Kam se poděla má krásná žena? druhá část

Zařídili jsme si společně byt, což nás stálo spoustu času i úsilí, ale nakonec se nám podařilo i s menšími válečnými konflikty zařídit si domov. Oba jsme zaměstnaní, má žena pracuje v bance a já v reklamce. Máme pár společných kamarádů, zažili jsme si společné zvyky a různé rituály.

Zbožňoval jsem náš čtvrteční filmový večer, kdy jsme se po práci zabořili do gauče, sledovali film a na stolku jsme měli připravené různé mňamky. Často mi lehla do klína a já ji mohl čmejrat ve vlasech a po zádech, někdy jsem ji tím uspal a ona se čertila, že neviděla konec filmu. Občas se styděla, protože mě poslintala a jindy usla, tak tvrdě, že jsem ji odnášel v náručí do postele. Vždy jsem domu přicházel dobře naladěn s lahvinkou oblíbeného vína a malou pozorností. Vyloženě jsem se na náš "malý pátek" těšil.

Upřímně jsme nesnášeli pondělky, a proto jsme se rozhodli, že si je zpříjemníme. Začali jsme spolu chodit na naše šipkové turnaje, takové souboje o zbytečnosti jako je uklizení myčky. K výročí nám žena dokonce nechala vyrobit šipkařská trička a pravidelně jsme mezi sebou soupeřili. Upřímně moc nám to nešlo a tak jsme měli radost, že v objevené hospůdce byly šipky trochu stranou od ostatních. Vždycky jsme si dali pivo a k tomu výtečně naložený hermelín, byla to taková naše tradice.

Rádi jsme chodili s přáteli na bowling, do kina, v létě na vodu, na výstavy, na výlety či čistě jen posedět u piva. Trávili jsme spolu hodně času, ale zároveň jsme si pěstovaly svoje koníčky a udělaly si čas samy pro sebe. S kluky z práce jsme si chodili zahrát fotbal a pak jsme šli zhodnotit náš výkon. Ona si zašla s děvčaty na kafe a každou středu na fitbox. Nikdy mi však nedovolila jít s ní na hodinu. Oba jsme měli rádi dlouhé procházky a tak jsme se dopracovali i k tomu, že jsme si pořídili psíka. Jmenuje se Jim a je to stafbulík (oba jsme generace filmu Prci,prci, prcičky a máme slabost pro Jima Beama).

Vše začalo, když k ní do práce nastoupila kolegyně Olívie. Snad ji popíšu smysluplně - Olívie je někdo, kdo si myslí, že je ve svých 30letech neobjevená modelka a že jen s asfaltem na obličeji jsou ženy krásné. Upřímně si neumím představit, jak vypadá skutečná Olívie. Je to jen prázdný obal, ze které pro mě čpěla lacinost, hledající naditou mužskou peněženku. Taková kapku bezpáteřní, osamnělá a zákeřná zlatokopka.

Pamatuji se na den, kdy o ní poprvé začala mluvit. Byli jsme na našem šipkovém utkání a ona se na mě podívala a řekla obligátní ženskou otázku – Nepřipadá Ti, že jsem moc tlustá? V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jak vážné to je a s úsměvem ji sdělil - a kde prosím Tě? Jsi moc krásná. „Myslím, že bych měla zhubnout.“ Tak jsme se domluvili, že budeme s psíkem pravidelně běhat, abychom si zlepšili kondici. Když jsme se vrátili domu, tak při cestě do koupelny začala hovořit - „Víš, máme novou kolegyni, jmenuje se Olívie a je tak úchvatná. Úplná modelka. Má dokonalý držení těla a jak se umí nést. Dokáže chodit ladně v botech, v kterých bych neuměla ani stát. U nás ji všechny holky asi závidí a tak se s ní nikdo nebaví. Navíc ji pomlouvají, že prej má to místo přes postel. Bylo mi ji líto a tak jsem ji vzala na oběd. Celkem jsme si sedli a zítra si spolu zajdeme na skleničku.“ „Dobře, s Jimem si uděláme program. Mám udělat véču?“ „Ne, dám si pak něco venku, díky.“   

Ráno lítala po bytě a hledala, co by si na sebe vzala. Myslím, že naposledy takhle šílela, když měla jet poprvé k našim. Stála u zrcadla a podle ní ji nic nesluší a ve všem je vařbuřtice a nemá co na sebe. Vypadala chvilkama jako kdyby právě utekla z blázince. Snažil jsem se ji uklidnit, ale bylo to naprosto marný. Přeci jenom jde po práci s kolegyní na skleničku, její šílenství moje mozková kapacita nebyla schopná pobrat. Chvilkama však působila natolik roztomile, že jsme se nakonec cestou do práce od srdce zasmáli. Moc ji to slušelo a bylo vidět, že si to myslí i ona. Samozřejmě jsem jí vyseknul poklonu, před tramvají jí dal pořádnou pusu a popřál krásný den.

Večer jsem Jima vzal na psí hřiště, koupili jsme si něco dobrého k večeři a doma si pustili fotbal. Skoro klasický pánský večer. Kouknul jsem na mobil a zjistil, že je skoro deset. Začal jsem mít obavy, vzal jsem Jima ven.  Od půl 12 jsem ji neustále volal, ale nebrala to. Přemýšlel jsem, zda mi řekla do jakého baru zajdou a když jsem byl připraven jít ji hledat, ať už kamkoliv, tak začal klíč štrachat v zámku. Otevřel jsem dveře a má žena pomalu stekla po futrech na zem. Byla totálně na mol. V takovém stavu jsem ji snad viděl jen jednou, ale to na sobě neměla krátké šaty, roztrhané punčocháče, pozvracený boty na jehlovém podpatku a abstraktní make-up. Její obličej byl jako od Picassa. Nechápu, kde se vzalo tolik líčidel na jejím obličeji, vše bylo rozmazané, takže jsem pomalu nevěděl, kde končí rty a kde začínají oči. Plakala. Odnesl jsem ji do vany, pustil na ni sprchu, aby se probrala a byla schopná alespoň nějaké komunikace. Po chvilce jsem zjistil, že se jí nic nestalo a je skutečně „jen“ opilá pod obraz. Pomohl jsem jí s umytím, odnesl ji do postele a byl jsem si dobře vědom, že její zítřejší kocovina ji nedovolí vstát do práce. Než usnula, tak v proudu pláče jsem rozuměl jen - takhle to dál nepůjde, žijeme strašně špatně a já jsem hnusná…. Překvapilo mě to, ale nepřikládal jsem tomu velkou váhu.

Ráno skutečně nebylo možné, aby šla do práce. Doslova padla za vlast a vypadala jak v posledním tažení. Asi kdybychom byly věřící, přizval bych kněze k jejímu lůžku na poslední pomazání.  Před pádem do kómatu stačila poslat omluvnou sms šéfovi a já si vzal  Homeoffice, abych jí uvařil pořádnou česnečku a zajistil dostatečný přísun vody. Večer, když byla z nejhoršího venku, oznámila mi, že mě Olívie chce moc poznat a že o víkendu někam společně vyrazíme. Byla smutná, podivně zamlklá a chodila jako tělo bez duše. V té době jsem to přisuzoval kocovině, ale nyní vím, že Olívie zasela červíčka pochybností.

Tenkrát jsem tušil, že to nebude nic, o co bych stál, ale nechtěl jsem ji soudit, aniž bych ji poznal osobně. Vlastně jsem se na ni svým způsobem těšil. Velmi detailně si pamatuji na první večer, kdy nás seznámila. Rozpadá se mi náš svět a někdy si říkám, že nebyla možná, tak spokojená, jak jsem si myslel….