Naše Rodina Duší

Podívej se za zrcadlo 5/5 Meditace nám může odhalit mnohá tajemství Života. Když se stane něco, co mě vykolejí nebo dostane z rovnováhy .. ztrácím nadhled .. někdy i nervy :) připomenu si vždy můj vhled, který je stále tak živý.

Teď se možná vztekám, ale s odstupem času uvidím situaci třeba úplně jinak.

Při jedné z mých meditací jsem se zase dostala do prostoru Klidu a míru.

Najednou jsem si uvědomila, že stoupám  po vysoké hoře. Jdu po klikaté cestě, prohlížím si kameny, na které šlapu .. a vidím tu zvláštnost.

Každý kousek kamene je prožitek.

Celá hora je vystavěná z našich zkušeností. Je opravdu vysoká .. ale já cítím tu sílu, která mě pohání ve stoupání pokračovat.

Vím, že čím výš dojdu, tím lépe budou viditelné všechny souvislosti prožitých příběhů.

Cítím, že jsme je prožili na vlastní kůži. Holýma rukama jsme položili základní kameny díla.

Hora je už dostatečně vysoká .. už vidím široko daleko. Ten rozhled mě uklidňuje.

Byl to někdy velmi namáhavý výstup. Ale teď už mohu zvolnit tempo. Už nebloudím, už vím, že postupuji správným směrem. Už si nevytvářím zbytečné překážky do cesty. Získávám tím spoustu času .. mohu zpomalit a užívat si krásný výhled.

Na hoře jsem se spoustou dalších bytostí. Vnímám, že dříve jsem na ně pohlížela často jako na soupeře, které je nutno předběhnout. Některé jsem viděla jako své nepřátele.

Všímám si najednou změny.

Vždyť já ty lidi dobře znám. Vypadají sice jinak .. ale poznávám je podle jejich očí.

Známe se přece z nižších pater hory. Jdeme spolu už tak dlouhý čas.

Jsme tu, abychom v sobě navzájem probouzeli vnitřní sílu, která nám pomůže vytvořit co nejvyšší horu.

Ta vnitřní síla je důležitá, abychom se dokázali rozhodovat, z čeho chceme stavět dál.

Je tu dostatek různorodého stavebního materiálu. Už známe tolik stavebních stylů.

Jsme zkušení stavitelé.

Každý si stavíme svou vlastní cestu, ale tím tvoříme společné dílo.

.. a naše hora roste.

Některé z lidí zahlédnu na cestě jen letmo.

Spoustu jich náhle mizí .. splnili už úkol, který měli dát právě této hoře.

Někteří mě zaujmou natolik, že na ně nikdy nezapomenu.

Někteří jsou pořád se mnou, občas je ztratím z dohledu, ale vím, že po čase se zase objeví..

Ti, co na hoře potkáme a kteří ovlivnili náš život .. zanechali v něm svou stopu .. jsou naší Rodinou Duší.

I když to tak mnohdy nevypadá, všichni stavíme náš svět .. naše dílo.

 .. jsme tu společně už věky věků.

Pracujeme za každého počasí. Často v potu tváře .. proteklo už spoustu slz i krve, ale my stavíme dál a výš.

Chceme poznat svou sílu. Chceme vědět, co ještě dokážeme společnými silami vytvořit.

Sami bychom nevytvořili nic.

Když jsem si uvědomila smysl celého výstupu, začala jsem si ho užívat .. zvolnila jsem tempo a více pozorovala prostředí.

Zklidnila jsem se. A najednou jsem věděla přesně, kam vytvořený kámen položit, aby vznikla stabilní cesta. Pomyslela jsem i na ty, kteří jsou na cestě pode mnou. Občas jsem jim zanechala odkaz .. znamení, které jim pomůže se orientovat a postupovat bezpečněji. Měla jsem až dětskou radost z této nadčasové spolupráce.

Čím výš jsem se dostávala, rozšiřoval se můj rozhled. Když bylo jasno, viděla jsem i další hory a jejich životy. Mohla jsem vnímat, co prožívají. Vidět, jak tvoří oni svou cestu na vrchol.

Zdálo se, že je možné jen vztáhnout ruku a dotknout se jich.

Jsou moc daleko .. je to jejich prostor a čas. Ale víme o sobě a podporujeme se vědomím sounáležitosti.

Všichni jdeme stejným směrem .. stoupáme nahoru.

Z vyšší perspektivy začíná svět vypadat úplně jinak.

Je malebný a zářivý.

Na vrcholu hory fouká nejsilnější vítr .. cítím, jak počítá mé vlasy.

Až tady jsem si začala plně uvědomovat každý jednotlivý kámen. Je to příběh mého života. Najednou ho beru do rukou s úctou a vděčností.

Všímám si, že z kamenů, které byly mnohdy tak těžké, se stávají drahokamy .. tak krásně se třpytí na Slunci a nabíjejí mě tou nejčistší  Energií.

Uvidím další drahokamy. Září jich najednou všude kolem tolik .. i v těch nejhlubších vrstvách hory.

.. to Světlo jsem předtím nikdy neviděla.

Už mám dostatek sil svou horu budovat dál. Zvětšovat a tvarovat .. možnosti jsou neomezené.

Ta pevná základna pode mnou mi dodává pocit jistoty a hrdosti nad krásou celé stavby.

Jak stoupám, stále častěji vzhlížím k nebi .. ke Hvězdám .. vím, že právě tam se jednou zase vrátím.

Vnímám, že až ta chvíle nastane .. při posledním pohledu na naši krásnou horu  .. budu cítit pokoru a nekonečnou vděčnost v srdci, že jsem mohla položit i já svou vrstvu drahokamů.                               

Už vím, že na vrcholu hory fouká ten nejsilnější vítr, ale vystoupat až sem a vidět ten výhled, stálo opravdu za to.

PS: Můžu já být s takovými meditačními vhledy trvalý škarohlíd??  :)