Jak jsem jela s nohou …

Na tuhle operaci jsem se vůbec netěšila. Takový strach jako teď jsem neměla nikdy předtím. Prostě jsem se bála, že se neprobudím. Svěřila jsem svoji obavu Vláďovi a ten si ťukal na čelo a pak mi vynadal, co to říkám za hlouposti. Na druhou stranu jsem ale tušila, že Na Homolce budu v dobrých rukou. Jediné, co mě ale opravdu štvalo, byla vidina, že tam proležím celou středu jen tak, na prázdno, protože na operační sál jedu až ve čtvrtek ráno. Vybavila jsem se knížkou a čistým blokem, to případ, že by mě přepadly nějaké chytré věci hodné zaznamenání. S odhodláním a hlavou vztyčenou jsem se nechala odvézt před nemocnici. Vláďa se se mnou rozloučil a odjel. Zůstala jsem tam sama se svojí velkou modrou taškou a srdce cítila v krku. Zvládnu to, povzbuzovala jsem se, přece jsem zvládla jiné operace. Vidina, že za pár týdnů bude moje levá noha hlaďoučká bez té krabaté křečové žíly, mi dodávala odvahu.

Vkročila jsem do budovy a splynula s davem lidí, který tu proudí takřka nepřetržitě. Proč tolik lidí potřebuje chodit do nemocnice, ptala jsem se, ale odpověď mě ani tak moc nezajímala, stejně mi nikdo neodpoví. Plná čekárna před centrální kartotékou mě vyděsila. Vzala jsem si poslušně lístek a přešlapovala v koutku s očima přilepenýma na velkou obrazovku, kde naskakovala čísla a čekala, až tam naskočí to moje. Za patnáct minut už jsem jela žlutým výtahem o patro výš, abych ohromená další narvanou čekárnou okouněla nějakých deset minut, než na mě přijde řada. Smířená s tím, že za pár minut vyměním džíny a triko za noční košili a proválím zbytečně v posteli jeden celý den, jsem si dokola opakovala, co mi říkal Vláďa, že si odpočinu a že to stejně potřebuju, teď před Vánoci trochu vypnout. Asi měl pravdu. Ale to jsem ještě vůbec netušila, jak se to zamotá.

Z ordinace vyšla sestřička mohutných rozměrů s velmi znatelným mejkapem a svým úsměvem rozsvítila celou čekárnu. Položila mi ruku na rameno a odvedla mě dovnitř. Když za mnou zavřela dveře, představil se mi pan doktor se zasmušilým obličejem. V jeho očích jsem četla starost a zmatek. No nazdar. Když jsme si řekli to nejdůležitější, vzal svou hlavu do dlaní a pravil: „Máme problém. Nemáme pro vás postel.“

„Aha,“ vyšlo ze mě. „A co budeme dělat?“ Teď jsem byla ve zmatku i já. Ve vteřině vám proběhne hlavou tisíc variant, jak to může dopadnout.

„No,“ podrbal se na hlavě. „Musíme to nějak vymyslet.“ A následovala desetiminutová porada se sestřičkou a několik telefonátů, z kterých jsem pochopila, že situace je neřešitelná, protože jedna paní je na cestě sanitkou z Ústí, toho pána, co právě přijali, je hloupé posílat na Bulovku a ta paní, co měla odejít včera, dostala teplotu, takže odejít nemohla. Ach jo jsem slyšela asi pětkrát. A pak jsem se nevinně zeptala, jestli bych teď nemohla odjet domů a přijet až ráno. Oba se na mě podívali jako na spasitele a řekli dvojhlasně:

„A vám by to nevadilo?“ Rázem jsme měli vyřešeno. Samozřejmě, že nevadilo. Radši budu spát ve svojí posteli a strávím ještě celé odpoledne s rukama….

„Když mi slíbíte, že budu mít ráno postel připravenou, tak jsem tady, v kolik mi řeknete.“ Evidentně se jim oběma ulevilo, vysvětlili mi, že před Vánoci dvě oddělení ze tří uzavřeli a budou tam malovat a podobně a zčistajasna se jim situace zkomplikovala…. „Mě to ale opravdu vůbec nevadí,“ řekla jsem s úlevou, že si tu nemocniční postel ještě na chvíli oddálím. Poučili mě, kdy mám přijít, kdy jíst a kdy už ne, sestřička zjistila, že výsledků z krve má málo, tak mě vzala ještě tři ampule krve a poslala mě o dvě patra níž do laboratoře a na shledanou ráno. Ale ještě předtím se asi patnáctkrát omluvili, oba. Že prý je jim to nepříjemné… Mě to zas tak moc nevadilo, opravdu ne, snažili se, bylo to vidět. Odevzdala jsem svůj genetický materiál laborantovi a podařilo se mi z labyrintu chodeb vymotat hned na první pokus.

Nechala jsem se vyplivnout davem před nemocnicí a rozmýšlela, co teď. Vláďa pro mě nepřijede, je v práci, no tak asi pojedu autobusem, nic těžkýho…. Zavolala jsem Vláďovi a vzal mi to téměř okamžitě.

„Ahoj zlato,“ zacvrlikala jsem. „Musím ti něco říct. Jedu domů.“

„Tys utekla viď?“ vybafl na mě.

„Co je to za otázku, prosím tě?“

„No promiň, ale když vím, jak ses bála…“ Poslala jsem mu pusu a řekla, že se uvidíme, až přijde z práce. Nakonec pro mě přijel taťka a se slovy „Měli byste mi koupit na auto takovej ten žlutej transparent, kde je napsáno TAXI…“ mě vyklopil před barákem. Zamíchala jsem všem naplánovaným programem. Ondra přišel ze školy a zděsil se, když mě viděl. Místo Ahoj maminko, to jsem rád, že tě vidím, stál v němém údivu a zmohl se jen na tři slova: „Co tu děláš?“ Překvapili se všichni.

Odtud už by se zdálo být jako normálka. Ráno mě odvezla kamarádka na půl sedmou před nemocnici. Absolvovala jsem opět ten štrúdl lidí ke kartotéce a v nevědomosti jsem si zase vzala lístek a zase vyčekala patnáct minut.

„Jo vy jdete na příjem?“ usmála se sestra u okýnka. „Tak to ale musíte támhle,“ ukázala na prosklené dveře, na kterých bylo napsáno tak velkým písmem, že už se tam nic jiného nevešlo „Příjem pacientů na lůžkové oddělení“.

„Aha,“ pokrčila jsem rameny. „Tak se nezlobte. Popadla jsem svoji velkou modrou tašku a mazala tím směrem. Vyplnili se mnou zase hromadu papírů, pokládali mi celkem rafinované otázky, na které jsem odpovídala celkem pohotově, pak mi vrazili do ruky velké desky a nasměrovali mě. Všechno jsem pochopila. No nebyla bych to já, abych se nesekla. Vlezla jsem, kam jsem neměla, ale někdo mi pomohl a konečně jsem se doplahočila na místo určení.

Před sesternou bylo veselo a vypadalo to, jako by čekali jenom na mě. Sestřička mě vítala s otevřenou náručí, přiskočil i poslíček, co mi vzal tašku a odnesl ji do televizní místnosti. Tenhle hotel se mi líbí, pousmála jsem se.

„To tady máte vždycky tak dobrou náladu?“ zeptala jsem se sestřičky.

„No jasně, my tady vždycky,“ usmála se. „A vy?“

„No já taky,“ usmála jsem se já.

„Tak doufám, že vám ji moc nepokazím. My pro vás ještě nemáme postel.“

„A ha,“ nenechala jsem se vyvézt z rovnováhy.

„Ale nebojte se, pána odvezeme na sál a hned vás ubytujeme, pak pojedete vy. Zatím si sedněte k televizi.“

„Já už se odsud dneska nehnu, sestři,“ řekla jsem a pořád jsem se smála.

„My vás už dneska nepustíme, nebojte se.“ Odběhla kamsi dozadu a já si sedla k televizi. Nestačila jsem ani vyndat časopis, když přišel pan doktor, omlouval se za vzniklé komplikace a pojďte prý se mnou do sesterny, já si tam poznačím ty žíly. Tak jsem za minutu stála v sesterně, kalhoty stažené až ke kotníkům a pan doktor, který mi svěřil tajemství, že má angínu, mi počmáral nohu odshora až dolů černou lihovou fixou. No a pak už to opravdu svištělo. Jen co jsem se stihla v pokoji převléknout a ocenit, že tu mám barevnou televizi, balkon a jsem tu sama, přišli za mnou jeden po druhém – lékař, anesteziolog, sestřička, možná jsem pomíchala pořadí, ale to celkem nevadí, a za dvacet minut že jedeme.

„Už vám ani nestihneme dát u oblbovačku,“ řekla mi sestřička. „Tak si vás uspíme až na sále.

„Jasně, mě je to jedno, dělejte, co chcete,“ řekla jsem smířeně a lehla si do sněhobílé postele.

Cesta na sál proběhla dobře, vzhledem k tomu, že jsem musela nechat brýle na pokoji, tak jsem vnímala hlavně ušima. Ten taxikář, co mě vezlo chodbou mezi pacienty, se moc neusmíval, ale možná se mi to jen zdálo. Podle ucha mě připadal smutný. Na sále jsem si přelezla na jinou postel a odvezli mě pod obrovský reflektor. Doktor včera měl pravdu, když říkal, že se nesmím opozdit, že tu na mě čeká osm lidí. To vám byl najednou takovej šrumec, lidi tam běhali jeden přes druhého, jeden mi poutal ruce, jeden na mě dával to zelený prostěradlo, za mnou mluvila paní a pak ještě jedna, já nevěděla, kam se dívat dřív, aby mi něco neutekl. Potom se rozsvítil ten talíř nade mnou a já užasla. Myslela jsem si, že to světlo svítí bíle, ale tohle bylo jak na diskotéce – modrá, zelená, červená… Paráda. Pak mi dali přes ruce nahřívací pás, prý abych tam neprochladla a najednou se mi před očima zjevila průhledná maska a prý dýchněte si třikrát a pěkně zhluboka. Pamatuju si dvakrát a pak jsem měla hezký sen. Už si sice nepamatuju, co se mi zdálo, ale v tom nejlepším mě probudili. Vyptávali se na kdeco a já nemohla vydat ani hlásek. Tak jsem tak chrčela a huhňala a chtělo se mi smát. Pamatuju si celou cestu ze sálu, když mě vezli zase mezi lidma po chodbě, pak mě zaparkovali ke zdi, zapojili mi do ruky hadičku a pak se mi všechno rozplynulo. Prospala jsem se celkem slušně, a když jsem se vzbudila, vůbec nic mě nebolelo. Nohu jsem měla zavázanou, ale nebolela. Už jsem se těšila, až budu moc vylézt z postele. Po nějakých pár hodinách se u mě zase vystřídal lékař a anesteziolog, každý si řekl svoje a ptali se mě na něco, ale podařilo se mi zase všechno úspěšně zaspat. No a třeba kolem páté ťuk tuk na dveře a ozvalo se „Hotelová služba, vezu vám večeři.“ Sláva. Když jsem odkryla tu pokličku, uviděla v misce bujón. Tak průhlednou tekutinu jsem už dlouho neviděla, myslela jsem, že omdlím. Já měla hlad…. Spravil to ale pytlík dětských piškotů, který jsem si pošetřila až do zítra. Po večeři jsem vylezla z postele a Žofré by mi záviděl. Táhla jsem nohu za sebou, ale šla jsem po svých. No a potom už to bylo celkem fádní. Usnula jsem u televize, ráno v šest budíček, přišla sestřička, že mi jde měřit teplotu. Já připravená, že mi dá teploměr, čekala jsem digitální, ale ejhle. Namířila mi proti hlavě jakýsi přístroj, vlastně jsem ho ani nestačila pořádně zahlédnout, řekla Dobrý a odešla. Pak přišla po sedmé, že za chvíli je vizita, tak mě zbaví toho fáče. Jaká to byla úleva, když mi ho odmotala. Po vizitě mi ošetřila a zalepila ranky, kterých jsem měla asi dvacet, a přišlo to, čeho jsem se bála nejvíc. Natáhnout si tu stahovací punčochu, která končí v rozkroku. Brečela bych bolestí, když jsem to natahovala na rozbolavělou rozpíchanou nohu. Sestřička řekla, že jsem šikulka, já stírala z čela pot a snažila jsem se nehekat. Až to dokončím, můžu se obléknout a jít domů. Až mi vyplní propouštěcí zprávu samozřejmě. Koukala jsem na ni jako na zjevení.

„Všechno v pořádku, paní Šťastná?“

„Jo, ale jo, v naprostém, jen mě překvapilo, že takhle brzo.“

„No jo, počkáte si na snídani a pak můžete domů, budou Vánoce, tak co tady…“

„To máte pravdu, sestři,“ začala jsem balit. Po vizitě jsem se oblékla, počkala v televizní místnosti a těšila se na snídani. Nebudu se o ní nějak rozepisovat, ona za to ani nestála. Když bych si měla vybrat to, co z toho bylo nejpoživatelnější, tak to byly ty dva suché rohlíky. Kdybyste věděli, jak jsem si na nich pochutnala! K tomu to bílý nemocniční kafe a už jsem volala pro odvoz.

„Já ti ten transparent ani vyrobím, dědo,“ řekla jsem taťkovi, když jsem se nasoukala do auta. Jen se smál a řekl, ať nechám blbin. No a to je vlastně konec mého příběhu o levé noze.

Jako dovětek snad doplním, že když jsem za tři dny sundala punčochu a náplasti, oněměla jsem při pohledu na tu krásu. Noha samá modřina různého zabarvení, ale to se spraví. Nejhorší bylo natáhnout tu punčochu přes ty modřiny. Dneska je to přesně měsíc, mám jen pár zbytků po modřinách, ale v průběhu toho měsíce jsem měla nohu jako velikonoční kraslici. Barvy se střídaly od černé přes modrou, zelenou a zažloutlou. To všechno se dá vydržet. Nejvíc mě štve, jak se ta punčocha roluje dolů. Ale holky, za tu parádu to rozhodně stojí!