Dvacet deka Fejsbůčku

Opět pár vět o mém virtuálním životě, který se nezadržitelně vyvíjí dál a dál. O mém souznění, ale i boji, se sociální sítí zvané Facebook.

Jak už jsem na sebe v několika svých článcích prozradil, jsem aktivním uživatelem této sítě a trávím na ní velkou část svého nejen volného času. Vkládám fotografie, odkazy na hudební videoklipy ze serveru Youtube a samozřejmě aktualizuji i svůj stav na Zdi. Naučil jsem se dokonce už i šťouchat.

Ano, jsem to já, který všem svým 2937-mi přátelům v jednu chvíli prostřednictvím své Zdi sdělí "Jdu spát.", aby je po několika desítkách minut mohl informovat o tom, že "Ta kávička bodla." Baví mě na tom ta skutečnost, že se těch 356 přátel, kteří mi nejprve v komentáři popřáli dobrou noc a sladké sny, vůbec nepozastavují nad tím, že ačkoliv spící, píši opět na svou Zeď a dokonce popíjím kávu. Facebook je prostě jiná dimenze - můžete sdělit světu, že večer odlítáte na Hawai a zítra začít vkládat čerstvé fotografie z polorozpadlé chaty v Kotěhůlkách. Zeď neúprosně mizí. A na její obsah se zapomíná více než rychleji.

Ale to jsem zabrousil k něčemu jinému, než o čem jsem dnes chtěl psát: Určitě jste si (vy - uživatelé Facebooku) všimli těch krásných změn stavu svých přátel: "Jsem ve vztahu. Jsem v komplikovaném vztahu. Jsem vdaná/ženatý. Nejsem ve vztahu." O mnoho víc se mi ale líbí komentáře k těmto změnám, tak například "Jsem ve vztahu. - A kdopak je ten šťastlivec? Moc vám to přeji sluníčka moje. Těch už bylo.  Ať vám to vydrží do smrti. Konečně beruško, už si to zasloužíš." Beruška ovšem za dva dny změnila svůj stav na "Už nejsem ve vztahu." a následovali další komentáře: "Drž se. Copak se stalo? Tak vám to spolu slušelo. Chlapi jsou svině. Ozvi se, kdybys něco potřebovala." No není to nádhera? Srdce nad tím musí zaplesat.

A tak jsem požádal svou přítelkyni, zda si smím změnit stav na "Jsem ve vztahu." i já. Nejprve byla proti, nechápu proč, ale když jsem jí přečetl několik komentářů, které nás čekají, dostal jsem svolení. Usedl jsem k počítači a byl celkem nesvůj. Však je to nějaká událost! Možná za to může právě ta nervozita, ale nemohl jsem najít stránku, kde se ten stav dá změnit, proto jsem se rozhodl, že to zkrátka na tu svou Zeď napíšu ručně. No ... klepali se mi z toho ruce, a tak jsem omylem zavadil několika prsty o klávesy Ctrl + Shift a nechtěně jsem přepnul klávesnici do režimu QWERTY (to jsou ta písmena Z a Y, která se střídají nahoře a dole). Svého renoncu jsem si všiml až poté, co mou zeď zdobilo toto oznámení:

Občas se mi prostě něco nepovede. Komentář jsem obdržel pouze jeden, od své přítelkyně: "Až tě z toho výtahu vyprostí, čekám tě doma s večeří."