Když jeden den pršelo a byla mi docela zima, objednala jsem si v restauraci zelený čaj. V naději, že se zahřeju. Přinesli mi ledový zelený čaj Nestea, samozřejmě v půllitrové sklenici s ledem.
Už v letadle American Airlines mě překvapilo, že mi letuška při prosbě o vodu podala prvně kelímek plný ledu a až pak mi do něj nalila vodu. Automaticky, bez ptaní. Takto to tu s nápoji chodí. Led je všudypřítomný. Když se přes led nepřelévá, tak se led nalévá přímo s nápojem.
Kávoví fajnšmekři, rozeznávající niance různých mletých směsí, vychutnávající si dva až tři srky espressa v náprstku, si tu na své moc nepřijdou. Ne příliš silná filtrovaná káva se lije do velkých kelímků nebo v lepším případě hrnků. V restauraci vám ji stále dolévají, takže úplně ztratíte přehled, kolik jste jí již vypili. Na druhou stranu, když si odpoledne nebo večer objednáte cappuccino, nedívají se tu na vás spatra jako na ignoranta (na rozdíl od Itálie). Ráno chodí lidé do práce s obřím kelímkem (obvykle ze Starbucks) a srkají kávu brčkem. Je to in a nevyhýbá se to mladým, starým, chudým ani bohatým.
Apropo kelímky, to je kapitola sama pro sebe a ... bohužel nejčastější nádobí. V restauraci, v hotelu, v práci … tam dokonce nemají ani žádné myčky. Vše se jí a pije z plastu. Sice se všichni všude chlubí, jak jsou green, jak vše lze recyklovat, ale mně ta spotřeba plastu přijde naprosto šílená. Umělohmotné tácky, poloumělé ubrousky, umělé příbory, odpad, odpad a odpad. Zajímalo by mě, jestli skutečně ty plné koše plastových tácků se zbytky jídla končí v nějaké zpracovně.
Snídani jsem měla zatím pokaždé jinde. Jednou v hotelu, tam jsem si naložila jeden pancake (lívanec), přelila ho javorovým sirupem, přidala trochu čerstvého ovoce a onu bezednou kávu a hned z toho byl účet za 18 USD :) Pak jsme měli jednu společnou snídani v práci. Nabídka: smažená vajíčka, brambory, slanina, klobásky, cosi bílého, co vypadalo jako kaše, pancakes a ovoce. A káva ze Starbucks samozřejmě. Zkusila jsem to bílé cosi, ale vůbec mi to nechutnalo. Neslané, nemastné. Ostatní si to dali jak ke slanému, tak ke sladkému. Přišlo mi to spíš jako vycpávka žaludku, kdyby tam náhodou zbylo nějaké to místo :)
Pak byla jedna speciální snídaně v restauraci. Taková klasická americká hospoda, plná vlajek. Každý si tu nechával naložit porci, jak kdyby to byl oběd nebo večeře. Také se zde vybíralo z jídel, které do hlavních chodů nemají daleko. Předkrm (na snídani!) byl bisquit, což je jakýsi slaný koblih. Na něj si namáznete šlehané máslo a zakapete sirupem, melasou nebo džemem. Dala jsem si jen kousek na ochutnání, ale nějak mě ta chuť nezaujala.
A jde se na hlavní chod snídaně. Nikdo se nezdráhá říct si o kombinaci čtyř, pěti surovin. Omeleta, klobásky, slanina, šunka, maso, brambory, pancakes, grave a zase ta bílá kaše ... Dávám si zeleninovou omeletu a brambory. Brambory jsou samozřejmě americké - tedy smažené. Neumím si představit, že po této porci budu za pár hodin obědvat.
Málem bych zapomněla. Fenomén kečup. Skoro to vypadá, že si všichni dávají hlavně ten kečup ... s něčím. Na snídani, oběd, večeři. Kečup je všude. Ale vrátím se k té snídani ... aby náhodou nebyla málo kalorická, dala jsem si na kousíček talíře gravy. Byla to taková hustá omáčka, kterou si ostatní polévali jídlo. Ptám se, z čeho to je. A dozvídám se, že je to rozmixovaná světlá klobása. Jelikož se vyhýbám masu, jsem ráda, že jsem se zeptala.
Koukám ostatním do talíře. Sandra má míchaná vejce a plno té bílé kaše. Do ní si vmíchala máslo a sladkou melasu. A to vše má na jednom talíři spolu s opečenou slaninou. Z druhé strany Michelle má pancakes se sirupem a vedle toho hromadu opečené slaniny. No, proti gustu …
Obědy jsou velmi často sendviče, na sto milion způsobů. Abych ale americké kuchyni zas tolik neubírala, mají zde i dost salátů. Ale jen tak jeden z deseti je bez masa. A ještě do toho vegetariánského mi to maso nabízí :)
Byli jsme také v restauraci, která se pyšní světovou kuchyní. Restaurace docela luxusní, jídelní lístek plný zeměpisných názvů. Objednala jsem si Classic Greece Salad. Dostala jsem zelené lupení, na něm slovy dvě (!) tenká kolečka rajčete, kolečka vařené brambory, trocha oliv a celé to bylo posázené smaženými kousky artyčoku. A na to mi automaticky nabízeli kuřecí maso. To by se nejspíš nejeden Řek divil. Škoda, že neměli svíčkovou. Docela by mě zajímalo, jak by vypadala :)
Ještě jedna věc, která se prolíná všemi chody. Hranolky. Hranolky ke všemu. K sendviči, k salátu, jen tak na zobání na prostředek stolu. Ale kolu ... tu pijí zásadně jen dietní :)
Dnes jsem si jeden sendvič k obědu objednala. Se sýrem a smaženými cibulovými kroužky. Ještě teď večer je mi těžko. Myslím, že se vrátím k řeckému salátu :D
Nerada zobecňuji. Vše o čem výše píši, vyplývá z mého pozorování během prvního týdne v hlavním městě Severní Karolíny :) Tedy úzký časový úsek v jednom malém koutě Ameriky.
Zapsáno během cesty konané v září 2014.
