Na hradě Okoři…
Co všechno způsobí jeden jediný pohled! Teď večer bych na opuštěnou zříceninu nešla ani za nic. I přesto, že ve dne jsem tam byla několikrát, představa, že bych tam měla jít za tmy, kdy se člověk bojí vlastního dechu, mi naježila chlupy po celém těle. Co když tam opravdu straší? Co když je tam něco nadpozemského? Co když je tam duch? Co když …
Držela jsem se pevně volantu a jela pořád dopředu. Ale hlava se otáčela zpět. Až když jsem vyjela kopeček a hradní věž mi zmizela ve tmě, jsem svou pozornost zase začala věnovat plně řízení. A takhle je to se mnou pořád. Pořád jsem ta malá holka, co se ráda bojí a ohlíží se zpět. Zpět do dob, kdy jsem četla kata Mydláře a nebo Čachtickou paní. Myslím, že všichni to děláme. Vracíme se v sobě zpátky, ale nepřipadá nám důležité o tom mluvit. A to je škoda, protože vždycky je co sdělit.
P.S.: Když jsem jela o dvě hodiny později zpět, zastavila jsem, sice v tom nejhloupějším místě, ale výhled tu byl nejlepší. Stála jsem tam celých deset minut a tajil se mi dech nad tou krásou. Celou nádherou podívanou umocnilo nebe poseté hvězdami. Když jsem se nabažila, velmi zvolna jsem se rozjela k domovu.
Teď už to víte i vy, a mě je moc dobře.
( 15.11.2006 )
Renáta Šťastná
Jak na Nový rok …

Měl to být slavnostní Novoroční oběd, skýtající naději, že se nám letos povede lépe (i přesto, že v předešlých letech to teda moc nezabralo, ale co kdyby...) a penízky se nás budou držet a úspěšně množit. Prostě čočka. Moje sestra také dnes vaří čočku. Kdejaká hospodyňka dnes vaří čočku. Muž se na mě podíval, mávl rukou a pravil, že se na ní nedá nic zkazit. Vím, ne? Dělám ji každý rok.
Renáta Šťastná
Večery u nás

Večer co večer ONdra ožívá v momentě, kdy zastavím vodu, pomůžu mu z vany a chci ho utřít. Osuška mi často slouží spíš ke zkrocení malého sviště než k utření mokrého těla. Namazat se mi ho daří víceméně v běhu a pokaždé mě to stojí spoustu úsilí. Ve chvíli, kdy zavírám dveře jeho pokoje a beru do ruky pohádkovou knížku, mi s tragickým výrazem v obličeji oznámí, že má hlad. Každý rodič to zná. A já, protože patřím mezi ty měkčí a poddajnější, mu dovolím dojíst večeři, kterou nechal vystydnout na stole. Chvíli smlouvá, že chce něco jiného, ale nakonec velmi rád sáhne po zbytku toho, co dostal na svůj miniaturní talířek. Dneska to byl toust.
Renáta Šťastná
Láska kvete v každém

Stály na stanici a čekaly na autobus. Smály se vesele a srdečně si něco vyprávěly. Podle letmých doteků a hlubokých pohledů se dalo soudit, že k sobě mají velmi blízko. Matka s dcerou ? Sestry ? Dobré přítelkyně ? Bylo cítit, jak se nechtějí rozloučit. Nervózně vyhlížely autobus a obě si jistě přály, ať ještě nespěchá. Přijel včas, přesně podle jízdního řádu. Šofér vystoupil a pomohl ostatním naložit zavazadla. Počkaly, až všichni nastoupí a užívaly si poslední vteřiny do odjezdu v objetí. Pak se dlouze políbily. Ruka přejela pěkně tvarovaný zadeček. Ruka té druhé odhrnula neposlušný pramínek vlasů, který si našel cestu přes oko.
Renáta Šťastná
Kniha,knížka, knížečka

Kniha. To je slovo...Od malička jsem k němu měla zvláštní úctu. A když jsem pak sama poznala, co se v takové knize všechno může skrývat, moje touha po poznávání narostla do obrovských rozměrů. Během života jsem už brala do ruky kdejakou knihu. Nejdřív to byly leporela, to když jsem byla mrňousek, který toho o životě ještě moc neví. Později přišly na řadu knihy složené z časopisů, které mi strýček knihař svázal abych toho s sebou mohla tahat víc a křivit si záda. Ale ještě před tím byla moje úplně první opravdová kniha, kterou jsem si sama přečetla – slabikář. Jak já ho milovala. Nedávno jsem si z nostalgie a stesku po letech dětských jeden výtisk zaopatřila pomocí zásilkové služby a už pyšně trůní v mojí, už tak přeplněné knihovně.
Renáta Šťastná
Jsem normální pako!

Znáte situaci, kdy spěcháte, máte všechno přesně rozplánované, víte, že každá minuta má svoje využití a na prodlevy není čas? Určitě to znáte. Tak moje dnešní ráno bylo typickým úkazem toho, že člověk míní a... Zastavila jsem před školkou, kam jsem vezla syna, všechny věci a buch buch ... pozavírala všechny dveře a šli jsme. Pusa, pohladit, přitulit, pomazlit, zamávat a rychlý odchod k autu. A ejhle: jedna kapsa prázdná a v druhé - klíče od baráku. V naději, že klíče od auta zůstaly na skříňce ve školce, jsem se otočila, vyběhla poslušně v návlecích čtyřicet schodů a mezi dveřmi se srazila s paní učitelkou.
Další články autora |
Nesnesitelná fotka. Mrtvý pasažér z boeingu vykolejil i otrlého reportéra
Seriál Kde je úcta k obětem? K pozůstalým? Snímky mrtvých cestujících ze sestřeleného letu MH17 vyvolaly...
A modré přilby jen přihlížely... Fotka ze Srebrenice dodnes straší Nizozemsko
Seriál Nizozemští vojáci sedí na střeše obrněného vozidla, vedle sebe modré přilby. Pod nimi stojí tisíce...
Drát, který odpojil polovinu Čech. ČEPS zveřejnil snímky poškozeného vedení
Provozovatel přenosové soustavy ČEPS zveřejnil ve čtvrtek poprvé i snímky poškozeného vedení V411....
Zemřel hrdina vítězného dokumentu z Varů, policie ho našla v rybníce u Prahy
V rybníku v Ohrobci u Prahy našli svědci v neděli ráno mrtvého muže. Příčinu jeho smrti určí soudní...
Sucho na Orlíku. Hladina Vltavy je o deset metrů níž a odhalila starý jez, mlýn i bunkr
Ve vodní nádrži Orlík je kvůli suchu až o deset metrů méně vody. Kvůli nedostatku vody ve Vltavě...
Rozšíření skládky nechceme, zní z Lišova. Radnice už neslyší ani na poplatky
Bouřlivou diskusi vyvolává záměr rozšíření třicet let staré skládky odpadů v Lišově na...
Vyhlášení příměří nestačilo. Na jihu Sýrie pokračují boje, Izrael udeřil v Damašku
Na jihu Sýrie, ve městě Suvajda a okolí, se ve středu znovu bojuje navzdory vyhlášenému příměří...
Zadrženého Ukrajince, který vyhrožoval i českým školám, zřejmě platilo Rusko
Společný policejní tým Česka, Slovenska a Ukrajiny zadržel v ukrajinském Dnipru jednoho Ukrajince v...
Sbohem, Emile? Putující los se mihl na jižní Moravě, pak zřejmě zmizel na Slovensku
Po Ostravsku a Zlínsku překročil migrující los evropský pojmenovaný Emil hranice dalšího kraje....
- Počet článků 87
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 596x