pohybovat kdekoli mezi těmito názorovými proudy. A je jen na nás ostatních, nakolik se dokážeme ztotožnit s některou z těchto pravd, zda ji přijmeme jako platnou, anebo si vytvoříme pravdu vlastní. V informatice je pravda jen jedním ze dvou stavů výroku. V lidském myšlení, společenských a přírodních vědách, myšlenkách a diskuzích je ale jen abstraktním společenským konstruktem, který má platnost přímo úměrnou lidské zkušenosti a ochotě tuto pravdu přijmout. Pravda se v lidských dějinách mění a přizpůsobuje nejen lidskému poznání, ale hlavně ochotě lidí ji přijmout a řídit se jí. Rovnost všech lidí je sociální konstrukt, vytvořený na základě změn ve společnosti před několika málo stoletími (a do současné doby nepřijímaný všude ani všemi), ale před tím fungoval jako neměnný pravdivý fakt o dělení lidí do tříd či skupin, které si rovny nebyly. A kdo se odváží říci, že myšlenka o rovnosti lidí tu bude pravdivá i za dalších tisíc let?

     Stejně jako v případě našich vesmírných přátel, i zde je je často opomíjená nutnost uvědomit si relativnost naší pravdy. Uvědomit si, že jiní lidé mohou mít, a často mají, jiný, odlišný názor. A umět nejen obhajovat svou pravdu a ukazovat lidem, proč by ji měli přijmout, ale také poslouchat a snažit se porozumět argumentům druhé strany, zamyslet se nad tím, jestli může být (alespoň částečně nebo v dílčích aspektech) pravdivá. "Nesouhlasím s Vámi, ale vždy budu hájit Vaši možnost o tom mluvit." I naše pravda se může s časem a prostorem změnit. A to zvláště u věcí, které jsou nové, kterým zcela nerozumíme nebo jsou příliš abstraktní, abychom je mohli spolehlivě naměřit a odprezentovat jejich výsledky. Je v pořádku mít svou pravdu a bojovat za ni, ale nemůžete ji pokládat za pravdu absolutní a upírat tím možnost mít svou pravdu jiným lidem. Jakkoliv nechci současnou dobu spojovat s dobou nedávnou či s jinými režimy, bylo by zajímavé posadit pana Smejkala do debaty o hodnotách svobody a života, kde by mu oponenti byli Jan Palach, Ryszard Siwiec nebo Elijahu Rips.

     A abych naznačil, v čem si myslím, že tkví podstata relativismu dnešních debat o pandemii, jedná se (podle mého úhlu pohledu) o nevyvážený poměr společenských složek, které s pandemií souvisí. Povšimněte si, že většina odborníků (zejména z lékařských profesí) popisuje problematiku a kroky k jejímu možnému řešení pouze z pohledu vlastní odbornosti. Jinými slovy, popisují celý problém pouze ze zdravotního hlediska, které je jistě majoritní (jedná se přeci jen o nemoc), ale zároveň zcela nedostačující. Zdravotní odborníci řeší současné i dlouhodobé dopady nemoci na lidské zdraví, ale ze své úzké odbornosti nevidí (anebo nechtějí vidět) dopady, které pandemie a zejména kroky vedoucí k jejímu zvládnutí budou mít na životy lidí ve společnosti. Současná pandemie ani zdaleka není jen problémem zdravotním, ale také problémem sociálním, ekonomickým a v neposlední řadě politickým. Každý z nás bude mít poměr názorových složek jiný na základě vlastních zkušeností, informací, a v neposlední řadě podle schopností a ochotě s těmito informacemi nakládat. Jiný poměr bude mít člověk, kterému v souvislosti s nemocí zemřel někdo blízký, jiný poměr bude mít podnikatel, který zkrachoval na základě vládních opatření, jiný rodina s dětmi, které výrazně klesl měsíční příjem, a jiný politik ve vrcholné vládní funkci. A otázek, které vyplývají z těchto nezdravotnických oblastí, je mnoho, a spousta z nich se může jako bumerang zdravotnímu systému negativně vrátit: Vydrží životní úroveň lidí (lokálně či celosvětově) na uspokojivé hladině? Jaké komplikace přinese snižování této úrovně a jaké bude mít trvání? Půjde jen o omezování životních potřeb, nebo dojde na lokální (jednotlivec, rodina) či globální (stát, svět) úrovni k pádům do chudoby? Jaký bude mít vývoj dopad na psychickou stránku lidí? Dojde k nárůstu sebevražd či civilizačních nemocí? Jak bude ovlivněna demografie? A jak budou dlouhodobě reagovat (ve vnitropolitickém i mezinárodním smyslu) světové vlády?

     To jsou všechno závažná témata, která mnozí odborníci i laici opomíjejí. A přitom kdo může dnes  s jistotou říci, jaký bude ekonomický nebo sociální dopad na společnost a jednotlivce v budoucnu? Globální problémy nemají jiná řešení, než globální spolupráci mezi všemi články společnosti nad celkovým obrazem problému. Každé současné vládní opatření je opět jen jedním relativistickým zhodnocením situace z jednoho úhlu pohledu. A političtí a odborní představitelé těchto společností musejí jít v první linii příkladem. Nejen dodržováním předpisů, ale zejména ochotou a snahou spolupracovat. Cesta z krize nevede nahodilým testováním opatření, která vymyslí úzký okruh vládního aparátu, protože to je jen jeden úzký pohled, kterému chybí kritické zhodnocení. Pouze nasloucháním a zvažováním dalších názorů se můžeme naučit, jak čelit nejen té současné krizi, ale i těm budoucím.