Ivan Hlas - Za barevným sklem

aneb Putování stříbrné lžičky, malé myšky a uzlu na kapesníku - tak zní celý název prozaické prvotiny Ivana Hlase, jejíž poslední stránku jsem včera dočetl. (Článek nevyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.)

Ivan HlasR.H.

V úvodu bych chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s komentářem, který je napsán na zadních deskách této knihy a začíná slovy: "V literární prvotině ..." Podle mého názoru Ivan Hlas svými skvělými texty zasahuje do naší literatury "od nepaměti", a pokud se texty jeho songů ještě nenachází v čítankách pro děti základních a středních škol, vedle textů písní například Jarka Nohavici, Karla Plíhala, atd., je nejvyšší čas tyto učebnice doplnit.

Byl pátek a já jsem se se svou přítelkyní vracel ze samoty zpět do města, domů. Odjezd jsem si záměrně naplánoval na pátou odpolední, jelikož jsem věděl, že v pořadu Odložte si prosím na vlnách Českého rozhlasu Pardubice začíná hodinový rozhovor s mým oblíbeným písničkářem Ivanem Hlasem. Rychlost svého vozu jsem přizpůsobil délce trati tak, aby mi z Ivanových odpovědí a písní neušla ani Hlas-ka.

První informace, například o tom, že se Ivan vyučil knihkupcem, o filmu Šakalí léta, který ho proslavil u širší veřejnosti, či o naposledy vydaném albu s názvem Láska jako oliva, pro mě nebyly nové. Jaké pro mě ale bylo překvapení, když došlo na otázky ohledně nové, vlastně první knihy tohoto umělce, o které jsem neměl ani šajn. Už příští ráno jsem běhal po pardubických knihkupcech a marně se po této knize doptával. Nakonec mi ji tatínek přivezl "až" z Prahy.

Celá kniha je rozdělena do kapitol bez názvů, které na sebe dějově nenavazují, ovšem jistými detaily ano, každopádně působí chronologicky seřazeně, od útlého dětství hrdiny, který příběhy vypráví ich-formou, až po jeho plnoletost. Text je psán, řekl bych lidově (von, každej, bejt, vosumnáctý, prej), což na mě působilo náramně pohodově. Jsou v něm použita obecná "sprostá" slova, ovšem napsána na místech, kde působí někdy mile (vole), jindy humorně (do prdele) a nebo tam někdy zkrátka patří (bolševiku zasranej). Ivan doplňuje výklad příběhu krátkými "citoslovnými" větami (No nic. O tom ale příště. No hrůza. Ani vám to nebudu řikat. A samá láska a tak ...). Velkou roli hraje v celé knize zájem o ženy. Dlouho jsem přemýšlel, ke kterému autorovi Ivanovo líčení o ženách přirovnat - nakonec jsem došel k názoru, že je to originál.

Jak už jsem předeslal, děj příběhu vyzrazovat nebudu, jen nastíním, že je převážně humorný (tu část, o cestě vedoucího pana Tožičky domů z knihkupectví v den Ivanových osmnáctin, jsem předčítal nahlas i své přítelkyni, a oba jsme se smáli ještě dlouho potom, já se snad směji doteď), občas i akční (to když se hlavní hrdinové pustili za dopadením vraha dětí) či dramatický (1968 - dále bez komentáře). Pevný kmen všech příběhů a popsaných zážitků spočívá samozřejmě v cestě Ivana k hudbě - první kytara, první noty, první songy, první kapela, první koncerty. Vyzdvihnout ovšem musím autorův um, citlivě odklonit nás čtenáře od vyprávěného příběhu, dovysvětlit nepřímou souvislost a opět se ladně napojit tam, kde jsme byli odkloněni. Na závěr je třeba zmínit, že celá kniha je, podle Ivanových slov - až na malé vyjímky, pravda.

Byl to pěkný týden, ve kterém jsem se po dlouhé době každý večer těšil do postele, ne proto že bych byl unavený, ale proto, že se zase budu moct na pár chvil ponořit do laskavého a milého vyprávění příběhů ze starých Dejvic, ve kterých jsem směl nahlédnout do dospívání člověka, ke kterému od své puberty hudebně vzhlížím. Až Mistra někde potkám, patrně v létě opět v Chotěmicích, nechám si knížku podepsat ... i s věnováním!

A snad mi Ivan odpustí, když sem přepíšu pár řádků z jeho knihy, aby čtenáři mého blogu mohli ochutnat tento drobek a případně dostali chuť na celý krajíc:

"Ty kluci z B-Side nás měli rádi a já vim proč. Ségra byla fakt hezká a měla blonďatý vlasy. A taky se jim určitě líbilo, co hrajem, vobčas nám pučili celou aparaturu a nástroje a mohli jsme hostovat. Najednou všechno znělo jinak, než přes ty naše ubohý cajky, a byla to veliká krása. Teda aspoň pro nás. A tuhle v sobotu, v sále hospody u Tyšerů, který dal Jarda Müller časem zkrácený jméno Houtyš, jsme to měli zase slíbený. A byli tam všichni, hlavně kluci s vlasama, holky s krátkejma sukněma a bavili se intelektuálně, no prostě nádhera."

Je 18:00. Vjíždím svým vozem do naší ulice. Rozhovor s Ivanem Hlasem v pořadu Odložte si prosím na vlnách Českého rozhlasu Pardubice končí.

Vy jste ho neslyšeli? Nevadí poslechnout si ho můžete TADY. Kniha k dostání ZDE.