Kam se poděla má krásná žena? Čtvrtá část

Seděl jsem naproti Petrovi a vyprávěl mu slet posledních dní. „Nevím, co s ní je, nemluví se mnou, a když jo, tak jenom křičí. Nikdy předtím na mě neječela. Nepoznávám ji a nevím, co dělat. Jsem tak marnej.“

„To se ženám stává, někdy prostě zblbnou, ale stačí je vzít do divadla, na večeři, projdeš s nimi noční Prahu a ony se vzpamatují“, řekl Petr. „Já Ti nevím, mě připadá jako by ji někdo praštil po hlavě. Posledních pár dní je přímo nesnesitelná.“

Jako každou středu jsem zaparkoval před fitness centrem, když jsem uviděl vycházet její kamarádky spolubojovnice. Šel jsem je pozdravit, prohodil jsem pár zdvořilostních frází, když v tom mi oznámili, že dneska Natálie na hodinu nepřišla. Suše mi v telefonu oznámila, že nakupuje s Olívií a že netuší, v kolik bude doma. Zněla jak otrávená puberťačka, co mluví s rodičem. Při čekání na ní jsem nám připravil večeři a byl jsem rozhodnut, že si s ní o tom všem popovídám. Přišla před desátou, obtěžkána velkým množstvím různých tašek, na obličeji měla opět nezvykle moc líčidel a byla viditelně opilá. Jídlo samozřejmě odmítla, protože chce zhubnout.

Osobně mám omeletu se špenátem rád a netuším, jak moc kalorický to je. Pamatuji si chvíle, kdy mi říkala, že jsem pan vajíčkovec a že umím připravit ty nejlepší vajíčka na světě. Dokonce kolikrát prosila, abych ji tuhle omeletu udělal a najednou na mě křičí, že jsem hajzl, co ji nechápe, nepodporuje a hází ji klacky pod nohy. 

Když klacky, tak klacky a zeptal se, proč si kupuje nové oblečení, když chce zhubnout. Přes ten asfalt se ji viditelně nalila krev do obličeje, začala chodit po obýváku jako lev v kleci, máchala rukama, křičela, brečela, pak zas křičela a přitom pořád zírala do země. Byla nepříčetná a padalo z ní jen, že my chlapy jsme všichni stejní, myslíme jen na žrádlo, jsme sobecký sexuální maniaci, co si ženu chtějí akorát podrobit a vykořisťovat.  Potom spustila o tom, že si koupila vše o číslo menší, neboť je to nejlepší strategie pro hubnutí, ale to já jako chlap nemůžu nikdy pochopit. U slova chlap nahodila výraz, který přímo křičel – idiote. Celou dobu jsem neřekl ani slovo, jen jsem tupě zíral na osobu, která mlhavě připomínala mou ženu. Po této scéně odešla do koupelny, kde opět propukla v pláč. Byl jsem paralizován a hlavou se mi honilo – co to sakra bylo? Sednul jsem si k večeři, ale chuť mě přešla.

Její pláč byl čím dál tím intenzivnější. Vstal jsem a šel za ní, abych ji uklidnil. Vychrlila na mě něco v tom smyslu, že očekává mou omluvu. Maska na obličeji mé ženy se začala roztékat pod nánosem slz a ona pištěla, že jsem typickej chlap. Sobec, co si ji neváží a nepodporuje.  V tom hysterickém monologu, jsem byl zločinec, bídák, co musím pykat a prosit o odpuštění. Provinil jsem se tím, že jsem udělal večeři a tak jsem se za tu večeři omluvil. Jenže to jsem ještě nevěděl, že tady nejde o nějakou pitomou večeři. Raděj jsem odešel.

Venku s Jimem jsem si pokládal spoustu otázek – co se to stalo? Co se děje? Kde se stala chyba?  Zdálo se mi to? Když jsem se vrátil domu, tak Natálie seděla na balkoně se sklenkou vína a cigaretou.  Dívala se jakoby skrz mě a řekla jen, že od svého manžela očekává, že ji bude podporovat v její snaze, že ji nebude předkládat kalorický jídlo a nebude se jí vysmívat. Odvětil jsem ji, že já od své ženy očekávám partnerství, úctu a né uřvaný, opilecký scény, které se ani v nejmenším nezakládají na pravdě. Nepodívala se na mě, když jsem k ní mluvil a tak jsem se vzteky bez sebe odebral do ložnice.  

Ráno jsem v kuchyni nalezl dopitou láhev od vína, ale Natálie bez problémů vstala. Vzala Jima a beze slova odešla. Náš ranní vítací rituál zase neproběhl. Nemluví se mnou, možná se stydí, možná je uražená a mně se to takhle nelíbí. Připravil jsem snídani a dal si extra záležet. Když přiběhla, zaběhla beze slova do koupelny, a když vylezla, byla silně nalíčená asi jako ve chvíli, kdy jsme se normálně chystali na diskotéku a ne do práce. Snídani odmítla s tím, že nestíhá a odešla.

Byl jsem tak naštvaný, že jsem to celý snědl sám. Nepřipadal jsem si jako viník, jako někdo, kdo něco provedl, ale chtěl jsem si o tom promluvit a urovnat to. Večer jsem koupil lahev vína, zastavil jsem se v našem oblíbeném krámku a vybíral potraviny, které by mohli odpovídat zdravější mňamce na filmový večer. Cestou domu jsem potkal starší paní, co prodávala narcisy a tak jsem jí je vzal. Dorazil jsem domu, květina udělala dojem, ale bylo mi naznačeno, že je to projev omluvy, který uznává, což se mě dotklo, protože to nebyla žádná omluva, ale pro klid doma jsem mlčel. Pustili jsme si film, na stole byla jen zelenina a lahev vína. Moje zdravé dobroty musely zůstat v lednici, abych Natálii neprovokoval a bylo mi náležitě vysvětleno, že jsem nakoupil špatně. Chtělo se mi křičet, ale udržel jsem se a tajně jsem chodil do lednice uzobávat.

Ona prostě nic nejí, takže příště koupím balík Bio mrkve a bude možná spokojená. V pátek jsme byli doma, když Olívie odřekla setkání a ani jednomu se vlastně nikam nechtělo. Sobota byla fajn, šli jsme do lesa na obří procházku. Nejdřív se tvářila jak kyselá okurka, ale nakonec byla ráda, že jsme vyrazili. Neděle byla v duchu rodinném, kdy nás mamka pozvala na oběd. Naštěstí udělala rybu, takže Natálie něco málo snědla. Mamka si všimla, že zhubla, což ji učinilo na okamžik velmi šťastnou. Bylo to fajn, měl jsem pocit, že se všechno v dobré obrací a že to byl prostě zkrat. Ale v pondělí to začalo nanovo.

Najednou je pod její úroveň jít na šipky. Je to hloupý a chodila tam jenom kvůli mně. Pamatuju si, jak ji to bavilo, jak se smála, předváděla vítězný tanečky nebo se mě snažila rozhodit, abych netrefil a ona vyhrála. Nerozumím tomu. Děje se pořád něco, pořád je něco špatně a vina je vždy na mé straně. Už jenom to že dýchám je špatně. Ona si lítá s Olívií, pije jak duha, chroupá mrkev a já když chci někam jít, tak je scéna, že si jí nevšímám a provokuju jí jen tím, že ví, že si dám v hospodě nějakej nezdravej hnus. Zbláznila se a já to nezvládám. Dnešní filmový večer není, protože je to ztráta času. A teď mi řekni, co mám jako dělat?

Petr po pěti pivech koukal a řekl  - „Víš, hladová ženská je horší než hladovej chlap. Nechápu, co s tima dietama furt maj, taková pitomost. Řekni mi, kterej chlap chce mít doma ženu připomínající kostru z hodin biologie? Já se smířil s tím, že nebudu žádnej John Svaly a zjistil jsem, že ženský o to většinou ani nestojej. Takže to bude chtít větší kombo než divadlo, večeři a toulky noční Prahou. Co takhle dovolená? Stačil by prodloužený víkend, ne?„

Měl pravdu, dopil jsem pivo a šel jsem domu s tím, že zítra utopím Olívii v nějakém koktejlu a pak vezmu svou ženu někam do hor. Skvělý plán, jenže...