Fialova cesta na Ukrajinu je historickou událostí

„Slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí.“ Tomáš Garrigue Masaryk

Psal se den 15. 3. 2022 a český premiér Petr Fiala se spolu s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, polským vicepremiérem Jaroslawem Kaczyńskim a slovinským premiérem Janezem Janšou vydal do ukrajinského Kyjeva, aby se setkal s vrchními představiteli ukrajinského státu. Do Kyjeva, který byl odstřelován a bombardován ruskou armádou. Do města, kde smrt číhala na každém rohu, kdy byl její příchod s vysokou mírou pravděpodobnosti otázkou pověstného „ve špatný čas na špatném místě“. Do země, která čelila přímé válečné agresi největší jaderné zemi na světě.

I tak by mohl v budoucnu vypadat odkaz na dnešní události v kronikách nebo učebnicích. Fialova cesta na podporu ukrajinské vlády a země má více vrstev, než by se na první pohled mohlo zdát. Má rovinu osobní, národní, mezinárodní i historickou. A její důsledky možná ani nedokážeme v současné době dohlédnout. Stejně jako svět už po ruské invazi nebude stejný jako předtím, tak i česká politická scéna, a s ní i celá země, nebudou jako dříve. Česká vládní reprezentace od počátku invaze dávala jasně najevo, na čí straně stojí, a svým aktivním přístupem podporovala nejen humanitární podporu Ukrajiny a jejího lidu, ale i podporu ekonomickou a vojenskou. Nešlo jen o planá slova, ale přímé akce, které měly mezinárodní dopad

Premiér Fiala tuto aktivitu posunul na novou úroveň. Tam, kde většina evropských lídrů mlčí nebo souhlasně kývá s většinou, kde se německý premiér ohání energetickou potřebností a okrádá svůj národ o možnost definitivně se odstřihnout od nacistické minulosti, tam český premiér navazuje na odkaz velkých československých politiků, kteří ukazovali celému světu, kudy vede správná cesta. Krok si zaslouží obdiv z osobního hlediska, odjet do válečné zóny si vyžaduje (přes všechna bezpečnostní opatření) velkou dávku odvahy. Zejména nám ale ukazuje, že i malý národ může i v dnešní, globalizované době dělat velké věci. Ukazuje nám, že za pravdu a spravedlnost je zapotřebí bojovat. Ale hlavně nás vytahuje z marastu zahraniční politiky, do které jsme se za posledních 10 let dostali. Od posledního velkého zahraničně-politického počinu premiéra Mirka Topolánka zabředla Česká republika do nečinnosti a ignorantství, kdy nejen, že nedokázala aktivně vystupovat na evropské scéně (o mezinárodní nemluvě), ale neuměla se ani pořádně vyjádřit, kde se v Evropě vlastně nachází a kam chce směřovat.

Současné směřování české zahraniční politiky a kroky jejích hlavních představitelů navazují nejen na ideály prvorepublikových politiků, ale také na odkaz Václava Havla, ke kterému bychom se zejména v této těžké době měli vracet. Buďme vděčni, že naše současná politická reprezentace touto cestou jde.

„Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.“ Tomáš Garrigue Masaryk