Úplně obyčejný příběh - ochutnávka č.3

2. kapitola   Budík. Vždycky, když se tak krásně spí, zazvoní budík. K čertu s ním. Denisa ho smetla ze stolku jedním pohybem. Jindy by ležela tak dlouho, dokud by ji hlad nevyhnal z vyhřáté postele ven. Jenže představa, že jí přesně za hodinu jede vlak do Prahy, ji postavila na nohy ve vteřině. Otevřela okno a zahleděla se ven. „Ahoj slunce!“ zavolala. „Ahoj hvězdo,“ ozvalo se odněkud. Lekla se, až sebou trhla. Vyklonila se z okna a uviděla tatínka, jak sedí v houpačce a usmívá se. „Tati, co děláš tak brzo venku?“ „Nemohl jsem dospat, vždyť mě znáš. Máš na stole kafe a snídani.“ „Ty jsi skvělej, teda doufám, že jednou najdu chlapa, jako jsi ty, hned jsem dole.“ „No, hlavně nehledej takovýho blbce, jako jsem já,“ zhoupnul se a usmál.

„Ale jdi ty…Hned jsem dole,“ řekla znovu. Naházela na sebe oblečení a přemýšlela o otcových slovech. Blbce. Proč blbce? Na tom, že doma mamce pomáhá, snad není nic špatného. Naopak. Vždyť toho tolik doma zastane. Uvaří, i když pak ta halda nádobí. Denisa si vybavila, jak tatínek nedávno vařil a ona po něm pak myla nádobí, které snad ještě nikdy v ruce neměla. Všelijaké naběračky a hrabičky, napichovačky. No, nejspíš je asi to potřeboval… Pokrčila rameny a běžela do kuchyně. Na stole voněla káva a vajíčka na měkko. „No to je žůžo,“ mlaskla si.

„Jsou bez cibulky, jak je máš ráda,“ táta vchází do dveří.

„Teda to je servis, děkuju.“ Mrkla na hodinky. „Ani se mi tam nechce, ale ve čtyři jsem zpátky.“

„Hlavně na sebe dávej pozor. Víš co se všude děje.“

„To víš, že jo, neboj se.“ Podívala se z okna. „Je krásně, viď? A bude pěknej pařák,“ napila se kávy. „Nojo, tak já pomalu půjdu.“ Zvedla se, dala otci pusu na tvář. „Ale vůbec se mi tam nechce.“

„No tak to máš smůlu,“ objevila se paní Sýkorová mezi dveřmi. „Na co ses dala, to pěkně dělej.“
„Dobré ráno, Marie, jak ses vyspala?“

„Ahoj, mami, proč vstáváš tak brzo?“

„Jen to nezamlouvej a mazej na vlak,“ odsekla Denise máma. „No bude teda pěknej pařák. To ti holka nezávidim tu cestu. Ale máš, cos chtěla. Já ti říkala, jdi na ekonomku. Né, ona si jde na prodavačku. Tak teď nefňukej.“ Sedla si ztěžka ke stolu a kroutila hlavou.

„Já nefňukám, jen říkám, že se mi tam ani nechce, ale to ty říkáš taky a navíc …,“ polkla konec věty. „Radši nic, jdu, pa.“ Nečekala na reakci a vyběhla ven. Co pořád ta máma má, mračila se. To není jednou, aby mě pochválila. Pořád mi za něco nadává, vytýká mi cokoli. Denisa si mlaskla. Vůbec není s prací prodavačky nespokojená, naopak. V parfumerii v centru Prahy si na plat opravdu stěžovat nemůže a navíc ji to baví. Zná spoustu lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř než ona. Neměnila by, to ani náhodou. Uslyšela za sebou auto a instinktivně uskočila až na samý okraj vozovky. Ozval se klakson. A ještě jednou. Otočila se, ale to už ji auto dojelo a zastavilo.

„Dobrý den, slečno,“ ozvalo se zevnitř. Přimhouřila oči, aby viděla, kdo to na ni volá. Asi někdo potřebuje poradit, ale takhle ráno? Otevřely se dveře a vystoupil…najednou nemohla popadnout dech. Olda. „Nebo ahoj,“ usmál se. „Pamatuješ si na mě?“

„Jasně že pamatuju, ty jsi Olda viď? Ahoj,“ pokusila se o úsměv a kolena se jí třásla, že sotva stála.

„Kam to mašíruješ takhle ráno? Snad nejdeš na vlak?“

„No jo, už je to tak. Jedu do práce. Tak mě nezdržuj, ať to stihnu.“ Denisa se nervózně podívala na hodinky.

„No no, ty jsi v ráži hned po ránu, podívej se, jak je pěkně,“ ukázal kolem sebe.

„Právě že je pěkně a já musím mazat do velkoměsta,“ zamračila se Denisa. „A co ty tady děláš? Proč se nevyvaluješ v posteli? Sobota, volno, krásný léto…“

„Tak o tom si leda můžu nechat zdát.“ Vzdychl a pokrčil rameny. „ Jedu za kamarádek do Prahy stěhovat nábytek. A ve tři zase zpátky. Docela nuda.“ Opřel se o auto, vánek mu čechral vlasy a slunce jim dalo zlatavý nádech. Denisa na něj koukala jako na obrázek.

„Aha,“ hlesla. „No, tak já musím jít,“ řekla, ale ani se nepohnula. Když jede do Prahy, mohla by jet s ním. Ale co by si povídali? Určitě by to byl trapas. Olda jakoby jí četl myšlenky.

„No tak nechvátej, já tě vezmu, stejně jedu na Prahu. Kam jedeš? Já do Dejvic.“

„Já do centra,“ pokrčila rameny. „To je blbý…“

„Co je blbý?“

„Abych jela s tebou.“

„A proč by to bylo blbý, sedej,“ obešel auto a otevřel jí dveře.

„Myslíš?“ řekla opatrně Denisa.

„Nebo se bojíš?“

„Ne,“ zalhala. Co když jí někam zaveze a pak… „Proč bych se bála?“

„No tak,“ postrčil ji dovnitř a zavřel dveře. Tak, napadlo Denisu, a teď už neuteču. „Já mám totiž dneska děsnou chuť si po ránu povídat, víš?“ Podíval se na dívku, která křečovitě držela kabelku. „Co je? Celá se třeseš, stalo se něco?“

„Ale ne,“ vydechla. „Jen jsem na to nebyla připravená.“ To byla pravda. Ještě včera si sní svůj sen o Oldovi a za pár hodin sedí u něj v autě, jakoby se nic nedělo. Ale vždyť se vlastně nic neděje, ale připadá jí to jako neuvěřitelná náhoda.

„Na co jsi nebyla připravená?“ Nastartoval a auto se pomalu rozjelo.

„Ale, to by bylo na dlouhý povídání,“ povolila křečovitě sevřené prsty a začala si třít zápěstí, jako by ji bolelo.

„No tak do toho, já mám rád dlouhý povídání. Co?“ Podíval se jí do očí a ona věděla, že se řítí do průšvihu. Jestli je někdo viděl, to budou řeči po vsi a máma se zblázní. Vždyť ani neví, co je Olda zač, ví jenom, jak se jmenuje. Třeba je ženatý a budou problémy. „Co?“ strčil do ní jemně loktem. Denisa sebou trhla.

„Co?“ vydala ze sebe.

„Co co?“ Olda se rozesmál. „To je teda rozhovor. Poslyš, jsi v pořádku?“ Denisa cítila, jak rudne.

„Jo, jsem, ale….“

„Ale nebyla jsi připravená, na co? Jen povídej. Jestli máš strach, že tě někam zatáhnu, tak to se opravdu neboj. Mít problémy je to poslední o co bych stál. A když si představím tvoji maminu, tak s tou bych se do křížku dostat nechtěl.“

„Jak mou maminu?“ Denisa najednou ožila. „Co je s ní?“

„Řekl bych, že jsi z ní pěkně vystrašená. Taková pěkná holka… Osloví tě kluk a ty jsi úplně vedle.“ Denisa se na něj zle podívala.

„To si opravdu myslíš?“

„Ale počkej, neber to zle, prostě mi připadáš ustrašená. Tvoje máma je metr co? S tou si asi moc legrace neužiješ.“

„Co ti mám na to říct?“ Denise bylo do pláče. Takhle o ní smýšlí? Připadá mu ustrašená? Ne. Blbá. „Připadám ti blbá?“

„Proč blbá?“ kroutil hlavou. „To bych neřekl, nemůžu to posoudit. Vůbec tě neznám.“

„A já tebe.“ Visela na něm pohledem.

„No tak to napravíme ne?“ Přejel jí hřbetem ruky po předloktí. „Tak už se nemrač. Všechno se dá spravit.“

„Hm,“ na víc se nezmohla. Polykala slzy a bylo jí trapně. Koukala na Oldu, na jeho usměvavou tvář, pod trikem se mu rýsovaly svaly a jeho opálené svalnaté nohy v šortkách říkaly, že je to sportovec. V modrých očích měl jiskřičky a vlasy ležérně rozcuchané z něj dělaly kluka.

„Co je?“ zeptal se po chvíli. Přibrzdil.

„Nic.“

„Něco se stalo?“

„Ne.“

„Že si mě tak prohlížíš. Něco jsi snad zapomněla?“ Auto skoro stálo.

„Ale ne, to je pohodě, nic jsem nezapomněla, jen jsem se malinko zamyslela,“ sklopila oči. „A co je na tom, že si tě prohlížím?“ V momentě si nadávala, proč takhle hloupě mluví. Stejně to musel poznat, že je v tom až po uši. Srdce jí divoce tlouklo a ruce se třásly, ještě že držela kabelku. Olda zastavil u krajnice a natočil se k ní.

„Tak podívej,“ odkašlal si. „Musím se ti k něčemu přiznat. No, jak bych to,“ zamyslel se. „No to je jedno, řeknu to jak to je. Prostě jsem na tebe čekal.“

„Cože?“ podívala se na něj překvapeně. „Jak čekal?“

„Nejel jsem kolem náhodou. Katka mi říkala, že tu budete a že jedeš ráno do práce. Čekal jsem, až půjdeš.“ Podívala se mu upřeně do modrých očí a hledala slova.

„Jak jako čekal? A proč?“

„Copak to nechápeš, Denisko?“

„No,“ nadechla se. „Ne.“ Zavrtěla hlavou.

„To nevadí. Vysvětlím ti to jo?“ Naklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Už to chápeš?“ Denisa se nezmohla ani na slovo.

„Asi jo, no, ale…“ Denise se chvěje hlas.

„Tak to je dobře,“ políbil ji na ústa. „Co ale?“ namotal si na ukazováček pramen jejích vlasů a pomalu ho pustil. „Co ale? Nebo ti to vadí?“

„Nevadí, ale…“

„Jsi samý ale,“ narovnal se a nastartoval. Denise bylo hrozně. Co když to teď pokazila? Proč mu nemůže normálně říct, že je to na ni všechno moc rychle? Že to nečekala, že na to nebyla připravená? Na co nebyla připravená? Na to, že ji kluk v osmnácti políbí?

„Ale nic,“ polkla a podívala se na něj. „Zlobíš se?“

„Ne,“ vyprskl smíchy. „Proč bych se měl zlobit, prostě to nechceš, tak promiň.“

„Ale ne, tak to není. Víš, je to všechno nějak rychle.“ Hryzla se do spodního rtu..

„Co je rychle?“

„Objevíš se, dáš mi pusu…“

„Koukej, chtěl jsem ti dát pusu, tak z toho nedělej drama. Promiň, jestli ti to vadí, nebudu to dělat,“ poškrábal se na čele. „Promiň. Jedeme?“ zeptal se věcně.

„Neomlouvej se, Oldo, jen jsem to nečekala, to je celý. No nediv se mi.“ Cítila, jak se jí hrnou slzy do očí.

„Ale jo, v pohodě, omlouvám se, přehnal jsem to. Nebudeš brečet, viď?“ Podíval se na ni tak zvláštně. „Hlavně prosim tě nebreč.“

„Proč vám tak vadí, když holky brečej?“ usmála se.

„Jak vám…“ odkašlal si a podíval se jí do očí. „Deniso, máš někoho?“

„Já?“ vyprskla pro změnu ona. „Já? Kde bych ho asi vzala, když sedím pořád doma. Vždyť si připadám jak v klášteře,“ rozpovídala se. „Kam jdeš, s kým, proč, kdy přijdeš, kdo tam bude, co tam budete dělat…“

„No pane jo,“ pokýval hlavou. „Tak to s tím musíme něco udělat, jo?“ Pohladil ji po tváři. Podíval se na hodinky. Půl osmé pryč. „Teď už bys stála na nádraží, viď?“

„No to už skoro jo. Můžu se na něco zeptat?“ Denisa zvedla bojovně bradu a nečekala na odpověď. „Proč tu jsi?“

„Jak proč? Jako kde? Tady v Zahrádkách? Bydlím tady.“

„Ne, já myslím tady, v autě, se mnou… Najednou ses objevil a já mám myšlenky vzhůru nohama.“ A to nelhala. Pár minut stačilo k tomu, aby se jí všechno zpřeházelo naruby.

„Jo tak,“ vzdychl. „Tak dobře: čekal jsem na tebe schválně. Chtěl jsem tě vidět.“

„Proč? Nikdy jsi mě nevyhledával.“

„Ale jojo, jen si vzpomeň, jak jsme vloni byli na koupališti.“ Denisa nemusela ani pracně lovit v paměti, moc dobře si na to vzpomínala.

„No a co,“ dělala ale hloupou.

„No byl jsem tam taky.“

„A jo, vzpomínám si.“

„A v letním kině a na hřišti a u rybníka…“

„To je pravda.“ Tak se jí to přece nezdálo. „A co je na tom divnýho? V létě tam chodí spousta lidí, prostě jsme tam byli oba…“

„Jenže já měl být tou dobou jinde, ale věděl jsem, že přijedeš a chtěl jsem ti být nablízku aspoň z dálky.“

„To jsi řekl hezky.“ To jsi řekl hezky, ale když jsi měl takový zájem, mohls mě oslovit, ne se mnou jen blbnout a jako náhodou zakopnout tam, kde já seděla, nebo ti ten ručník mohl upadnout jinde než zrovna mě pod nohy. To vylitý pivo kousek ode mě, to mohla být náhoda. Ale zrovna jedna jediná volná židle v hospodě vedle mě… „A dál?“

„Jenže jsem neměl odvahu, nevěděl jsem, jestli s někým nechodíš, jestli by ses neurazila, jestli cokoli. A bylo mi dobře, jen když jsem tě viděl. Já jsem i tu vodu s kámošem zrušil jen kvůli tobě,“ jeho modré oči se vpily do jejích. „Fakt, věříš mi to? Věř mi to.“

„Proč bych ti to neměla věřit? Ale proč jsi mi to neřekl dřív? To bys přece poznal. Jestli s někým chodím nebo ne. Ne? Anebo ses mohl zeptat Katky,“ vzpomněla si na Katku, jak jí včera volala. A došlo jí to. Vždyť ona už to měla naplánované. Tak ona řekla Oldovi, že bude na chalupě… Museli spolu mluvit.

„Proč Katky?“

„Ale, to je jedno,“ mávla rukou. „A tos čekal celý rok?“

„Jo, a řekl jsem si, že už dýl čekat nebudu. Protože už to nevydržím. Mám dávno po vojně a nemám holku, nepoznal jsem ještě tu pravou sedmikrásku, která by mi voněla celý život a ke který bych si mohl přivonět, kdy bych chtěl. Prostě jsem ještě nepotkal tu pravou. A přitom ji mám kousek od sebe…prostě jsem ti chtěl říct, že se mi už dlouho líbíš.“ Odmlčel se a hledal ta správná slova. „Chtěl jsem si o tom s tebou vážně popovídat. Věř mi to.“

„Nevím, co ti mám na to říct, Oldo,“ zavrtěla se na sedadle. „Věřím ti, proč bych ti nevěřila, ach jo,“ na okamžik zavřela oči. Nejradši by mu skočila kolem krku a štěstím zpívala. Ale to nechtěla. Nevěděla, co má dělat, jak má správně reagovat na to, co slyšela. On, na kterého si potají myslela, se jí tady dvoří a ona váhá. Ale když teď kývne, to kouzlo bude pryč. Nebo se probudí…

„Myslím, že bychom měli jet. Dělám od devíti.“

„Aha,“ řekl smutně. „Pochopil jsem to. Říkáš mi, že to co jsem před chvílí řekl, bylo zbytečné, viď?“ Vzdychl si a auto se pomalu rozjelo.

„Ale Oldo, tak to neber, nic takového jsem neřekla. Dej mi, prosím tě, trochu času, nejsem zvyklá na tak rychlé odpovědi. Nejsem zvyklá na takové situace. Přišlo to tak najednou…“ Zadívala se z okna. Kdyby jen tušil, jak se ho chce dotýkat, jak by ho ráda objala. Jenže to by si o ní myslel, že je to taková ta hloupá holka, co běží hned, jak na ni někdo kývne prstem. Že na první písknutí přiběhne jako poslušný pes. Ale zase nechtěla, aby si o ní myslel, že je studený čumák.

„Dobře, Denisko,“ odkašlal. „Já na tebe nebudu tlačit. Nebylo to taktní, přiznávám. Jen mi řekni, jestli mám nějakou šanci. A řekni mi to na rovinu, prosím tě, netrap mě. Já už nechci žít dál v nejistotě.“ Denisa se na něj usmála, zatímco on se neusmíval vůbec. On to snad myslí vážně. Snad je to všechno pravda.

„Kdy jsi říkal, že jedeš zpátky?“ zeptala se.

„Kolem třetí, proč?“

„Tak se můžeme sejít v půl čtvrté?“

„Dobře,“ přikývl dřív, než stačila dopovědět. „Dobře, budu tam, kde řekneš.“ Zbytek cesty nepromluvili. On přemýšlel o tom, jestli na ni udělal aspoň trochu dojem a Denisa se těšila na to, jak stráví celý večer spolu. Už aby bylo půl čtvrté!

Praha byla jako každou letní sobotu přecpaná lidmi. Ale Denise to nevadilo, byla milá a usměvavá, těch pár hodin jí uteklo jako voda. Zamkla obchod a skoro si zpívala. Zašla do banky a i tak měla ještě dost času. Místo jízdy nacpanou tramvají zvolila procházku až na smluvené místo. Vyhlížela celá blažená červenou škodovku. Poznala ho už z dálky a zamávala. Nasedla rychle do auta a ve vteřině vyrazili směr Zahrádky.