Čech Franta Jílek

Kdysi kuchař na záoceánském parníku. Potom chvíli taxikář. Mohl se jevit obyčejným, ale mě díky několika skutečnostem utkvěl v paměti. Následuje jedna z nich ...

Psal se rok '89, léto. Franta bydlel v prvním patře vysokého činžáku na samém konci Hamburgu. Tady dávaly, jak se říká, lišky dobrou noc. Když jeho soused z přízemí odjel na dlouhou služební stáž, poskytl Franta svůj byt naší rodině jako dočasný azyl s tím, že on se na tu dobu přesune dolů do zmíněného sousedova příbytku.

Pamatuji si Frantu jako vlka samotáře, notoricky utápějícího svou samotu v levných plechovkách od Aldiho. Seděl celé dny i noci na vybledlém gauči, popíjel pivo, balil cigarety a poslouchal české country šlágry. Ačkoliv od jeho emigrace uplynuly již desítky let, srdce mu bilo stále v českém taktu. Franta miloval český humor, proto z jeho magnetofonové hifi věže dost často zněli i velikáni, jako jsou Werich, Horníček, Menšík a mnoho dalších, o kterých jsem tenkrát já jako dítě neměl ani páru.

Pamatuji si na jedno slunné nedělní odpoledne, kdy jsme se s bráchou flákali na balkóně a pod námi na terase (byty v přízemí měly místo balkónu malou terasu) seděl Franta. Jen tam tak pokuřoval a poslouchal jednu z pásek s česky mluveným slovem. Naklonil jsem se přes zábradlí a říkám: "Ahoj Franto, dej to hlasitěji prosím, my to neslyšíme." Franta, jistý si kvalitou českého humoru, si nebral servítky: Vynesl na terasu obě bedny, položil je do trávy reproduktorem vzhůru tak, abychom to my v prvním patře měli pěkně stereo, a volume otočil doprava - nejvíc co to šlo. Opřeni o zábradlí, hledíc na Frantu popadajícího se za břicho nad snůškou vtipů linoucích se z repráků, jsme s bráchou pozorně poslouchali. Již po pár vteřinách jsem si všiml, že posluchačů začíná na okolních balkónech rychle přibývat. Zde nutno připomenout, že jediní češi, bydlící v tomto činžáku na periferii Hamburgu, jsme byli my a Franta. Po několika minutách od začátku Frantovi "veřejné" produkce stál na každém balkónu tohoto osmipatrového domu minimálně jeden člověk, na některých ovšem celé rodiny, zírající dolů k přízemí, odkud na ně křičel Felix Holzmann:

- "U nudléé! Restaurace U nudléé ... co si přejetéé!"

Toť moje malá vzpomínka na námořníka Frantu Jílka. Přes dvacet let jsem ho již neviděl, neslyšel.