Chvíli se na mě dívala a pak řekla „omlouvám se, tohle jsem nechtěla“ a rozplakala se. Tyhle situace neumím řešit, takže jsem jí podal ubrousek, ale nevěděl jsem, co ji říct nebo udělat.
Vlastně jsem neměl ani potřebuji ji nějak konejšit. Měl jsem na její osobu dost vyhraněný názor a ten nebyl zrovna lichotivý. Když se uklidnila, začala hovořit o sobě.
Vyprávěla mi, jak ví, že žije prázdný život. Jednoduše se litovala. Přiznala si, že ve skutečnosti závidí těm, kteří žijí v páru a aby tu závist potlačila, snažila se sama sobě nalhat, že je to ubohý a že to takhle nechce. Posledních pár let dokonce trávila spoustu večerů sama s lahví vína. Přišla postupně o všechny své kamarádky, které se staly matkami, manželkami a jejich priority se změnily. Možná čekala mé politování či pochopení, ale já mlčel.
Na povrch vybublala i pravda o jejích údajných milencích. Vypadá to jenom na hrstku mužů, kteří chtějí mít pocit, že „dostaly“ modelku. Povzdechla si, že muže vlastně nezajímá. Cítila se jako módní doplněk k jejich autům, oblekům a postavení ve společnosti. Využívala je tedy ve svůj prospěch. „Jsem mrcha a jsem vlastně i d*vka“ konstatovala. Ukázalo se, že nežije ten pohádkový život, který prezentovala. Je to velmi smutné a opuštěné přežívání, kdy okolí přesvědčuje o svém štěstí a spokojenosti.
Sdělila mi, že před několika lety milovala jednoho muže, s kterým žila, začala uvažovat o rodině, když v tom ji opustil kvůli jiné. Kvůli umělé barbíně, kterou je teď ona sama. Zapškla. Nenáviděla celý svět a hlavně sebe. Drasticky zhubla a stylizovala se do podoby ženy, kterou mi předvedla onehdy v baru.
Vyprávěla bez přestání snad hodinu. Nemluvil jsem, poslouchal ji a přemýšlel, jak je tohle možný. Jak je možný, že někdo sám a dobrovolně ze sebe vytvoří takový malý monstrum. Je to vůbec možný? Nehraje tady na mě nějaký divadlo? Vlastně jsem pořád ještě moc nechápal, proč mi to vlastně říká. Její zpověď byla dost otevřená a intimní. Nerozuměl jsem, o co ji jde a věřil, že se jedná o nějakou duševní poruchu, s níž by měla vyhledat odborníka, co nejdřív. Tohle prostě je sebedestruktivní chování.
Mluvila o večeru, kdy jsem se s Natálií pohádal a odešel. Natálie ji zavolala a vzala si taxíka, který ji odvezl za ní. Olivíe na ní čekala v jistém podniku, kde se to jen hemží bohatými pány, co se rádi pobaví a seznámí. Ona ji přivedla ke stolu, kde sedělo několik mužů, pily dál a bavily se do chvíle, kdy manželčin společník, pupkatý postarší pán byl poněkud neodbytným „šmátralem“.
Měl jsem obrovský vztek. Praštil jsem do stolu, čímž jsem její vyprávění přerušil. Neovládal jsem se. Byl jsem vulgární. Šeptal jsem si to pro sebe s rukama na obličeji, na hlavě, na prsou. Vlastně jsem netušil, co s nimi dělat, přišlo mi, že je mám navíc. Dokonce jsem se musel soustředit na to, abych se na té lavici nehoupal. Nakonec jsem však své emoce ukočíroval a objednal nám panáka.
Její omluvy jsem už přestal počítat. „Víš, po velmi dlouhé době jsem si našla kamarádku. Někoho koho jsem zajímala, kdo se mnou trávil čas. Někoho, kdo mě obdivoval a kdo mi naslouchal. Nemohla jsem o ni přijít“. „Přiznám se, že zcela sobecky jsem z ní chtěla udělat sebe“. Když pochopila, že Natálie ji skutečně obdivuje, tak začala, jak jen to ženy se svou zákeřností umí, vnucovat své myšlenky a postoje. Nalhala ji, že by měla zhubnout, aby byla atraktivnější a já ji neopustil. Nakonec zahájila taktiku - Tvůj manžel je obyčejnej vůl, co Tě využívá a nepodporuje. Úspěšně vše zakončila tím, že samotné jí bude lépe a že na ní čekají stovky mužů, co ji budou chtít hýčkat a budou si ji vážit. Konstatovala, že byla překvapená, jak lehké to bylo.
Natálie dotyčného poslala do patřičných míst a snažila se vypotácet z onoho podniku. Olívie ji doběhla, když šla mávat na taxík a chtěla ji nasměrovat zpátky. Začalo svítat a ona sotva stála na nohou, ale měla dost sil ji říct, že takhle žít nechce, že není k*rva, že její život byl docela fajn, do doby než se ona objevila, že ji upřímně lituje a nastoupila do taxíku. „Nejhorší je, že měla pravdu, jsem hroznej člověk“.
Měla skleněné oči, dívala se na mě upřeně a bylo jasné, že žádá odpuštění. Nedokázal jsem to. Jen jsem ji řekl, že potřebuje pomoc od odborníka a ne holku, co ji bude obdivovat. Podotkl jsem, že svoji údajnou kamarádku málem připravila nejen o manžela, ale skoro i o život a to kamarádky určitě nedělají.
Podala mi papír se svým číslem s tím, že kdyby mohla jakkoliv pomoci, ať se neváhám ji ozvat. Položila na stůl peníze a řekla „víš, já nejsem jediným viníkem“. Odešla a já zůstal opařeně sedět sám se svými myšlenkami a objednal si burbon. Co tím chtěla říct? Co se to v Natálii odehrává? Co jsem pokazil? Jak je možný, že ji až takhle propadla.....
