Dvě vteřiny

Nemohlo to trvat déle než dvě vteřiny. Stalo se to jen pár desítek metrů ode mě. Jela jsem autobusem a stejně jako ostatní lidé kolem skoro nic nevnímala. Stála jsem v uličce a po celém dni v práci měla téměř vypnuto. Prázdný pohled ven. Tramvaj přijíždí do stanice. A přes ni jsem zahlédla jak přes přední kapotu auta letí lidské tělo. Mělo vínové kalhoty, sportovní boty a oranžovobílou bundu. Nemohlo to trvat déle než dvě vteřiny. Dvě vteřiny.

Ten letmý pohled, který mi otevřel oči, prozradil, co mohlo následovat. Skřípění brzd, klakson, těžká, dutá rána, zmatek, zděšení, upřené pohledy, obvinění, bezvládné tělo, krev, sklo, špína. A někde v dálce ticho. To když možná vyhasl jeden lidský život. Viník nebo oběť. Ale pořád člověk.  Na okamžik se můj dech zastavil. Co to všechno znamená? Co se mu mohlo stát? Co se mu stalo? Přežije to? Komu by chyběl? Chyběl by někomu? Každý přeci někomu chybí. Když už není. A co se vlastně stalo? Otřásla jsem se při představě, že někdo ho bude doma čekat s večeří a on už se třeba nevrátí. Nebo vrátí, ale už to nebude on. Že dneska, v patnáct čtyřicet osm pro něj život skončil. Možná ne fyzicky, ale …

Myslela jsem na to celou cestu, zatímco ti kolem mě spali nebo si četli, nebo se prostě jen tak nudili. Myslela jsem na to, že se to může stát kdykoli komukoli. Osud? Hrůza! Pospíchala jsem domů a zjistila, že jsou všichni v pořádku.  A co na tom, že taťka občas brblá a mamka je někdy náladová, prcek zlobí, že mám dojem, že mi z něj vlasy zešediví. Jsem ráda za každou vteřinu, kterou můžeme trávit spolu. I když to může někdy vypadat, že si toho nevážím.