Co se to dítě ve škole vlastně učí?!

Vzhledem tomu, jaké pitomosti se nyní v souvislosti se vzděláním řeší (například zákazy mobilních telefonů), vytrácejí se z diskuze témata mnohem důležitější. Jedním z nich je skryté kurikulum.

Co to skryté kurikulum je? Zjednodušeně řečeno je to obsah, který si žáci ze školy odnášejí, aniž by to sama škola zamýšlela. Jedná se o oblast chování, respektování autority a norem, akceptaci psaných i nepsaných pravidel a mnoha jiných. Malý příklad: například v německých celodenních školách je zvykem, že učitel obědvá se svými žáky u jednoho stolu. To se u nás nenosí a nedávno jsem ve školní jídelně dokonce viděl, že učitelé jedí ve své vlastní místnosti, označené nápisem „jen pro zaměstnance“. Samozřejmě jsem slyšel mnohokrát, že učitelé „chtějí mít klid alespoň při obědě“. Jinde se učitelé zase zamykají v kabinetu o velké přestávce, protože „chtějí mít klid alespoň na svačinu“. Ano, přece je při jídle nebudou otravovat jejich vlastní žáci! Jak zmíněné případy působí na klima školy, je zřejmé. Je také jasné, že někde to jde, jinde ne a je to tedy především o učitelích a jejich vztahu k žákům, a v neposledním případě se tu projektuje i vzdělávací filozofie konkrétní školy (v některých případech i její neexistence).

Na skryté kurikulum jsem si také vzpomněl, když mi kamarádka vyprávěla o své dceři, jedničkářce. Ve třetí třídě jim učitelka zadala jako úkol ten tradiční a nesmyslný čtenářský deník. Naše jedničkářka si koupila malý sešitek, do kterého napsala několik obsahů knih – a dostala ve škole jedničku. Její vztah ke čtení to samozřejmě nějak nevylepšilo. Maminku onehdy šokovala tvrzením, že se jí jedna kniha líbí „protože se s ní dobře hází“. Rok se sešel s rokem a je tu opět stejný úkol – čtenářský deník. Jak to vyřešila naše žákyně ve čtvrté třídě? Koupila si větší sešit, opsala do něj slovo od slova ten předchozí, přikreslila obrázky – a opět dostala jedničku. Aniž by za celý rok přečetla jednu jedinou knihu.

 Co se žákyně naučila? Mnoho věcí! Napadá mě třeba to, že formální a nesmyslné úkoly je nejlépe řešit formálně. Také to, že stará věc, ale s novým obalem, se dobře „prodává“. Také si už na prvním stupni čuchla k oblíbené strategii našich žáků, zvané „minimax“: minimální úsilí, maximální účinek. Pochytila základy našeho českého „jak přečůrat byrokrata“. Vidím do budoucnosti a představuji si ji na gymnáziu, kde v perfektní grafice předává učitelce svůj čtenářský deník, kde stále figurují ty stejné knížky pro děti, nečtené, ale dobře formálně zpracované – a opět dostává jedničku. To už bude vědět, že nemusí věci dělat tak, jak umí nejlépe, ale tak, aby byl učitel spokojený. A ten dnešní se spokojí opravdu s málem a ošulit se dá s prstem v nose. Bude ho tedy oprávněně považovat za pitomce a nekňubu. Naše žákyně bude  plně využívat stránky jako seminárky.cz, kde je v sekci „obsahy a rozbory děl“ plných 2537 položek! O lásku ke čtení nejde, u nás se přece vzděláváme jinak! Žáci a studenti nečtou knihy ani původní zdroje, mají přece zapsané výklady učitele, stažené jeho powerpointové prezentace a učí se zpracované otázky, které sami  nevytvoří, ale které si navzájem prodávají a kupují.  A kdo ví, jednou si třeba naše žákyně zaplatí i napsání diplomové práce. Jinak by to přece bylo moc čtení. Vítejte v českém školství!