Za duchy do Sudet (fotoblog)

Je to na tobě, můj milý čtenáři, kolik duchů na následujících fotografiích uvidíš. Může to být pouze jeden, a nebo celá desítka. Záleží na tvém přání, které je nutno podpořit kouskem fantazie...

Sudety - pohraniční prostor, kde po mnoho desítek let přecházel český jazyk plynule v německý, či obráceně. Před válkou odsud zmizela čeština, na konci války němčina. Sudety oněměly.
I dnes v nás toto pásmo, lemující naši republiku, budí zvláštní pocity. Právě tady se nachází jeden zapomenutý kostelík, v jedné již neexistující vesnici. A v tom kostelíku sudetský duch. Ein Geist.

Pro málokterého ducha bych hledal jméno skutečné bytosti jednodušeji, jako pro ducha tohoto místa, které své tragédie přitahuje od samotného začátku. Toho prvního pojmenuji Duchem Carla Antonia Reiny, Itala, který tento kostelík v letech 1708 - 1712 postavil. O 18 let později tragicky umírá při stavbě kostela o několik kilometrů po proudu Orlice.

Projížděl jsem kolem. Na kopcích tál sníh a voda stékala do údolí. Vál silný ledový vítr. A to i vyrabovaným kostelem, rozbitými tabulkami v oknech. Oblačna pomáhala brzkému soumraku, během kterého se objevili ... duchové Sudet.

_____________________________________________________________
Na tomto místě bych chtěl svého čtenáře informovat o tom, že se dají všechny
FOTOGRAFIE ROZKLIKNOUT
... pro jejich shlédnutí ve větší velikosti, a hlavně v jejich skutečné kvalitě.
_____________________________________________________________

Anna Jaschke, Josef Pohl, Eduard Kubitschke, Teresia Hanisch, Ignaz Klapper, Anna Geisler, Anton a Franz Neumann, Franz Krechke, Wenzel Saliger, Friedrich Friemel, Josef Jaschke, Johanna Weinberg. A další jména odsunutých či zabitých Němců by mohl můj duch dostat. Pak by se ale mohla strhnout v komentářích mela mezi těmi, které zlobí více rok 1938, než ten 1945. A obráceně. To nechci. Můj duch se nezlobí - je tu za všechny.

Zde je místo mého přiznání: Inspirací mi byl kostel v Lukové - kostel se sochami duchů. Ale ten leží mimo mé cesty. A tak jsem si vzal svého ducha, na své cesty, do svých Sudet. Stalo se tak na konci zimy, mimo sezónu, aby byl kostelík jenom náš. Povedlo se. Za celou dobu fotografování nikdo kostel nenavštívil. Ačkoliv je okolí (po jedné známé nedávné reklamě velké banky) poměrně dost navštěvované, i přesto, že kostelík leží na dohled od silnice, ponechává si ráz opuštěného místa. A to je dobře.

Poslední jméno, který duch dostane, je Lucie. Když ze sebe shodila prostěradlo, musela roztlačit naše auto, které na louce vedle kostela zapadlo do pozimního bahna. Zvládli jsme...