Labyrint - Zápis 73: Děti otců (poslední díl)

Staré chodby nebraly konce. V labyrintech tunelů z  cihel se srážela vlhkost, po zdech se rozlézaly mapy světélkujících plísní. Skupina kráčela nejrychleji, jak jim únava Kořínka a Valentýny dovolovala. Chvílemi čvachtali po kotníky ve studeném páchnoucím bahně. Nemluvili. Suzane i Vojta drželi ruce nadosah jílců mečů, jako by ani chodby sousedící se sídlem pána podzemí nebyly bezpečné.

Suzane prošla otvorem ve zdi připomínajícím rozevřenou tlamu a vedla skupinu do obrovské jeskyně, která byla tolik jiná, než cokoli, co v podzemí dosud viděli.

Rozhlíželi se a kužely čelních svítilen kradly šeru tajemství. Dívali se na podzemní katedrálu, vtesanou a vyzděnou přímo ve skále. Podlaha byla nerovná, obvodové stěny někdo vyzdil rudými cihlami, které byly na mnoha místech odrolené. Ve zdivu vězely i masivní žulové kvádry a celé kusy domovních zdí se zbytky omítky, jako by sem kdysi propadly celé domy. Mezi nimi vyčnívaly části soch, avantgardní torza a rozlámané pilíře náhrobků. Pruhy popraskaného asfaltu se na zemi krabatily jako nahrnutý koberec. Portál, kterým skupina vstoupila do katedrály, podpírala dvojice obrů atlasů. V postranních lodích se rozlévala jezera. Středem jeskyně vedla přízračná stezka vyznačená bludičkami svící, které ji lemovaly jako noční ranvej. Táhla se přes celý dóm až ke schodům stoupajícím do skalního komína, jenž se probíjel masivem vzhůru do království netopýrů. Zvrácená inverzní katedrála se před nimi tyčila tmavá, bez zdobení a zlata. 

„Dál musíte sami,“ vybídla je šeptem Suzan. „Wihelin žije nahoře.“

Nikomu se nechtělo jít v čele. Rita v duchu zaklela a vykročila.

Černé kameny pod jejíma nohama byly ohlazené, proplétaly se jimi stříbrné nitky. Vzduch studil a páchl vlhkostí. Družina postupovala vpřed po mámivé stezce lemované svíčkami. V okolní tmě se ozývaly šouravé a mlaskavé zvuky. Rita trhla hlavou a posvítila na místo, kde před chvílí zarachotil kamínek. Nebylo tam nic. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že někde pod pláštěm temnoty se kolem nich hemží neviditelné bytosti, tak tiché a mrštné, že snad nemohly být lidmi. Družina postupovala, zatímco svíčky dohořívaly a roztékaly se na černé kameny. Za jejich zády cesta mizela a propadala se do tmy.

Minuli první schod. Byl plochý a široký, a za ním další. Každý trochu jiný co do rozměru a výšky. Takové stoupání bylo obtížné. Vážili každý krok, protože skalnatá země se brzo ztratila v hloubce. Zůstala jen vlhká tma a schody stoupající vzhůru.

Blížili se ke stropu dómu a prostor kolem ožíval podivnými niternými zvuky, vzdechy a naříkavým skřípáním. Rita, Kořínek, Valentýna, Zdenal a Sedmtři. I těch několik desítek schodů stačilo, aby se zpotili. V neklidných kuželech svítilen se zhmotňovala pára, stoupající z jejich oblečení.

Schody skončily plošinou, na jejímž konci se v šeru utápěla zeď. Rita náhle pochopila, že celou katedrálu někdo vysekal do hlubiny kolem této jediné zdi. Směřovaly k ní paprsky klenby, tváře soch i trny kolem jezer.

„Přišli jste,“ zazněl z několika stran sípavý hlas, který se utápěl mezi matoucím ozvěnami, jako by někdo mluvil skrz trubku.

Rita sevře palcát. Postoupí vpřed. Čelní svítilna ozáří zeď a ukáže obraz strašného umučení. Vzápětí Rita odvrátí hlavu a přitiskne si ruku na obličej, aby se nepozvracela. Polyká sliny, které jí vtrhly do úst, třeští oči do země. Valentýna vzlykla. Jeroným Kořínek se pokřižoval. Rita si uvědomuje obraz, který se jí vpálil do mozku. Jen několik metrů před ní, ukřižovaný hadicemi, dráty a trubkami, je zaživa zazděn muž. Jeho tepny vrůstají do tenkých skleněných trubek, k žaludku vede litinové žebroví, žíly končetin se přes redukce napojují na úzká gumová kolena. Přirození je obložené těsněním a napojené na kanylu. Ze zdi vyčnívají zarezlé ventily topení. Pahýly nohou a rukou vrůstají do filtrů, zazděných do prastarých rudých cihel. Jediné, čím bytost dokáže pohnout, je hlava. Téměř bezvlasá, zaprášená, porostlá lišejníky a plísní. Její ústa jsou napojena na stříbrem potaženou hadici, vedoucí kamsi za záda bytosti. Černé oči pozřely všechno bělmo, mají výraz někoho, kdo už nikdy temnotu neopustí.

„Zhasněte!“ ozvalo se zasípění odevšad. Rita váhala jen okamžik.

„Přestože on věřil, já jsem pochyboval,“ ozval se opět onen hlas, rezonující betonem a rzí. „Vítejte. Vím, že vaše cesta nebyla lehká!“ Bytost se odmlčela. Chraplavý dech šuměl ve tmě. „Kdysi jsem býval člověkem. Před více než stovkou let jsem ale s podzemím navždy spojil svůj osud. Stal jsem se labyrintem kanálů a současně jedním z pěti pražských lordů. Wihelinem, vládcem Podsvětí!“

„A co má bejt?“ zavrčel Sedmtři.

„Mlč,“ krotila ho Rita. Snažila se, aby se jí hlas nechvěl. „Proč jsi nás unesl, Wiheline? Pokládám si tu otázku od chvíle, co jsem se probudila připoutaná řetězy ke křeslu. Když se objevili Hluší, měla jsem pocit, že tomu začínám rozumět, ale teď... Co po nás vlastně chceš?“

Valentýna vložila do hlasu veškerou jízlivost, které byla schopna: „Opravdu umírám zvědavostí.“

„Ten příběh sahá daleko směrem, kterým můžeme kráčet jen ve vzpomínkách.“ Wihelinův hlas vycházel ze všech trubek a filtračních šachet, které byly rozesety po celé katedrále. „Před více než půl stoletím přišel do mé říše skromný muž ověnčený velkými činy. Požádal mne o azyl a já ho přijal pod svou ochranu. Přivedl s sebou skupinu podivuhodných bytostí, které byly lidmi jen napůl.

Brzy jsem poznal, že máme mnoho společného. Spřátelili jsme se. Nechal jsem vás unést, protože mě o to požádal. Většina mých poddaných nekráčí ve slunečním svitu, a tak jsem najal Hluché, kteří se neštítí žádné práce, která zvoní zlatem.“

Kořínek žmoulající baret najednou vykřikl: „Nezajímají mě tvé důvody. Žádný neomluví to, že byl zabit Břetislav! Žádný neospravedlní smrt ubohých skřeků!“

Wihelin sklopil hlavu a dlouho mlčel. Potom Jeronýma našly jeho oči a pohltily ho jako bezedné tůně nicoty. „Nechtěl jsem Věštcovu smrt. Bolí mě ztracené životy opičích lidí. Byl to riskantní podnik, ale zároveň jediný způsob, jak vás probudit. Útěk z vězení byl první zkouškou. Hluší měli za úkol vás po několika dnech dopadnout a přivést sem živé. Nečekali jsme, že je porazíte v srdci jejich Gildy. Nechtěli jsme ničení a zabíjení nevinných.“

„A co můj mučitel na začátku? Co ten chlap, který mě přinutil probodnout si ruku?! To byla taky náhoda?“ vykřikla Rita.

„Muž, kterého jsi zabila, byl Občanem. Obětoval se pro věc, která je větší než lidský život.“

„Věc? Žádná věc není větší než život člověka,“ vyplivla Rita.

„To ty jsi se mnou mluvil přes varhany!“ pochopila náhle Valentýna. „Tys mi říkal, jak mám využít své schopnosti. To tvůj hlas jsem slyšela v hlavě. Je to tvá vina, že vypadám... takhle!“
Wihelin zavrtěl hlavou. „To jsem nebyl já, ale on.“

„O kom pořád mluvíš, muži?!“ přerušil ho Zdenal a výhružně vykročil k Wihelinovi. Byl ve tváři rudý zlostí. Ruce pozvedl nad hlavu.

Rita nenápadně překročila, aby byla připravená vyrazit vpřed.

„Chce vás poznat.“

Sotvaže to Wihelin dořekl, mezi ním a skupinou se na podlaze plošiny rozhořel zlatý kruh. Paprsky vyšlehly, až všichni klopýtavě ustoupili několik kroků. Zlatavé světlo utvořilo kouli. V jejím středu se vznášela postava, obrysy nabývaly ostrosti. Díval se na ně muž se slámovými vlasy. V jedné ruce držel hůl s ptačí hlavou, druhou je zval k sobě.
 
Ani náhodou! napadlo Ritu. Kořínek mátožně vykročil. Natáhl před sebe ruku, jako by se chtěl přeludu dotknout. Vstoupil do zlatého pole, které mu vyšlo vstříc jako lačná ústa. Oblilo ho medovou aurou. Stařec zmizel.

Pohlédli na sebe. Dřív, než Rita stačila cokoli říct, udělala Valentýna krok a také vstoupila do záře. Bylo pozdě diskutovat. Následovali ji.

Ritě se zatočila hlava. Zhoupl se jí žaludek. Kolem se prohnaly medové cáry vzduchu a oblak zlatavých jisker. Svět se nehlučně zatřásl, měsíc vybuchl v supernově, nahoře se stalo dole a vzduch pěnil a praskal v inkoustových bublinách. Grandiózní mlha spadla jako opona.

U baru z lakovaného dubu stály červené stoličky s tenkýma pavoučíma nohama. Místnost osvětlovaly mosazné lustry, polepené reklamou na Worthington Draught bitter. Ve výloze blikal neon: modré slovo Welcome se střídalo s růžovým Home. 

Podlahu tvořily bílé a černé dlaždice položené ve vzoru šachovnice. Rita s ostatními na ní byli rozestavení jako figurky těsně před koncem partie. V uších jim bouřlivě šumělo. Postupně se zvuk stabilizoval na nějakém spirituálu z minulého století. Stařičké rádio slabě praskalo.

Před barem postával muž z Ritina snu. Mezi prsty držel minci. Ukázal na ni prstem, vyhodil ji do vzduchu. Zachytil ji do pěsti, foukl a otevřel dlaň. Byla prázdná. Usmál se.

Kořínek se chytil za srdce, tváře mu zrudly vzrušením. Předstoupil před ostatní a ztěžka poklekl na jedno koleno. Sklopil hlavu.

„Povstaň, Sire Jeremy, a už přede mnou víckrát neklekej, protože jsem to já, kdo by měl klečet,“ odpověděl cizinec s přízvukem jemným jako vůně čaje o páté.

„Můj veliteli,“ Kořínek mohl pohnutím sotva mluvit. Po tváři se mu spustila slza. „Nevěřil jsem, že vás ještě někdy uvidím!“

Muž mu vlídně položil ruku na rameno a usmál se. „Povstaň, astrální majore. Chci konečně poznat spáče.“

Prohlížel si zmatené členy družiny.

Zdenal do něj zabodl ukazovák. „Jste ten, o kterém nám vyprávěl Kořínek. Edvard Malborough Rufus. Churchillův mág!“  

„Správně, Inkantore. Jsem Edvard Malborough Rufus, zvaný Bílý, Churchillův mág, mistr Kruhu a rytíř Jejího Veličenstva. Mnoho desetiletí jsem sloužil britské koruně, než mě důležitější záležitosti zavedly do Čech.“

Rita se nadechla, aby promluvila, muž jí ale položil prst na rty.

„To já sem přivedl ty, které Delapanza nazval skřeci. Zachránil jsem je, a zároveň tak získal krytí pro svůj skutečný úkol. Přinesl jsem do Prahy Kopí osudu a ukryl je na místě, které si samo zvolilo.

Zůstal jsem tu, stěží s dostatkem síly na poslední kouzlo. Uzamkl jsem se v tomto místě, kde neběží čas. Wihelin se stal mým ochráncem. Od těch dob medituji, sním o světě pod sluncem, sním o vás a strážím Kopí.“

Přes šachovnici podlahy spěchala černá tečka. Maličký šváb. Na okamžik se zastavil a ohmatal zem kolem tykadly.

„Chceš říct, že náš únos má něco společného s tím oštěpem?“ vyhrkla Valentýna.

Mág k ní přešel. Měl smutné oči. Pohladil ji po tváři a z vlasů vyňal sežmoulané, špinavé papírové paraple. Rozevřel ho.

„Všechno je to tady. Dívej se na barvy, je jich šest. A co se stane, když ho roztočím mezi prsty?“

„Zůstane jedna. Bílá.“

„Stalo se to tak dávno, že si to pamatuje jen jeden z vás. Byla to strašná noc. Noc lebek a blesků. Všude duněly pochodující boty, oltáře páchly krví a temné síly se připravovaly na úder, který svobodnému světu zlomí vaz. Nad Berlínem pluli nelítostní astrální strážci. Přístupové cesty k Hitlerovu bunkru strážili lidé i démoni. Zaskočili jsme je a poslední mágové Kruhu svedli strašlivou bitvu s černokněžníky Thule. Většina mých bratrů zaplatila tu noc životem. Noc plnou hrůzy a potrhaných kožnatých křídel. Nebyl jsem mezi nimi, abych čelil černé magii. Můj úkol byl důležitější. V reálném plánu jsem zaútočil s elitní jednotkou hrdinů, Lvím spárem na bunkr, kde Hitler skrýval zdroj své moci. Longinovo kopí, artefakt se silou, kterou nikdy neměl ovládnout jeden člověk. Byla to zlá noc, plná vražd a bolesti.

Deset členů Lvího spáru šlo do akce. Jeden padl dříve, než jsme se dostali k bunkru. Druhý zemřel ve chvíli, kdy Sir Jeremy získal Kopí.“

Rufus v prstech znovu protočil paraple. Jeho pohled bloudil ve vzpomínkách.

„Ještě té noci jsem před bunkrem úhlavního nepřítele rozdělil všechnu svou sílu, kterou jsem nashromáždil za několik století, na osm částí a přelil ji do zbývajících členů Lvího spáru. Vzdal jsem se nezměrné moci, abych nesl Kopí jako obyčejný slabý člověk a nepodlehl pokušení božské síly. Další dva členové Lvího spáru byli ale zastřeleni, když kryli ústup ostatních. Prošli jsme Německem a skryli se v protektorátních Čechách. I to už jste možná slyšeli. Sir Jeremy ale nevěděl, že jsem svou moc v hrdinech zapečetil kouzlem, aby se stvořením potomků přešla na jejich prvorozené.“

Na několik sekund zavládlo šokované ticho. Šváb uhánějící přes podlahu se vnořil pod bar. Z opačného konce místnosti vyběhli další dva a další vylezl na barovou židli.

„Chcete říct, že...“ zajíkla se Rita. Vrhla rychlý pohled na ostatní.

„Až na Jeremyho jste first-borns, prvorození! Jste potomky členů Lvího spáru, potomky hrdinů, kteří vyhráli druhou světovou válku. Vaši prarodiče byli později vyhlazeni stalinistickým režimem. Zemřeli při výsleších, podivných náhodách, a nebo se po nich slehla zem, když komunisté uchvátili moc ve vaší zemi. Předtím ale zanechali vojenského života. Stačili se usadit a měli děti, aniž by tušili, jaké dědictví předávají příštím generacím.

Jste pokračovatelé linie. Prvorození. V každém z vás dřímá díl mojí duše spolu s částí mé síly. Proto jsem věděl, kde vás hledat. Proto jsem vás mohl navštívit ve snech a přivolat k sobě. Proto jsem vás musel unést na smrtelně nebezpečné místo. Vaše talenty dřímaly příliš dlouho a příliš hluboko. Opravdové ohrožení byla jediná šance, jak je oživit.

Blíží se totiž nové strašné nebezpečí pro Prahu i celou Českou zem. Mé snění je neklidné a plné nočních můr, hořících měst a chaosu. Už to začalo. Přichází síla, která chce uchvátit Kopí osudu.

Volám vás, abyste mi vrátili sílu, anebo Kopí ochránili i za cenu životů! Je čas nouze. Snad přichází chvíle zrození nového Lvího spáru!“

Dalších několik švábů se blížilo ode dveří, další vylézali z různobarevných lahví za pultem, zdolávali mramorovou desku baru, při dopadu hmyzích těl na podlahu to pokaždé slabě plesklo. Sedmtři vztekle rozdrtil celý chumel patou. Usmál se a zvedl podrážku, aby spočítal zásahy.

 „Ten sen o zničené Národní třídě, o lidech šílených hrůzou a masakru v ulicích. Říkal jsi v něm, že to je skutečnost,“ zašeptala Rita.

„Může to tak být. Je těžké vykládat sny, protože jsem ztratil Věštce a navždy přišel o jeho dar. Záleží na vás, stanete-li se Hrdiny, anebo ochranu Kopí necháte na mně a vrátíte se k životům obyčejných lidí.“

„Ale co naše kouzelné předměty? Dal jsi nám grimoár, loutnu, Expres kurýr na smrt?! Ty zpátky nechceš?“

Rufus mávl holí s hlavicí zdobenou sokolem RAF. „Jen obyčejné tretky, obsahující špetku magie. Nepotřebovali jste je. Válečné umění a dokonalost v boji, to všechno bylo uvnitř tebe, Popravčí. Magická moc vycházela z obrovského talentu a latentní síly, Inkantore. Nebo sis myslel, že by takhle dokázal čarovat každý, kdo si přečte pár řádků v Grimoáru? Siréno, to tvé emoce a zpěv měnily realitu, loutna byla jen doplňkem. Nezdolný, jak jinak bys přežil svou smrt?!“

„Loutna nebyla důležitá? Vždyť mě skoro zabila!“ vykřikla Valentýna a proud slov z ní splýval jako déšť jehel. „Vzal jsi nám životy, ani ses neptal jestli o to stojíme. Málem jsi nás zabil, každého z nás jsi zničil! Mučils nás, pálil, řezal, drtil, bodal, děsil...“

„Bylo to nutné!“ neovládl se Rufus a udeřil holí o zem. „Bolelo mě to, jako bych zabíjel sebe!“

„Ale nebyls to ty!“ štěkala Valentýna. „Nebyl, i kdybys to stokrát tvrdil. Nevěřím někomu, kdo si nebere servítky. Kdo neváhá obětovat kohokoli a cokoli, aby dosáhl svýho!“

Rita kývla. „Valentýna má pravdu. Nic ti nedlužíme.“

Rufus se zasmušil. „Nemůžu vás nutit. Není to ani v mé moci.“

„A co by se stalo, kdybychom souhlasili?“ zeptal se Zdenal. „Co když ti vrátím tu moc. To už nikdy nebudu čarovat?“

Mág zavrtěl hlavou.

„A co Kořínek, zemře?“

„To nevím. Dotkl se Kopí.“

„A Sedmtři?“

„Ten zemře.“

„A Valentýna?“

„Ztratí svou moc.“

„Ale co se s ní stane? Zůstane... Zůstane takhle?!“

„Neumím čas brát ani dávat. Valentýna svůj talent plně neovládla, vyzářila všechnu svou sílu, jako ta nejkrásnější hvězda. Jestliže odejde z tohoto pole zpomaleného času, do zítřka pomine.“

Zdenala přemáhal vztek. „To jsi mág na hovno!“

Z koutů místnosti se ozývalo šustění hmyzích nohou. Cvakání krovek o krovky. Nelidské hmyzí tikání tisíců. Milionů. Miliard drobných švábů, kteří se řinuly do místnosti a zaplňovaly ji ve vlnách jako příliv.

Rufus se odmlčel. Díval se na skupinu s vážným výrazem. „Než odejdete a navždy zapomenete, podívejte se na tohle.“

Prostor kolem nich se zkrabatil a zmuchlal, vzplál jako starý papír. Najednou stáli na Václavském náměstí, kousek od Můstku nedaleko hotelu Ambasador. Byl studený jarní večer. Proudy aut tvořily šňůru světelných perel. Korzující davy rolovaly jako živý had zakousnutý do vlastního ocasu. Náhle zaslechli křik - lidé v jednom z domů se nahrnuli k oknům. Cosi křičeli. Kravaťáci v bílých košilích, otáčeli se dovnitř, před něčím ustupovali. Najednou košile jednoho z nich vykvetla krví. Muž byl naražen na okno, z prsou mu trčelo něco černého. Řvoucí chlap prorazil sklo a zřítil se dolů. Na ulici ale nedopadl. Mrtvola se zachytila v koruně stromu, kravata plandala jako jazyk oběšence. Ze třetího patra se neslo panické ječení, odráželo se od domů na opačné straně náměstí. Dáma v šedém kostýmu se pokusila vyšplhat na římsu, uklouzla jí ale noha a žena spadla z třetího patra na dlažbu. Další lidé byli vyhazováni z oken podivnými ušmudlanými bytostmi s divokýma očima.

Náhle se zastavily tramvaje. Metro uvízlo v nehybnosti. Pouliční lampy v celé Praze zhasly a ulice utonuly v černi. Okamžik bylo nevěřící ticho. Lidé se rozhlíželi, zvedali hlavy k obloze. Z Ambasadoru se náhle vyhrnuli kanálníci s rezivými mačetami, oštěpy a mlaty. Jeden policista se je pokusil zastavit namířenou zbraní. Obstoupilo ho deset nahrbených bytostí. Kolemjdoucí se zastavovali. V nevěřícím zděšení a zvědavosti čekali, co se bude dít dál. Hledali filmovou kameru s tupostí zvířat, které nemají predátora. Policistovi se třásla ruka. Než mu probodli krk, stihl dvakrát vystřelit. Dav čumilů zařval a v panice se rozprchl jak rybí hejno. Drancující kanálníci se rojili z kanálů a sklepů. Obsazovali důležité uzly.

Prostor se opět zhroutil. Plamen a závrať. Ocitli se v přírodě na kraji pole. Před nimi se rozkládalo město a cedule s nápisem Kolín. Půda pod jejich nohama se třásla. Ohlédli se a uviděli pochodující šiky bytostí skrytých pod plášti, ze kterých čouhaly ocasy. Jejich pochod doprovázelo syčení nemelodického chorálu. Nad armádou se vznášely zástavy s mnoha městskými znaky. Jeden z válečníků přistoupil k ceduli a několika ranami obřího kladiva ji porazil. Potom ji zvedl nad hlavu a armáda propukla v nelidský řev.

Znovu závrať a jiné místo. Ocitli se uprostřed vřavy. Kolem se míhají vojáci, třaskají pistole, sviští zkrvavené meče. Vzduchem prolétnou vidle a zakončí cestu ve hřbetě obrovského zvířete. Šestimetrový zubr ověnčený plameny se prožene tak blízko, že je pohladí po tváři žár. Země se pod jeho kopyty chvěje, v jeho stopách zůstávají jezírka plamenů. Pohodí hlavou a rozrazí čtyři ozbrojence v brnění. Muž v džínech a kožené bundě tne obouručním mečem po ženě, která se v okamžiku promění v lišku a proběhne mu mezi nohama. Za jeho zády se znovu promění a podřízne mu hrdlo. Nad bojištěm zní řev lva.

Závrať, nový pohled. Polem pochoduje armáda rytířů ve stříbrných zbrojích. Z druhé strany se blíží řev motorů kolony džípů, kola pískají při prudkém brzdění. Střelci v kulometných hnízdech zahájí zběsilou palbu. Ornice kolem rytířů tryská k nebi, na ocelové zbroje dopadají spršky kamínků. Jeden po druhém džípy vybuchují v oblacích ohně rozmetány vlastními odraženými střelami.

Prostor se znovu zhroutí. Silueta obřího plaza přelétající nad Špilberkem. Chrlí záplavu ohně, která zapaluje střechy. Špinaví, vyděšení lidé se krčí pod mostem. Další rabují obchody.

A znovu závrať. Záře. A v ní nezřetelná postava v plamenech, rudá jako krev. Oběma rukama svírá zářící Kopí...

Byli zpět v baru. Po švábech ani památky.

„Nevím, kdo to je. Ten, kdo přichází, aby vyvolal válku tajného světa. Aby ovládl bytosti podzemí a pustil je na svobodu.

Popravčí, Siréno, Vrahu mágů, Inkantore a Nezdolný. Našel jsem vás a provedl ohněm, abych vás vykoval jako dobrý meč. Vedl jsem vás vodou, abych vás zakalil. Vedl jsem vás smrtí, abyste získali břit. Probudili jste se, spáči. Přežili jste. Můj příběh nemá šťastný konec. Zneužil jsem vás, neptal jsem se na váš názor. Teď žádám ještě víc! Část mé moci je nenávratně ztracena. Stratég, Diplomat a Věštec jsou mrtví. Zemi hrozí válka. Havrani křičí, že přichází čas chaosu a smrti. Čas, kdy bratr povstane proti bratru, a ti, kteří byli sousedy, si budou muset zvolit stranu. Přichází čas městských válek!

Staňte se znovu Lvím spárem a pomozte mi zabránit tomu šílenství! Nebo mi sílu vraťte a odejděte v klidu dožít.“

Družina tiše stála, Rita si měřila špičky bot.

První promluvil Kořínek. „Jdu s vámi, Sire. Můj život vám patří od památného výcviku v roce 1943. Rád ho položím pro tuto vznešenou věc.“

Sedmtři se rýpal nožem za nehty. „Nedals mi zrovna na vybranou. Pokud si teda nemyslíš, že se necham dobrovolně podruhý zabít... Jestli mam něco hlídat, klidně se někde poblíž svalim a trošku si odpočnu. Nakonec, jestli dovalíš nějaký kuřivo a chlast, tak to hlídání nemusí bejt tak špatný.“

Zdenal si bolestivě třel dlaně. “Rufusi, nenávidím tě za to, cos nám provedl. Kvůli tobě jsem zabil Delapanzu a zničil Valentýně život. Chci se stát velkým mágem! Tak mocným, abych napravil, co jsem napáchal. Až se to ale stane, tak se ti možná pomstím,“ Zdenal se odmlčel. Zmrzačené prsty se mu třásly. „To aby mezi námi bylo jasno. Když se stanu Inkantorem, přijmeš mě jako učedníka?“

Rufus odvětil: „Vidím na tobě zaschlou lidskou krev. Vykročil jsi po temné cestě. Nech mě stát se tvou pochodní. Budu tě učit, i když mě to jednou bude stát život. Protože mne nenávidíš.“

Zdenal vážně kývl. Vzal Valentýnu za ruku. „Najdu způsob, jak tě zachránit. Přísahám.“ Uhnula před ním, ale on ji nenechal. Sevřel ji za ramena a hrubě přitiskl její tvář ke své. Měl zavřené oči, třásl se. Snažil se nevidět stařenu, ale dívku, se kterou se dnes ráno milovali.

Rita už to nemohla snést. „Já se nestačím divit! Copak jste se všichni zbláznili?! On s náma takhle vyvoře, a vy mu to sežerete i s navijákem?! Víš co, Rufusi, nebo jak si říkáš? Nepřesvědčil jsi mě. Neuznávám dobro, které používá metody nácků! Měl jsi nám říct, o co tu jde, mohli jsme si celé to divadlo ušetřit. Jsme lidi, ne loutky!“ S Ritou lomcoval vztek. Nejraději by mága třískla palcátem. Všiml si toho i Kořínek a nenápadně se přesunul mezi ní a Edvarda.

„Popravčí, potřebuji tě,“ prosil Rufus. „Jsi vůdcem družiny. Nejlepší ze Lvího spáru.“

„Ale já nepotřebuju tebe! Nejsou jen dvě volby, pleteš se. Mám vlastní hlavu. Prostě se seberu a půjdu. Zkus mě zastavit! Příští týden se vrátím do práce.“ Rita se zarazila. Představila si kancelář s šedou krabicí počítače, horu šanonů a příšerný béžový nábytek na ošoupaném jekoru... „Nebudu hrát tvou hru. Jdu domů.“

Otočila se a odcházela ke dveřím z baru.

„Rito, počkej!“ zavolala Valentýna. „Já tu musím zůstat, jinak...“

Rita se neohlédla, vzala za kliku a vstoupila do temnoty.

Čtyři zbylí členové Lvího spáru se dívali na sebe a na Rufuse. Valentýně stékaly po vrásčitých tvářích slzy.

„Vrátí se,“ řekl Rufus. „Má smysl pro čest, čisté a odvážné srdce. Zatím odmítá převzít odpovědnost za zbytek světa. Snad nebude pozdě, ale jednou se vrátí.“

Zatímco se členové obrozeného Lvího spáru dozvídali více o svém novém poslání, Wihelinovi lidé dovedli Ritu na povrch. O necelou hodinu později kráčela v Dejvicích podél Vltavy. Připadalo jí to jako zázrak. Vlastně každou chvíli čekala, že se s výkřikem probudí na zavšivené matraci pod pevností Špína. To se ale nestalo. Rita mířila domů, rozhodnutá jít třeba celou noc. Šla špinavá, odraná, v páchnoucích hadrech. Nevšímala si vyděšených a znechucených pohledů kolemjdoucích. Expres kurýr na smrt si opírala o rameno, protože se ho nedokázala vzdát. Byla to jediná a poslední věc, které věřila, a za několik dní se stane poslední vzpomínkou na neuvěřitelné dobrodružství. Rita šla domů a její kroky se vzdalovaly, až odezněly, a na nábřeží zavládlo ticho, rušené jen šumným tlukotem srdce města.

V rozpraskaném betonu ulice si drobná květina razila cestu z podzemí. Hodiny a dny odsunovala zrnka hlíny a drobné kamínky. Sílila. Vsouvala výrostky do škvírek a po drobkách beton rozrušovala. Probíjela se ke světlu neskutečnou, zoufalou silou touhy po životě, až jednou odvalila poslední kamínek a vyrazila jako něžné poupě. Zázrak přírody! Příštího dne se konečně otevřela a usedl na ni motýl, aby pil sladký nektar. Byla masožravá.

******************

Dosud nejdelší zápis skončil a skončil tak i Labyrint, můj roční on-line projekt. Vznikal pravidelně na pokračování, inspirován reakcemi čtenářů a anketami, jako plně interaktivní román. Mnohem více se o něm můžete dozvědět na tomto místě, stejně jako se můžete zúčastnit i diskuze: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-73-deti-otcu

Labyrint skončil... přichází čas Zlatého kříže, prvního dílu trilogie Městské války. Více zde: http://www.argo.cz/ a http://www.argo.cz/knihy/143806/zlaty-kriz/

Díky všem čtenářům za pozornost, a snad někdy... někde... :-)

Pavel