Český politik nad tím kroutí hlavou, zahraniční soudy zase kroutí hlavou nad českou hloupostí. Společnost Diag Human začíná úspěšně přebírat český majetek v evropských zemích a naši zákonodárci se stále nezmůžou na nic jiného, než na provolávání prázdných slov o nezákonnosti. Jejich opojení mocí jim nejspíše nedovoluje vidět fakt, že (bez)právní systém, léta vytvářený v českém korupčním prostředí, nemusí nutně fungovat i v ostatních státech. Chybu hledejme v podstatě české politické nátury, v českém politickém hloupém Honzovi...
Náš politický Honza je značně konzervativní člověk. Nemá rád velké změny, které se musejí vysvětlovat lidem, a nemá rád lidi, kteří chtějí velké změny. Nebo kteří vůbec něco chtějí. Když přeci jenom někdo takový za Honzou přijde, snaží se to vyřešit v co největší tichosti nad sklenkou slivovičky nebo pod stínem bílé obálky záhadného obsahu. A v české kotlině se mu daří dobře. Lid je tu skromný, vděčný za každý slib či milosrdnou lež, a když se na obzoru ukáže nějaký ten tmavý mráček, utěšují se lidé jistotou blanického vojska, které jistě v nouzi nejvyšší vyjede. A jelikož ještě nevyjelo, tak asi stále není tak zle. A tak další a další političtí Honzové chodí těmito prošlapanými a osvědčenými cestičkami, a vše se zdá krásně jednoduché.
Ale běda tomu, kdo se vydá do politického světa na zkušenou. Honza rázem ztrácí pevnou půdu pod nohama, bloudí v nepřehledné změti spravedlnosti a marně hledá cestičku, na kterou je zvyklý. Nakonec se chtě nechtě musí podvolit a raději se, za výkřiků o věčném útlaku českých práv, vrací na rodnou hroudu.
Čeští politici stále nedokáží pochopit, že někdy je nutné přijmout oprávněný nárok poškozeného, a ne kolem sebe neustále plivat oheň a sýru a doufat, že tak všechny zastraší. V mezinárodním právu český strašák nefunguje, a to byla a je největší chyba všech účastníků tohoto sporu, kteří se snažili hájit český zájem. Jejich arogance a neúcta k systému obchodního práva, kde mají všechny strany rovnocenné postavení, se nakonec obrátila proti nim.
Další velkou chybou byla nepoučitelnost. Postupná řada českých ministrů si nedokázala vzít nic od svého předchůdce a stále, s typicky českou tvrdohlavostí, vršila stejné chyby na hromadu, která ji nakonec zavalila. Myslet si však, že na to někdo z nich doplatí, by bylo stejně naivní, jako čekat na blanické vojáky. Svědomí pánů Bojara, Stráského, Fišera nebo paní Součkové je čisté asi jako dres závodníka cyklocrossu po skončení světového poháru, omluvy či uznání chyby se ale od nich nejspíše nedočkáme.
Doplatí na to opět jen český stát a jeho občané. Státní majetek přejde do rukou společnosti Diag Human a můžeme jen tiše doufat, že nám jej tato společnost nabídne zpět k odprodeji. Ale i tady je třeba vidět světélko naděje - třeba budeme alespoň jednou svědky transparentního státního nákupu.
