Ráda bych se s vámi podělila o můj příběh, jak jsem v dětství ztratila odvahu projevit svůj potenciál a znovu ji "našla" ve svých 55 letech.
Psaní je mou vášní. Už jako malá jsem věřila, že se stanu spisovatelkou.
Něco ve mně mě nutilo psát to, co cítím. Ale já mé nutkání v sobě neustále potlačovala.
V mém okolí jsem totiž slýchala, že spisovatelé mají dar od Boha a psát nemůže každý. Zalekla jsem se mé troufalosti, že bych se snad chtěla řadit mezi literární velikány.
Když jsem tedy něco napsala, zmačkala jsem to a zahodila. A jen dál tiše obdivovala spisovatele a básníky, jak lehce umí uchopit život a popsat jej slovy.
Když se bojíme projevit svůj potenciál, začne nás dříve nebo později, tato vnitřní síla tlačit ke zdi. Život se s námi totiž moc nepáře. Každý z nás je součástí celku a jeho úkolem je předat to, v čem je jedinečný.
To je zákon celého Vesmíru.
Teprve před pár lety jsem se k psaní vrátila a začala psát své myšlenky a poznatky o životě alespoň pro sebe do počítače. Mám velký smysl pro systematičnost, takže jsem se časem rozhodla všechny své zápisy procházet a smysluplně třídit.
Byla jsem překvapená silou některých úvah. Začala jsem si všímat souvislostí, které mé záznamy propojovaly.
Psaní se stalo mou terapií. Člověk si může srovnat myšlení i své životní záměry do logického útvaru. A najednou jsem uviděla ve svém životě spoustu možností ke zjednodušení anebo změně.
A já se začala učit poctivě krok za krokem, můj náhled na svět přetvářet a tu změnu opravdu žít.
Ale něco mě neustále nutilo pokračovat dál. Podělit se o své poznatky.
Veřejné sdílení čehokoliv je další úroveň našeho sebepřijetí. Tím, že člověk překoná nepříjemné pocity a obavy z nepochopení od okolí, překonává vlastně nedůvěru v sebe.
Když dělám něco jen ve svém soukromí, nehrozí mi žádná velká pohroma. Ale jít se svou kůží na trh už vyžaduje určitou odvahu. A odvaha je přesně to, co v našich životech potřebujeme. Odvážit se zkoušet žít i něco nového.
Nemohu moc zkazit to, co už umím dobře. Zkusit něco nového znamená jít do rizika. Ale když rozvinu už naučené a přidám nové, začíná být činnost mnohem zajímavější.
Zpočátku vše nové vzbuzuje nevoli .. v nás i v našem okolí. Ale jakmile je semínko nápadu zaseté a my v něm ucítíme tu pulzující energii, už nám nedá spát. Je škoda neprozkoumat možnosti v našich životech.
A tak jsem se rozhodla začít zveřejňovat mé poznatky, jak se odvážit žít svůj potenciál. V mém životě se tím rozproudila další vlna úplně nové energie. A počáteční pochybnosti brzy nahradil pocit radosti.
Odvážila jsem se radikálně měnit mé naučené úhly pohledu a vnímat. Má situace, kterou žiju dostatek energie? Potlačuji v sobě něco, čím bych ji mohla nějak oživit nebo zpestřit? Mohu se nějakou situací dokonce přestat zabývat a vypustit ji ze svého života?
Z mých obyčejných dnů se krok za krokem staly dny plné objevů. Spoustu let jsem se snažila dělat vše tak, jak mě to učili. Ale jsme tvořivé bytosti a mechanické dodržování povinností nevede k radosti. V těch povinnostech se musí najít smysluplnost.
Neznamená to, že by člověk měl dělat nějaké obrovské změny. Jde jen o každodenní rozvíjení už naučeného.
Přidání vlastní hodnoty.
Každý z nás má v sobě něco, co nikdo druhý na světě nemá a jeho životním úkolem je to NĚCO najít a přidat k již vytvořenému.
To je totiž ten stále hledaný smysl života.
To je totiž celé tajemství hry zvané Život.
Už jako malá jsem často slyšela od svých rodičů a prarodičů velké moudro "Každý strůjcem svého štěstí". Cítila jsem velkou důležitost těchto slov, ale neměla jsem dostatek vůle, abych žila tak, jak jsem si přála. Byla jsem také zmatená tím, že ani má rodina nežila tak, jak by si přála.
Potřebnou energii jsem získala, až když jsem si začala uvědomovat základní souvislosti. Jednou z nich byla zákonitost, že náš život tvoříme úplně v každém momentu.
Začala jsem pozorovat, co dělám pouze mechanicky a nepřidávám nic ze sebe. Všímala jsem si, jak stále opakuji dokola určité programy.
Najednou jsem viděla, kolik situací mohu zjednodušovat a zdokonalovat .. v rodinných i přátelských vztazích, v každodenních činnostech. S naším okolím jsme totiž energeticky propojeni a proto je nám logicky velkou nápovědou, co je třeba rozvíjet a co naopak ukončit. Záměrem je najít s ostatními společnou řeč. Otevřeně komunikovat. Přestat otrocky dodržovat zátěžové, ale nacházet v činnostech smysluplnost.
Bylo by možná hezké, kdybychom mohli náš život vzít a jednoduše opravit. Vyměnit vadné součástky. To bohužel nejde. Anebo vlastně bohudík.
Mnohem zábavnější je právě porozumět životu, začít ho vyživovat svým potenciálem a tím rozproudit stagnující energii.
Je toho tolik, co ještě nevíme a neumíme. Vývoj je vlastně být věčným začátečníkem. Připravuje nám tedy nekonečnou zábavu.
A já jsem zvědavá, kdy mě tahle hra přestane bavit :)
V určitém věku si najednou uvědomíme, že je čas zkusit žít třeba trochu jinak. Díky poctivě prožitým zkušenostem se dostáváme do fáze, kdy můžeme být světu prospěšní zase jiným způsobem.
Když se odvážíme, jde to stále snáz .. krok za krokem.. a život je najednou mnohem zábavnější.
Říká se "S chutí do toho a půl je hotovo". Dnes mám tedy logicky o polovinu času více než dřív. A já ho využívám k psaní a čtení.
Už nemám ten pocit, že pořád něco nestíhám.
A jak jste na tom vy? Už jste zjistili, co je právě vaše PŘIDANÁ HODNOTA, kterou máte světu předat?
