Obyčejné věci, které mě dovedly v Americe potrápit ... a to jsem si myslela, že čtvrt století po revoluci už umí v zahraničí spláchnout snad každý :)
Třeba sprcha. Bydlela jsem ve dvou hotelích, ve dvou městech a v obou se sprcha pouštěla otáčením jakési páčky. Jenže žádné doprava studená, doleva teplá nebo naopak. Navíc problém byl i v tom, že páčku jsem mohla ovládat jen když jsem stála přímo pod sprchou, která se z té zdi nedala sundat. Doprava páčkou otočit nešlo. Takže jsem otočila doleva, jak šipka ukazovala a seshora se na mě vyvalila studená voda. Samozřejmě jsem odskočila ... a teď tam pod to vlezte znovu a zkoušejte vymýšlet, jak se pouští teplá. No udělala jsem to, ale místo teplé, se jen zvyšoval proud studené. Se zaťatými zuby jsem zkoušela páčkou pohnout směrem k sobě, tlačit na ni a nic. Tak jsem se sprchovala dva dny ve studené vodě (k tomu kosa v pokoji kvůli nevypnutelné klimě), než jsem třetí den zjistila, že musím točit rychleji. Překonat studenou a točit páčkou dál ve směru, až poteče teplá. Haleluja!
Splachování. Mísa plná vody a když spláchnete, tak se začne plnit a plnit až po okraj. Vytřeštěný oči a v tom chhrrrlll ... a vše se naráz vcucne do odpadu. Bohužel to tak ale u mě na pokoji první den nefungovalo. Nic se nevcucávalo. Ale protože jsem tehdy nevěděla, jak to má fungovat, byla jsem docela bezradná. Koho se zeptat, proč mi všechno to … ehm … zůstává pořád v záchodě? Nakonec když jsem se dopoledne stavovala do hotelu, odcházel z mého pokoje pán v pracovní kombinéze, takže se ukázalo, že jsme měla záchod polámaný. Ale ty nervy, že neumím ani spláchnout...
Mašinky na kávu. Nestačí zmáčknout v automatu tlačítko. Do kávovarů se strkají pytlíčky s pomletou kávou. Přes tu se pak procedí horká voda a je hotovo. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co po mě ta mašina chce, když se vždycky po zmáčknutí čudlíku místo napouštění kávy otevře zásobník.
Pozdrav. Místo ranního ospalého zahuhlání "ahoj" nebo "dobrý den", mě tady vítají s úsměvem "jak se máš?" A takto se ptají nejen při příchodu do práce, ale takto se zdraví úplně všude. Když vejdu do obchodu, ptá se mě prodavačka jak se mám. Když mě osloví číšník, prvně se zeptá, jak se mám. Stojím na přechodu, je tam policajt a zeptá se mě, jak se mám. Vím, je to prostě místní forma pozdravu a nikdo asi nečeká, že budu vyprávět nějaké historky, ale faktem je, že když odpovím obligátní „very well“ je mi tak nějak příjemněji, než když u nás často slýchám "ále ... stojí to za nic".
Rozhovory. Velmi často se místní dávají spolu do řeči. Nikdy se předtím neviděli a po pár minutách o sobě vědí skoro všechno. Byla jsem párkrát (v letadle, v restauraci) svědkem hovoru dvou neznámých lidí, kteří se takto pozdravili "how are you doing?" a skončilo to podrobnostmi o rodinné dovolené a výměnou telefonních čísel. Možná rychlé, povrchní přátelství. O kolik horší než naše odtažitost a uzavřenost?
Peníze. To, že se v Americe platí jen kartami, se mi nepotvrdilo. Nejméně třikrát jsem na různých místech platila stodolarovkou a nebyl s tím sebemenší problém. Nikdo se nepozastavil a nedíval se na mě jako na zloděje, neprosvěcoval bankovku. Nicméně je fakt, že kartou se zde dá platit opravdu všude a všechno, i třeba útratu za dolar. Taxikáři (a možná nejen ti) zde mají takové malé udělátko, které připojí přímo k iPhonu a kterým projedou platební kartu. Transakci pak podepíšete prstem na displeji a účtenku vám to pošle rovnou na email.
Co je pro mě ale hodně nezvyklé je, že všude uvádí cenu bez DPH. Takže si pečlivě odpočítáte ty mince, co na sobě nemají čísla a pak je u pokladny všechno jinak :-)
Apple. Není to mýtus. Nevšimla jsem si, že by měl někdo jiný telefon, než iPhone. V práci, v obchodě, restauraci, na ulici, v metru. A v obchodech nenajdete příslušenství ke starší verzi. Vše jen k tomu nejnovějšímu modelu. Stejně tak je rozšířený iPad, iPod ... na pokoji jsem měla třeba například zařízení iHome. Škoda, že po mnoha pokusech netuším, jak ho používat :D
Také třeba celé letiště LaGuardia je vybavené iPady. U každého stolečku, kterých tu jsou stovky, je zabudovaný iPad s přístupem na internet.
Může se to zdát malicherné a věřím, že leckdo se nad takovými obyčejnými věcmi ani nepozastavuje, natož aby o nich veřejně psal :) Já však ráda pozoruji i tyto malé odlišnosti. Dávám si z nich dohromady celkový obrázek, celkový dojem z místa, kde nejsem zvyklá pobývat.
Zapsáno během cesty konané v září 2014.
