Bývá mi i smutno

Je mi smutno. Jedinou mojí jistotou je, že můžu obejmout ty dva, co tolik miluju. A to není málo. To vůbec není málo. Zatím, co se mi rozplývají ty jistoty, které jsem dosud měla a stavěla na nich celý život, můj syn a můj muž jsou moje dva pevné pilíře. Jsou to moje dva světlé body, které mi svítí na cestu. Ale moje vráska na čele je čím dál hlubší.

Znáte ten pocit, když rázem zjistíte, že je všechno, na co jste se dosud spoléhali, úplně jinak? V takových chvílích chcete být sami a jako na potvoru, ať vlezete, kam vlezete, všude někdo je. V takových chvílích bývá zpravidla jediným místem, kde máte opravdu soukromí jen pro sebe, ta nejmenší místnost v bytě. A pokud je opatřena klíčem zevnitř, pak je záruka soukromí stoprocentní. Tam si můžete pobýt, jak dlouho chcete. Sice to není nijak luxusní místo, ale potřebuje – li si člověk srovnat myšlenky beze svědků, je komfort až na posledním místě.

Mě vás někdy přepadne taková chvíle, kdy bych chtěla být na světě úplně sama a v klidu si pobrečet, nebo se jen tak mračit. Já se většinou mračím, když si rovnám myšlenky. A představa, že mám někomu vysvětlovat, proč s sebou v neděli odpoledne nosím takový obličej, je pro mě nervydrásající. Co fakt nesnáším, jsou ty otázky jako „Co ti je?“ a nebo „Stalo se něco?“ Ne, nestalo! |Nebo vlastně asi stalo, samozřejmě, že se něco stát muselo, protože přece po výborném obědě ve společnosti mých dvou chlapů se můj obličej přece nemůže tvářit takhle jen tak. Ale já nechci nikomu nic vysvětlovat. Já si potřebuju v klidu popřemýšlet. A až o tom budu chtít nahlas mluvit, prostě přijdu a budu o tom nahlas mluvit.

Spousta lidí mi říká, že moc přemýšlím a zabývám se věcma, který mi jen berou sílu a úsměv.  Říká to v první řadě jeden z mých chlapů. Ten starší a zkušenější, samozřejmě. Je skvělý posluchač- A taky výborný pozorovatel. A často mi říká, ať jsem sama sebou a na ostatní se vykašlu. „Na tebe taky nikdo nebere ohledy, tak se na všechny vykašli,“ řekne, pohladí mě po tváři a věnuje mi jeden ze svých úsměvů, při kterých se mi zatočí vždycky hlava. Má pravdu. Tak proč to, sakra, neumím? Proč mi pořád záleží na blahu ostatních, když i ti, o kterých jsem si vždycky myslela, že to myslí upřímně, jsou zrovna ti, kteří to myslí upřímně ze všech nejmíň?

„Život je takovej a jinej nebude…“  Někdy je pěkná svině, ale musím říct, že častějikrát ho mám fakt hodně ráda!