Sečtou mě, dohromady.

Ne příliš často se ve svém psaní uchyluji k aktuálním tématům, ale pro jednou udělám vyjímku potvrzující toto pravidlo a budu vám vyprávět, jak se tenkrát na konci března roku 2011 sčítal lid. (Druhý odstavec článku lehce klopýtne o dvě další mega-aktuální témata.)

Byl pátek, dvě hodiny odpoledne, když přišla sčítací komise právě do té do naší ulice. Ulice Smilova totiž, ta za námi, už byla sečtena a ulice Karla IV., ta před námi, tu budou sčítat až po nás. Každý občan naší ulice se v tu chvíli musel z nařízení sčítacího ministerstva postavit na chodník před vrata svého domu. Sčítací komisaři si nás srovnali do lajny, aby jsme se jim lépe počítali. Byli docela přísní. Když můj bratr škobrtnul o dlaždičku a trochu zavrávoral, ihned se jeden ze sčítačů ohradil: "Stůjte mi tam pořádně, u té 792-vojky!" Není to jen tak, takové sčítání.

Byli jsme připraveni - obyvatelé domů s lichým číslem popisným na jedné straně ulice, a sousedi z domů se sudým číslem popisným na straně druhé. Sčítání mohlo začít. Kdo tu z jakéhokoliv důvodu v tuto chvíli nebyl, jakoby vůbec nebyl - například pan primář Pleticha, který před měsícem poděkoval a s celou rodinou odešel do Rakouska. Sčítání začalo. Z jednoho konce řady se vydal sčítací komisař a s ukazujícím prstem začal počítat: "Jedna, dva, tři, čtyři, ..." Když došel na druhý konec celé řady, číslo si zapsal a sčítání zopakoval ještě jednou, tentokrát od druhého konce řady k prvnímu. V naší ulici proběhly tyto dva součty bez sebemenšího problému, ale slyšel jsem, že vedle ve Smilovce byl při druhém součtu problém - pan Novák to totiž nemohl vydržet a zrovna při druhém sčítání si odskočil na malou - o jednoho člověka to komisařovi nevyšlo. Ten prý zuřil, o to víc, když ve své zuřivosti přehlédl psí hov.. (pardon) exkrement, do kterého šlápl! Sčítání muselo jet celé nanovo!

Ale jak říkám, u nás bylo vše bez problému, mohlo se tedy přikročit k závěrečnému kontrolnímu součtu. Krátkým poučením nám vedoucí sčítač vysvětlil, jak tento poslední krok probíhá: "První z vás, úplně na kraji, řekne JEDNA, druhý, vedle něj, řekne DVA, třetí TŘI ... a tak to půjde dál, až k poslednímu člověku, s kterým příslušný komisař nakonec porovná svůj záznam. Připraveni?" Všichni jsme přikývli a ze začátku ulice jsem už zaslechl první sousedy: "Jednička! Dvojka! Trojka! Čtyřka!" Právě když jsem začal být zvědavý, jaké číslo vyjde na mě, zaseklo se toto závěrečné "samosčítání" u domu s číslem 56. Tento totiž obývá sociálně slabší, o to početnější rodina, jejichž děti navštěvují první stupeň základní školy již šestým, někteří sedmým, Ludvík dokonce osmým rokem - své sousedy si zkrátka nevybíráte. Ludva si ne a ne vzpomenout, které číslo následuje po čísle 23. Když mu jeho soused, který už měl svou dvacetpětku na jazyku, chtěl poradit, byl okřiknut komisařem: "Nenapovídat!" Nikdy bych si nepomyslel, jak tvrdý řád má takové sčítání.

Je sedmá večer, začíná se stmívat a Ludvík si stále ne a ne vzpomenout jaké číslo následuje po čísle dvacettři. Alespoň že starý dobrák pan hospodský z Růžku začal roznášet občerstvení přes ulici. Dnes dokonce tři deci malinovky za speciální cenu 24,- Kč ... doufaje, že tím Ludvovi nenápadně napoví.