Musím si konečně přiznat, že i můj život se z velké části stal virtuálním. K tomuto přiznání mě donutily skutečnosti, které vám možná přijdou na první pohled k smíchu, ale na ten druhý ...
Neděle večer. Sedím v potemnělé kanceláři, kterou slabě osvětluje záře mého monitoru. Otevřená ventilačka zve do místnosti můry, mouchy, komáry a veškerý další létající hmyz. Právě když jsem si pročítal (samozřejmě v pracovní pauze) článek jednoho ze svých oblíbených blogerů, pana Wolprechta, přiletěl malý zelený hmyzák a posadil se onomu autorovi přímo na čelo. Místo toho, abych se rukou ohnal před monitor, a tím hmyzáka donutil opustit obrazovku, čapnul jsem myš, najel šipkou na autorovo čelo a začal zběsile klikat. Zelený vetřelec nic. Klikal jsem několik sekund, tuším čtyři, možná šest, než mi došlo, že je mé jednání zcela zcestné.
Mám jeden zlozvyk, zda se to tak vůbec dá nazvat, při jídle si rád čtu. Nevím přesně, který den to byl, ale jako obvykle jsem si nad poledním talířem otevřel časopis, tuším magazín Práva, ne - pardon, byl to magazín Mladé Fronty Dnes, a začetl se do rozhovoru se známým hercem. Pomalu přežvykuji sousto za soustem, čtu řádek po řádku, když dojdu na konec strany. Pravá ruka pouští nůž a snaží se nahmatat myš, aby mohla kliknutím přepnout textový soubor na další stranu. Opět si po pár vteřinách uvědomuji svou mimózní reakci a začínám přemýšlet, zda je to úplně v pořádku.
Počítačové funkce vstupují do našich životů. Je to tak. Když jsem se v neděli ráno probral z horečky sobotní noci, přečetl jsem si sms: "Tak jak je po večerejšku?" Odpověď zněla: "Kamaráde, to byl RESTART jako prase!" Okamžitá reakce: "To je dobré, hlavně že to nebyl DELETE."
S tím prostě nic nenaděláte.
