Kde jsou naše Kačenky?

Všechno musí jednou skončit, aby mohl zase začít nový příběh. Se synem chodíme do školky zkratkou. Tato cesta vede na okraji města kolem domů místních starousedlíků. 

Zdejší stavení stojí na rozlehlých zahradách plných vzrostlých stromů a bujné zeleně.

V jedné z těchto zahrad se na jaře objevilo pět mladých kachen.

Rádi jsme se u nich každé ráno alespoň na chvilku zastavili a přes plot je hezky pozdravili.

"Dobré ráno, Kačenky".

Kačenky si na nás zvykly a jakmile nás uviděly, vítaly nás vždy už z dálky svým "gagaga", radostně mávaly křídly a vrtěly ocásky.

Chválili jsme je, jak jsou slušně vychované a vždy jsme se těšili na náš malý ranní rituál.

Minulý týden jsme šli jako vždy do školky a vyhlíželi, kde jsou naši milí opeřenci.

Zahrada zela prázdnotou .. nikdo nás nevítal. Všechno ostatní bylo jako vždy, ale bez veselého štěbetání viselo ve vzduchu prázdno.

Stáli jsme tam a syn povídá: "Mami, neboj, oni je asi ráno zapomněli pustit".

Ale ve mně se všechno lítostí sevřelo.

Když se Kachničky dnes zase objevily na zahradě, samou radostí mi vyhrkly slzy.

Vítaly nás jakoby se nic nestalo.

Otočila jsem se trochu stranou, abych si mohla otřít obličej.

Pořád mám v sobě zakořeněný návyk ochraňovat děti před náročnými etapami života. Které já vnímám jako náročné.

Ale na děti jsme opravdu krátcí. Syn mi stiskl jemně ruku a slyším, jak říká: "Maminko, ty ses bála, že už je upekli, viď?"

Děti jsou v našich očích pořád malé a slabé .. a přitom jsou mnohem vnímavější a odolnější, než si myslíme.

Vím, že čas odchodu našich oblíbenců určitě přijde, ale už jsem na to připravená. Tyhle kačenky si užily tak krásný život a nám přinesly každý den spoustu radosti.

Uvědomila jsem si, jak si člověk rád vytváří vazby a když si na něco zvykne, nechce se toho pouštět.

Ale všechno jednou musí skončit, aby mohl zase začít nový příběh.

.. a každý nový příběh vytváří novou Energii.