Zázračná meducína aneb Na chemii je času dost

Je to malá stará paní. Dobrácké oči plné optimismu. Hlas vysoké tóniny. I přesto, že k ní docházím velmi zřídka, nejsem totiž často nemocen, pamatuje si mě jménem. Když nakoukne do sesterny, ve které se mě sestřička během měření teploty dotázala na celou naši rodinu včetně psa, pronese: "Pan Horák se na nás přišel podívat, pojďte dál."

"Paní doktorko, poslední dobou mívám sem tam takový jakoby pocit slabosti a trochu se mi chvílemi motá hlava." Nejprve se mi podívá do krku, potom mě zastudí tím malým kolečkem od naslouchátka na několika místech po obvodu celého mého hrudníku. Pošle mě načůrat do šampusky a nakonec mi změří tlak.

"Richarde, jste mladý, krásný, zdravý chlap."

Odjede na své židly k psacímu stroji, na kterém začnou její ukazováčky datlovat mou návštěvu do zdravotní karty. Já překvapen a zaskočen svou diagnózou vstávám ze židle, strojím se a s poděkováním odcházím. Věřte nevěřte, jsem vyléčen.

Slabost se nevrátila. Ani hlava se již nezamotala. Stačila jedna věta. Tomu říkám meducína!