Kam se poděla má krásná žena? sedmá část

Má žena vypadá jako papiňák před výbuchem. Její výraz hovoří za vše. Pár minut mě zabijí pohledem, a když zjistí, že se jí to nedaří, začne předstírat, že neexistuji. Mám chuť do něčeho praštit.

Beze slova jsme dojeli před dům. Zaplatil jsem za odvoz, poděkoval a popřál hezký zbytek směny, když v tom mě přerušila obrovská rána od dveří, kterými práskla Natálie. Omluvil jsem se a rázným krokem došel ke vchodovým dveřím, kde stála obří bublina. Cítil jsem, jak celý rudnu, tepe mi na spáncích, srdce buší silněji a vztek zachvacuje moji mysl. Chtěl jsem křičet. Tvářila se totiž stejně blbě jako Olívie.  Ne, tvářila se o dost hůř.

Bylo to myslím poprvé, kdy hned potom, co se za námi zabouchli dveře od bytu, jsme se začali hádat. Nevím, kdo to spustil. Křičeli jsme na sebe jak smyslů zbavený. Byl to ten typ hádky, který nemá ani začátek, prostředek a už vůbec ne konec. Chybí v ní jakékoliv mantinely a rozhodně v ní nenajdete žádný cíl. Je to jen smršť výčitek, urážek, křiku, pláče a marnosti. Celé to bylo zbytečné a nikam to nevedlo. Naprosté absurdum bez obsahu. Trvalo cca dvě hodiny, než mi ruply nervy a praštil jsem do dveří.

V tu chvíli konečně přestala křičet a v němém úžasu na mě skrz slzy hleděla. Nepoznával jsem ji. Beze slova jsem odešel. Už jsem nesnesl ty její výčitky, ty pohledy, ten řev a pláč. Bylo mi zle, takže nejbližší křoví poznalo obsah mého hladového žaludku. Chodil jsem několik hodin, mám pocit, že jsem prošel celou Prahu. Neměl jsem žádný cíl, žádný směr, v hlavě se mi nehonilo nic. Byl jsem beztvarý a prázdný. Žádná emoce. Svou existenci jsem si začal znovu uvědomovat až ve chvíli, kdy mě začali neskutečně bolet nohy a můj žaludek se dožadoval jídla.

Bylo osm ráno, byl jsem vyčerpaný, hladový, v obleku a na nohou ty nejhorší možné boty na túru. Přísahám, že nevím, kde jsem všude byl, ale došel jsem na místo vzdálené jen několik zastávek tramvají od domu mých rodičů. Nemohl jsem jít za Natálií, ale myslel jsem na ni a na Jima, zda se o něj postarala. Přemýšlel jsem, co řeknu rodičům, protože jsem je nechtěl nijak znepokojovat, chtěl jsem si jen odpočinout.  Nicméně to, že u nich zazvoním ve stavu, v kterém jsem a v hodinu, která je při nejmenším nezvyklá, jim dojde, že něco není v pořádku. V duchu mi jen běhalo – mamánek a sketa. Vzdal jsem to a prostě zazvonil.

Maminka nezklamala a hroutila se, ještě než jsem stačil říct ahoj. Při její divadelní inscenaci mě usadila na gauč, uvařila mi horký kakao, pohladila mě po hlavě a já měl na chvilku pocit, že mi je osm a že je vše v pořádku. Ani nevím jak, ale během vteřiny jsem tvrdě usnul. Probudila mě až s tím, že je oběd na stole.

Tíha té situace na mě začala doléhat hned ve chvíli, kdy jsem uviděl rodiče u stolu a mě došlo, že mi už není osm, dokonce ani dvacet, ale že jsem chlap, co před problémy utekl k rodičům. Celou dobu panovalo naprosté ticho a já věděl, že hned jak dojím, začne mamka pokládat dotazy, na které ji nejsem schopen odpovědět k její spokojenosti. Tak jsem jedl, přidával si a doufal, že prasknu, abych se vyhnul těm otázkám a pohledům. Když už jsem si chtěl přidat asi po 120, mamka se na mě podívala tím svým maminkovským utrápeným výrazem a já začal mluvit. Snažil jsem se vyhnout detailům, omluvil se, že jsem je zbytečně vyděsil, že jsem jen potřeboval krátký azyl. Táta nemluvil, vlastně se na mě ani nedíval. Mamka pomalu řešila můj rozvod a nenechala si vymluvit, že ta situace není tak vážná, abych se hned rozváděl a vracel se k nim.

Představa, jak opět zabírám na nějaký čas svůj dětský pokojík, mi přišla zoufalejší než žít pod mostem. Navíc jsem nechtěl o Natálii přijít, měl jsem jasnou vidinu toho, že to bude dobrý, že máme jen krizi. Táta se na mě podíval a řekl, že mi musí ukázat něco na balkóně. Odvedl mě od těch konspiračních teorií mé mámy a řekl mi něco v tom smyslu, že manželství je nikdy nekončící dřina. Táta toho za celý svůj život moc nenamluvil, byl to spíš muž činu a tak nám nalil burbon.

Seděli jsme vedle sebe, dívali se na stromy, kouřili a vychutnávali si skvělý pití. Je skutečně dokonalý vedle někoho sedět mlčky a nepřipadat si hloupě. Nebyl jsem rozhodnutý, co mám dělat, ale bylo mi tak nějak dobře. Když v tom se mi rozezvonil telefon, volala mi Natálie a já to nechtěl ani zvednout, abych tenhle okamžik nepokazil. Nakonec jsem ten hovor přijal….