Labyrint - Zápis 57: Ma chérie

Lidské monstrum se proti nim vyřítilo silou přírodního živlu. Líté nepříčetné oči. Ústa ve šklebu, tesáky zabroušené do špiček. Na prašnou zem dopadly sliny a obalily se drobnými zrnky špíny. Světlo se zalesklo na ostří řeznické sekery.

--- tento díl obsahuje explicitní popis násilí. Pokud vás to pohoršuje, raději ho přeskočte --- 

Rita se zapřela. Rozmáchla se palcátem. Vykřikla a zaútočila!

Zaútočila by... Jacquelína narazila do desky s razancí rozjeté lokomotivy. Masivní předloktí odpálilo dlaň svírající palcát s tvrdostí kolejnice. Energie srážky odmrštila Ritu na stěnu. Podlomily se jí nohy. Kurýr zazvonil o zem. Žena se pozadu hrabala pryč. Jacquelína se nad ní rozkročila.  Rozcuchaný krvežíznivý démon. Pozvedla ruku se sekerou.

„Proč?“ sípala Rita. „Co nám chceš?!“

Wůdy strhl z ramenou tubus, aby rozepnul obal. Horečnatě hmatal po zipu, přeskakoval mu hlas: „Až řeknu Karel Gott, zavřete oči!“

Žena-monstrum švihla zbraní po Ritě. Ta zaječela a uhnula. Sunula se pryč, roztřesená hrůzou. Vedle ucha jí znovu křísla sekera. Zasypala ji smršť úderů, zvládla před sebe jen nastavit dřevo a křičet. Kolem uší jí odletovaly třísky. Jacquelnína byla bez sebe. Z očí jí zářilo šílenství. Chtivost. Rty pokryla pěna. Další úder sekery rozštípl jedno z prken. Rita řvala bolestí. Několik dní staré zranění ruky se hlásilo o slovo. Opírala desku už jen o předloktí. Dřevo klouzalo na stranu. Další švih sekery jí rozpoltí hlavu. Mozek jako přezrálý meloun pukne a vyšplíchne na kameny. Rita křičela děsem.

Náhle sebou Jacquelína trhla, zarazila se v půli pohybu. Prudce se otočila. Stála za ní Valentýna s očima rozšířenýma šokem. V útlé ruce držela krvavou dýku, kterou před okamžikem bodla obryni mezi lopatky.

„Doprčic,“ zašeptala.

Jacquelína vydala nelidský zvuk. Ohnala se a zasáhla Valentýnu do čelisti. Dívka odlétla na stěnu. Stěží si rukama přikryla obličej, když do ní narazila hlavou. Schoulila se na zem. Obryně k ní vykročila. Jednou rukou ji zvedla za vlasy. Napřáhla sekeru.

Rita skočila v poslední chvíli. Pověsila se na zápěstí držící sekeru. Jacquelína zaryčela jako nosorožec. Švihla paží zpět a zasáhla Ritu tupou stranou sekery do ramene. Rita se pustila a upadla.

„Karneváááál,“ zařval Wůdy.

Jacquelína se na muže podívala. Vousáč proti ní klečel. Na rameni držel podivnou věc připomínající bazuku. Na bližším konci se rozšiřovala, byly v ní zasazeny tři lesklé hlavice po sedmi skleněných čočkách. Wůdy křečovitě zavřel oči a stiskl spoušť. Chodbu zalila záře šesti tisíc lumenů ze tří spojených LED světel TitanTurbo od americké společnosti Lamina Ceramics Inc. z New Jersey.

Bílá záře Ritu oslepila i přes stisknutá víčka. Přes prsty vytírající krev. Světlo vybuchlo v mozku. Vymazalo vše. Bodalo a trýznilo. Po pouhých dvou sekundách se vrátila tma. Zavládlo ticho. A potom - ohlušující vzteklý řev.

Rita se probrala akorát včas, aby unikla zuřivému výpadu sekery, která vykřísla jiskry o skálu. Jacquelína se jako golem z masa provalila kolem a narazila do stěny. Dílem štěstí se Rita překulila na dosah palcátu. Nevnímala bolest. Nevnímala tupé bušení ve spáncích. Nevnímala nic, kromě oslepené Jacquelíny a zklamaného ochromujícího řevu. Stala se zvířetem.

„Expres kurýr na smrt!“ vykřikla divoce a vrhla se na monstrum. Málem ji to stálo život. Lidožroutka podle hlasu naslepo švihla sekerou. Rita se v poslední chvíli sehnula. Ostří jí pohladilo vlasy. Využila snížení těžiště a plnou silou lidožroutce rozdrtila lýtko. Jacquelína podklesla.

Rita řvala vztekem. Zapomněla na bolest. Nepříčetná. Přetočila se a s výskokem zasáhla palcátem hlavu. Sprška skropila svět.

Fatality! burácel kovový hlas Expres kurýra. 

Tělo Jacquelíny se zachvělo, její obličej zmizel v krvi. Rita křičela a útočila. Znovu a znovu. I potom, co se tělo zhroutilo na zem. Palcát dopadal jako Boží pěst, dokud Rita neochabla s tváří pokrytou teplými kapkami. Zvedla zbraň nad hlavu a vyrazila zvířecí výkřik triumfu!
Ztěžka oddechovala. Tunelem proudil chladný vzduch. Ze stropu kapala voda. Pomalu si uvědomovala, co se vlastně stalo. Vztek odcházel a zanechával po sobě smrtelnou slabost.

Lítost.

Děs.

Valentýna se vrávoravě postavila. Po čele jí stékala krev. Oči měla jen pro vzlykající Ritu. „Ritičko, žiješ?“

„To není moje krev,“ odtušila žena a uhnula pohledem. Jednou rukou se opřela o stěnu a začala naprázdno dávit.

„Ma chérie, má lásko!“ Ze tmy vyklopýtal drobný mužík. Křečovitě svíral brokovnici. Kráčel trhaně a nelidsky jak kráčívají nemrtví v šestákových hororech. Byl i stejně bledý. Patka mu klouzala do očí. „Co jste to... Co jste to udělali?! Zrádci! Vrazi!“ Semknuté rty. Hlaveň brokovnice se zvedla.

Náhle se Gustavovi kolem krku sevřely železné náramky. Čísi bota zasáhla hlaveň pušky a odchýlila ji proti stropu. Třeskl ohlušující výstřel a okolí zasypala sprška kamení. Náramky trhly a mužík se zřítil k zemi. Kořínek svíral Gustavův krk mezi spoutanýma rukama. Drtil jeho hrtan. Zápěstí měl zarudlá, na mnoha místech nesla stopy krysích zubů a zaschlé Zdenalovy krve. Modřiny od řemenů. Stařecká tvář byla stažená vypjetím. Žíly vystouplé na vrásčitém krku. Držel z posledních sil. Pevně, dokud se nohy nepřestaly škubat.

Zadýchaný Kořínek prohledal mrtvého kanibala. Našel klíč k želízkům a osvobodil se. Košili měl propocenou, stoupala z něj pára. Brýle se mu mžily.

„Je mi to líto,“ zašeptal a otřel si třesoucí se rukou skla brýlí. „Za války jsem si slíbil, že už to nikdy neudělám.“ Pokrčil rameny. „Porušil jsem slovo. Jednou se za to budu zpovídat.“

Nedívali se na sebe, jako by se báli, co objeví jeden druhému v očích.

„To je poprvé, co jsem zabila někoho, koho jsem znala,“ vzlykala Rita. Z nosu jí kapalo.

„Zachránilas nás!“ nesouhlasila Valentýna.

„To nejsem já...“

„Pravda. Dohnali nás k tomu, že nejsme o nic lepší,“ souhlasil Kořínek.

„Proboha, zbláznili jste se?! Vždyť jsme se bránili!“ Po tváři Valentýny stékaly slzy hněvu. „Zdenal tu skoro dodělává, taky pro vás nasadil krk! Co je to za kecy? Jenom jsme se bránili!“

Připravili se na cestu. Podepřeli Zdenala. Rita vzala pod paži desku s mapou. Šinuli se chodbou zpět ke Kraksně. Opírali se jeden o druhého, jako veteráni vracející se z války. Smrt na rukou. Smrt v myšlenkách.

Z posledních sil dorazili ke Kraksně. Nevěnovali jediný pohled panně na přídi s vypálenýma očima. Nevšímali si kostlivců. Ani nenahlédli kulatým oknem do kabiny, ve které zářilo matné světlo. Ohlásilo je Wůdyho pofňukávání a Valentýnin tichý pláč.

Bylo divné, že je Slíva nevyhlíží. Že jim nevyšel naproti. Když vstoupili do kajuty, pochopili proč.

Zády k nim seděl holohlavý muž.

více na:

http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-57-ma-cherie