Kam se poděla má krásná žena? šestá část

Zkusím Vám slečnu vodka a rukolový salátek popsat. Má asi 170cm a váží podle mého soudu tolik jako náš pes.

V šatičkách bez ramínek ji klíční kosti výrazně trčely, detailně jsem rozeznával spoje ramenní ch kloubů a byla patrná i žebra. Blonďaté vlasy byly velmi dlouhé, dokonale hladké a přísahám, že každý vlas byl na svém místě, což nechápu jak je možný. O tuně líčidel, umělých řasách, vytetovanému obočí a nepřirozeně bílém chrupu se nemá smysl hlouběji vyjadřovat. Vypadá jako, když se nikdy nenajedla, její kolenní klouby byly snad dvakrát větší než její stehno a na nohách vyšší chůdy než má na sobě Natálie. Evidentně si potrpěla na luxusní zboží, kdy při každé možnosti nechala vyniknout značku toho či onoho kousku, který ji „zdobil“. Velmi povrchní a lacině vyhlížející osůbka s prázdným výrazem. Možná kvůli botoxu ztratila schopnost mimiky, což je v jejím věku skutečně smutné a myslím, že pokusy o úsměv mě vyděsily víc než v mých 12letech viděný film Noc oživlých mrtvol. Prostě je příšerná, namyšlená, protivná a Vy se celou dobu děsíte, že se před Vámi zlomí. Velmi rychle mi došlo, kde moje žena vzala inspiraci ke změně šatníku a líčení.

Krev se ve mně vařila. Byl jsem vzteky bez sebe a hlavou mi běhaly různé otázky….tak kvůli téhle náně se hádáme? Tohle je ten Tvůj vzor dokonalosti? Co se mojí ženě na tomhle stvoření,  vzdáleně připomínajícím ženu líbí? Vlastně komu se ona může líbit? Taková chodící nafukovací panna.

Myslím, že jsem za celý večer toho moc neřekl. Připadal jsem si mimo, nebyl jsem schopen ničeho, jen jsem tupě zíral a říkal si, co tu sakra dělám? Mou ženu musí bolet za krkem z věčného přikyvování spojenou s křečí z toho, jak se neustále usmívala. Celou dobu prakticky mluvila ta vosková figurína. Né, že bych se nesnažil, ale ať jsem nadhodil jakékoliv téma, tak bylo zavrženo či nebylo pochopeno a to jednoho po chvíli přestane bavit. Došlo mi, že nemá ani všeobecný přehled o ničem jiném než je ona sama.

Zjistil jsem od ní, že instituce manželství je zastaralá záležitost, že má nespočet milenců (sponzorů) a že ji především imponují starší muži na úrovni. To mě vůbec nepřekvapilo. Vyprávěla nám, jak ji vzal jeden z jejich amantů do Pařížské ulice, aby si vybrala něco hezkého na sebe, o dalším, co ji vzal do Benátek, o dalším, co ji koupí „nový“ prsa a o dalších, co si ji zřejmě platili jako dražší eskort. Co jako na ní ty chlapi vidí je pro mě záhada. Skutečně tomu nerozumím. Je sice fakt, že každému se líbí něco jiného, ale ona je extrémní. Dokonce jsem ji podezíral z toho, že lže. Několikrát jsem si říkal, že musím odejít nebo ji vysvětlím, že ji považuju za naprostou blbku, co má zřejmě větší fantazii než samotný Andersen. Velmi často jsem tedy chodil na pány, jak nějaký prostatik. Má taktika odchodů, ale nebyla úplně bez trhlin.

Natálie se zmínila, že jedeme na víkend do penzionku v Adršpachu. "Nádhera" protočila panenky, nahodila znechucený výraz a prohlásila něco v tom smyslu, že do blešáren neleze a že je to pod její úroveň. Výraz mé ženy vypadal poníženě a Olívie se na mě podívala a řekla – „Tímhle si jí chtěl udělat radost nebo si ji chtěl zklamat?“ Cítil jsem, jak jsem brunátněl a díval se na Natálii, která neřekla ani slovo. Vypadlo ze mě jen „Tebe tam taky nikdo nezval a předpokládám, že na romantický víkend Tě nikdo ani nepozve.“ „To si mě jako celou dobu neposlouchal? Typický, chlap na Tebe čumí, tváří se, že poslouchá, co říkáš a nakonec když po svém monologu položíš otázku, tak neví ani h*vno. Zlato, já těhle romantických víkendů a dovolených zažila nespočet, ale jen mě nikdy nikdo nevzal do blešárny.“ „Milá zlatá, každý máme jiný pohled na věc. Penzionek mi doporučil kolega a já na tom nevidím nic špatnýho. Nepotřebuju Hilton někde v Paříži k tomu, abych byl spokojenej.“ Podívala se na mě znuděně a řekla – „no ty možná ne… a bavila se s Natálií.“ Chtěl jsem přeskočit stůl a prokousnout ji krční tepnu. Přísahám, že jsem toho byl schopen.

Po třech hodinách systematického očerňování mě a celého mužského pokolení jsem byl unavený asi jako maratónský běžec na konci své snahy a měl jsem hlad. Odmítal jsem totiž zaplatit za hamburger 500,-Kč, protože by mi zaručeně za takovou cenu zhořkl v puse. Má žena společně s Olívií snědly předkrmový rukolový salátek pomalu za 180,-Kč, který spláchly vodkami. Řekl jsem si, že musíme odejít a tak jsem ženě suše oznámil, že nám jdu zavolat taxi. Natálie na mě nechápavě koukala, ale mě to bylo jedno, musel jsem pryč. Má míra trpělivosti přetékala.

Zavolal jsem taxi, dal si v klidu cigaretu a vracel jsem se zpátky odhodlaný, že Natálii hodím přes rameno a uteču. Olívie měla ten svůj výraz, kterým mě hodnotila hned, jak jsem znovu vstoupil do dveří. Cítil jsem její pohled a snažil se ho zuby nehty ignorovat. U baru jsem požádal obsluhu o účet. Když jsem se znovu usadil, dozvěděl jsem se, že Olívie je zděšena mít přístupem a že tedy půjde za některým ze svých amantů, s kterými bude jistě větší zábava než se mnou. Vím, že se mě snažila vytočit, ale mě to bylo u zadní partie mého těla, že jsem se zmohl jen na takový poloúsměv a dlouhé hmmmm. V duchu jsem odpočítával každou vteřinu, která se Vám neskutečně vleče, když jste ve společnosti někoho, tak protivného jako je ona.

Když přišel číšník s účtem, málem jsem omdlel a slečna Olívie si zřejmě myslela, že jsem jeden z jejích amantů, protože očekávala, že uhradím celou sumu. Zřejmě to očekávala i moje žena, neboť se na mě pobouřeně dívala, když jsem se zeptal Olívie, kolik vodek měla. Ta se na mě dívala víc pohrdavě než na začátku a pronesla – „to je teda úroveň“ a z kabelky vyndala peněženku a hodila po mě pětistovku, což ani v nejmenším nepokrylo její útratu.  Neřekl jsem ani slovo, věděl jsem, že je cokoliv zbytečné a že taxi už se blíží.  

Připadal jsem si kapku hloupě, asi jako exponát z panoptika. Má žena se za mě evidentně styděla, ani jednou se mě nezastala a já byl jejím chováním velmi zklamán. Nepoznával jsem ji. Všechno akorát hloupě odkývala, chovala se jako by neměla svůj názor a byla jen loutkou slečny Olívie. Doplatil jsem tu nehoráznou sumu a poděkoval za obsluhu. Olívie se zvednutým obočím mě pozorovala a pak mé ženě řekla – „vsadím se, že kdyby mu účet přinesla kozatá číšnice, tak by spropitné bylo výrazně vyšší.“ Mávnul jsem nad tím jejím kvákem rukou a pronesl – „to víš, že jo.“ Vstala a řekla - „80 korun spropitné je žalostné, bylo mi jasné, že mě nepřekvapíš, ale těšilo mě, sbohem.“ Podala mi ruku, políbila Natálii, které popřála pevné nervy a odešla.

Byl jsem šťastný, že je pryč, pomalu, ale jistě jsem se uklidňoval, že má noční můra odešla, ale to jsem netušil, jaká scéna nastane poté….