Úplně obyčejný příběh - ochutnávka č. 2

„No táto…“ „Ještě jsem neskončil,“ umlčel ji gestem a odkašlal si. „Je neslušné, když někomu skáčeš do řeči, nemyslíš?“ Denisa koukala na tátu jako na zjevení. Takhle v ráži ho dlouho neviděla. A ještě k tomu mluví s takovým klidem. Však ona to ví, jak jde o ni, jde všechno stranou, rval se za ni vždycky do krve, zastával se jí už od malička, a proto ho má tak moc ráda. Je přísný, ale spravedlivý. „Maruško, vžij se do její situace, vzpomeň si na to, co jsi dělala v jejím věku. Seděla jsi doma a vyšívala, pletla nebo co? Ale jdi ty. Vzpomeň si, že jsme se poznali, když ti bylo devatenáct. A ptala ses někoho? Ne, neptala. Vždycky jsi vašim oznámila, že jdeme tam a tam a přijdeme v tolik a v tolik. avíc ses s nikám nebavila.“

„Jenže já jsem chodila s tebou, měla jsem kluka.“

„No to je pravda, jenže to by ta naše holka musela někam chodit, aby si nějakého našla.“

„Ale všude číhá tolik nebezpečí,“ matce se zlomil hlas.

„Ale to za nás číhalo taky. A naši i vaši to věděli. A nebránili nám. Věděli, že jsem mladí a chceme se bavit. Oni taky byli mladí. A Denče taky letí čas. Když bude sedět doma, tak se jí sice nic zlého nestane, ale pak nebreč, že nejsi babičkou…“

„No na to má ještě holka čas,“ setřela slzu, která jí tekla po tváři.

„Samozřejmě, ale rozumíš, co ti říkám? Já jsem se třeba našich vůbec neptal. Já jsem…“

„… utíkal potají. No to dáváš holce pěkný příklad, to ti povim.“ Matka kroutila hlavou a přes slzy se trochu pousmála.

„ No a právě to nechceme, aby nám utíkala z domu, ne? Mě bude milejší když přijde a řekne tati a mami, jdu tam, s tím a s tím a přijdu v tolik a v tolik. Nazdar. Je to přece o důvěře. Nebo ty jí nevěříš?“ Visel na ženě pohledem. „Marie, odpověz mi.“ Matka sklopila oči. Denisa skoro přestala dýchat a čekala na matčinu odpověď. „Marie!“

„Věřím nevěřím….Bojím se.“

„Mami, prosím tě a čeho?“

„Čeho asi, Denisko, čeho se tak asi můžu bát? Co ta parta? Co je to za lidi? Znáš dnešní kluky…“

„Ne, neznám, právě že je neznám,“ přiznala Denisa. „Ale jestli máš strach abych do toho nevlítla, nebo se někde nenakazila, nebo… mami,“ vzala maminku kolem ramen. „Proč mi nevěříš? Vždyť už nejsem malá holka.“

„Ale jsi moje dítě,“ rozplakala se paní Sýkorová.

„Já vím, a na tom se přece nic nezmění.“ Pohladila ji po ruce. „Jsou to lidi ze školy a z chalupy.“

„A kluci taky?“ zvedla matka uplakané oči.

„Ale maminko, přece jí nebudeš takhle zpovídat,“ vložil se do toho tatínek a nervózně se podíval na hodinky. „Holky, nechte lkaní a pojďte balit.“

„No tebe to snad vůbec nezajímá s kým se ti holka tahá?“

„Mami!?!“ Denisa našpulila pusu. „Já se s nikým netahám.“ Nechtěla se hádat, ale takové řeči byly už moc.

„Marie, prosím tě, nech už toho. Podívej kolik je hodin,“ pan Sýkora nervózně přešlapoval na místě.

„Znáš to, táto. Napijou se, potom ztratí všechny zábrany, spáruje se to a pak někam polezou. Vždyť je to pak jak hromadném tom..., no...,“ odkašlala si a setřela si pěstí slzy. „Vždyť víš, co myslím ne?“ podívala se na manžela a čekala, jeho porozumnění. Ten ale kroutil hlavou.

„Ty jsi úplně hrozná. Zbytečně všechno dramatizuješ.“

„Ale já se bojím, aby Denisa…“

„Mami, ty se bojíš abych nepřišla do jiného stavu viď?“ To už Denisa nevydržela poslouchat. Pokaždé když chce jít do kina nebo na nějakou akci, nejdřív vyslechne přednášku o tom, jak to chodí mezi mladýma a podobně a potom si to ještě máma rozmýšlí a vysvětluje svoje důvody proč se bojí. Až teprve, když s ní otec přestane mluvit, svolí, ale pak celou noc hlídkuje u okna, jestli nejede policie. „Prosím tě, chápej mě, mami. Já už jsem dospělá a chci se taky zařídit někdy podle svého. Vím, že máš ve spoustě věcí pravdu. Ale já vím, jak se mám chovat. Vždyť jste mě to snad naučili, ne? Nechte už mě konečně žít podle svého. Už mě nebaví poslouchat tyhle poučky pořád dokola. Chápej mě, jsem mladá a chci se bavit, chci chodit ven, chci si jít občas zatancovat. Víš jak se na mě lidi ve škole koukaj? Vždyť se mi posmívaj, že se držím pořád máminy sukně, že jsem puťka. A když pak někam přijdu, koukaj na mě a nevědí jak se bavit. Mami, prosím tě,“ zlomil se jí hlas a cítila slzy na krajíčku. „Nevim, proč bych měla lézt do postele s prvním chlapem kterej se na mě usměje. Já tohle nechci uspěchat a chci, abyste to už konečně věděli. Já se chci taky postavit na svoje vlastní nohy. Moc vás oba prosím, věřte mi už konečně. Já chci dělat věci tak, jak je cítím a jak chci já. Snad nejsem úplně blbá…“ Rozplakala se a bylo jí to trapné. Nechtěla mámě ukázat svoji slabost. Slzami holka ničeho nedosáhneš, řekla jí máma jednou. A Denisa si to, sama neví proč, pamatuje a teď má strach aby ta její předešlá řeč nevyzněla úplně jinak. Aby si máma nemyslela, že si chce svoji samostatnost vybrečet. „A brečím proto, že jsem zoufalá,“ štěkla na matku. „Ne proto abych si něco vybrečela.“

„Holčičko moje,“ vzal ji otec do náruče. Víská ji ve vlasech jako když byla malá a chodila do školky. Byla tak křehká holčička, dlouhé blonďaté vlásky jí utíkaly po zádíčkách a tak voněla. Jak je to dlouho? Připadá mu, že to bylo včera. „Víš, ono je to pro rodiče opravdu hodně těžké. Maminka ti dala život, tys byla takový malý ptáče, všechno jsme tě museli naučit. Maminka ti věnovala všechen čas, když jsi byla nemocná, v noci k tobě vstávala, vždycky byla po ruce. Jsi její, jsi prostě naše, tak se nediv, že o tebe máme strach. Vidíme, jak se nám pomalu vzdaluješ a my s tím nemůžeme dělat vůbec nic. Chápej nás, děvče moje, aspoň trochu. Nejde to tak rychle se s tím smířit.“

„Já vás přece chápu, ale…“

„A my nechceme aby to vypadalo, že je nám to úplně jedno, protože až se ti něco zlého stane, tak stejně přiběhneš brečet za maminkou.“ Pokýval hlavou. „Ty si myslíš, že to není pravda, ale dej na moje slova, tak to bude. Já bych ti nikdy nepřál, aby tě potkalo v životě něco zlého, to nechce žádný rodič. Nikomu není jedno, co jeho dítě dělá,“

„Tati, já to chápu, ale snad mám právo na vlastní život nebo ne?“ Denisa si mnula uplakané oči a dívala se do otcova ustaraného obličeje.

„Tak už toho nechte, vy mudrcové,“ zavolala maminka z kuchyně. „Radši pojďte nanosit věci do auta,“ najednou dělá jako by se nic nestalo. Vypovídala se a všechno je pořádku. Denisa znechuceně zakroutila hlavou. „Než tam dojedeme je hodina v čudu a v půl devátý je bezva film.“

„No jo,“ Denisa se podívala jejím směrem. Máma je pořád stejná, má zvláštní povahu. Pořád nás honí a musí být po jejím. Ale je dobře, že se to všechno strhlo zrovna dneska. Cítila to už hodně dlouho, že se musí něco takového stát. Teď je otázka, jestli ji máma vůbec poslouchala a jestli se aspoň zamyslí o dceřiných slovech. Loudala se do pokoje a vlastně se na tu chalupu docela těšila. Nějak se to přežije, kdoví, jak to ještě dopadne. Vyndala ze skříně sukni a halenku. No co, auto to uveze. Proč se trápit… Nastrkala věci do batohu a přemýšlela o knížce. Cestu autem musí nějak přežít.

„Deni, vezmi si tu sukni jo? Ať tam nejdeš zítra jako strašák,“ ozval se maminčin hlas odkudsi. Denisa sebou trhla, podívala se na otce, ten se tvářil stejně překvapeně jako ona. „Tak slyšíš?“ ozvalo se znovu. „Nebo sis to rozmyslela?“

„Ne, nerozmyslela,“ Denisa byla v mžiku v kuchyni a dala mamince pusu na tvář. „Díky, mami.“ Já jsem věděla, že přijdeš k rozumu, chtělo se jí říct, ale to se nehodilo. „Fakt jsi třída.“

„No jo, no,“ maminka už má zase uplakané oči. Jak jí to kuře vyrostlo. Opravdu by jí mohla víc věřit. Ale to není otázka důvěry, to je prostě strach. Mateřský strach a možná až přehnaná láska. Sama ji nezažila. Přišla o rodiče jako malá a nepamatuje si na ně. Ujali se jí cizí lidé a vychovali ji. Brala je za vlastní, ale máma je máma. A každá máma má strach. „Já jenom nechci, abys byla nešťastná, víš?“ Ale to ona přece ví, musí to vědět, vždyť je to moje dcera...

„ Já to přece vím, mami.“ Samozřejmě že to ví, je moudrá . Jen chce dostat svůj prostor, chce ukázat, že se dokáže postarat sama o sebe. Ale to je právě to, co bolí každou mámu. Když zjistí, že už ji dítě nepotřebuje. Že už to není to holé mládě a když vypadne z hnízda, tak si ta křídla nepoláme. Ona poletí, protože už to umí, jen si to ještě nezkusila. Má už dost síly aby se ubránila sama. Jen si to nemohla sama vyzkoušet. „Mami,“ uslyšela a trhla sebou.

„Co?“ dívala se na dceru, jak jí šermuje rukama před obličejem.

„Mami, jsi pořádku? Mluvím na tebe a ty mě nevnímáš…“

„Ale jen jsem se zamyslela. Promiň.“ Tohle slovo už neřekla hodně dlouho, uvědomila si Denisa. „Myslela jsem na to, proč jsem tak ouzkostlivá,“ mávla rukou.

„Na tom není nic zlýho, mami. Ale…“

„… nesmí se to přehánět. Tak jdeme holky nebo co?“ pan Sýkora už přešlapoval na místě a cinkal klíčky od auta.

„Nojo, táta má pravdu,“ řekla paní Sýkorová a pokračovala jakoby manželovu poznámku neslyšela. „Já se s tím opravdu nemůžu smířit, že jsi dospělá a dělám věci ještě horší. Však počkej, ty nebudeš jiná.“

„Ale mami…“

„Mlč, nic neříkej, budeš úplně stejná, na moje slova si jednou vzpomeneš.“ Nadechla se a uhladila si sukni. „Tak. A teď si jdi dobalit.“

„Ale já už mám sbaleno, mami. Můžeme jet, čeká se jenom na tebe.“ Denisa se usmála. „Tak jdeš?“

„Jo, já jen,“ polkla. „Chtěla jsem…pojď sem,“ natáhla ruce a přivinula Denisu k sobě. Potom se obě rozplakaly.

„Já se z vás fakt zbláznim,“ zavrtěl hlavou pan Sýkora. „Jdu zavřít plyn a vodu. Baby jedny bláznivý. Já musim bejt zákonitě cvok. Jo, cvok,“ mumlal si ještě v chodbě.

Když za pár minut vyjeli od domu, Denisa se propadla do propasti svých myšlenek. Snad ten víkend opravdu nebude tak nudný jak se zpočátku zdálo. Teď už se na něj doopravdy těšila. Myšlenky vystřídal spánek a Denisa se vzbudila až před chalupou.

„Vstávej, princezno, vystupovat,“ zvolal tatínek když vypnul motor. Slunce bylo dávno za obzorem, vzduch voněl rosou a posekanou trávou, po parném dni bylo příjemně. Denisa odkopla boty a rozběhla se bosa po zahradě. Rozhlížela se po okolí a usmívala se.

„Copak, děvenko, nemáš snad co na práci?“ strčila do ní máma obtěžkaná taškami a hnala se do chalupy.

„Já pokaždé, když tady stojím, mami, tak se mi zdá, že se tady toho strašně moc změnilo. A přitom je to týden. Asi se mi to jenom zdá.“

„Nech meditací a pojď radši uklízet.“

„Nojo, jestli se to uklidí za pět minut, tak se to taky nezblázní,“ loudala se Denisa k autu. Ale myšlenkami byla úplně jinde. Přemýšlela o zítřejší zábavě. Půjde, nepůjde? Kdo že tam bude? Jak to Katka říkala? Půjde parta. Luboš, Roman, Olda… Olda, Olda, jestli je to ten kluk, co se náhodou objevil vloni všude, kam se Denisa hnula až z něj měla pocit, že si ty náhody vymýšlí… Ne, to určitě není on. Úplně jasně si pamatuje, jak se jí třásly ruce, když ho někde zahlédla. No to je přece Olda. Ví o něm jen to, že bydlí v Osadě, je mu asi dvacet pět a má po vojně. A jezdí v autě kolem jejich chalupy docela často. Vždyť spolu nikdy ani pořádně nemluvili. Určitě si něco namlouvá, napadlo ji. Ale okolo žaludku ji šimralo. Vzdychla a zavřela kufr u auta.

„Tati hotovo, můžeš zajet do stodoly,“ zavolala na tatínka.

Večer se zvolna přehoupl do noci, máma se dívala na televizi, táta si zase něco kutil v dílničce a Denisa se uvelebila v křesle s knihou. Ale děj Ostře sledovaných vlaků jí ujížděl do neznáma. Mezi řádky četla, že zítřek bude něčím výjimečný. Zavřela knihu, zhasla lampu a šla si lehnout.

„Dobrou noc, mami.“

„Ty už jdeš spát?“

„Jo, jsem nějak unavená.“ Ještě zahlédla, jak matka kroutí hlavou a zaslechla pohrdavé odfrknutí. Ať si myslí, co chce. Hlavně ať už je zítra.