Obyčejný článek o neobyčejném chování obyčejných lidí (podruhé)

Dnes jsem obědval v restauraci. Během hlavního chodu jsem vyslechl rozhovor, o který se s vámi musím podělit.

Nutno upozornit, že se tato konverzace odehrávala za mnou, tedy mimo můj zrak:

- "Pane vrchní ..."
- "Dobrý den, co vám mohu nabídnout?"
- "Dala bych si láhev bílého."
- "Mohu vám doporučit výborný Saviňonek."
- "S přívlastkem?"
- "Zajisté."
- "Ročník?"
- "1994, ten váš madam."
- "Nepřehánějte."
- "Ještě někoho čekáte, nebo si k té lahvi budete přát pouze jednu sklenku?"
- "Klidně bez sklenky. Hlavně mi k tomu přineste kbelík ledu."
Polknul jsem poslední sousto a s obrovskou zvědavostí jsem se otočil, abych viděl ženu, která si k vínu objednává kýbl ledu a která to víno hodlá pít přímo z flašky – a to všechno v pravé poledne!
Jakou zákaznici jsem u stolu za sebou spatřil? Žádnou! Jen číšníka a servírku provádějící debaras (sklízení použitého nádobí ze stolu), spestřující si tuto chvilku imaginární objednávkou.
Miluju "krásné" lidi. A ještě víc ty, kteří dokážou zůstat krásní i v práci. Možná snad proto, že vím, jak je to v pohostinství kolikrát těžké. Díky jim za tuto polední pointu!