Homosexuálové: Chceme adoptovat děti. Nebo nechceme?

Setkal jsem se v blogách a diskusích se spoustou nedorozumění a nevraživosti, která má vždycky stejné kořeny: "Vy homosexuálové chcete to a to, vy homosexuálové se chováte tak a tak." Jakoby to znamenalo, že když kluk zjistí, že je na kluky, musí si automaticky podat přihlášku do nějakého gay hnutí a začít se chovat přesně tak, jak je občas vidět v médiích. Napříkad chodit polonahý do průvodů a vykřikovat, že požaduje adopce dětí. A taky si vytisknout nějaké statistiky, pověsit na zeď a každé ráno kontrolovat, jestli už vystřídal dostatek sexuálních partnerů a že by s pravděpodobností 0,25 % měl mít HIV.

Většinou jsou pak diskutující vyvedeni z míry, že může existovat i homosexuál, který si žije jen svůj život, nijak se veřejně neprojevuje (dokonce slíbil, že si nezaloží ani žádný blog, což teď porušil, jelikož není bez chyb :)), nemuchlá se se svým klukem na lavičce v parku... A je konzervativcem - je například přesvědčený, že děti by měly být vychovávany v tradiční rodině tvořené mužem a ženou, nelíbí se mu antidiskriminační zákon a tak dále. Je s podivem, kolik lidí je schopno mě přesvědčovat, že jsem bílá vrána (nebo černá ovce? - podle toho, jak to kdo chce vidět), ačkoli nemůžou mít ani tušení, kolik takových je celkově mezi námi. Argumentují, že neviděli slušně se chovajícího Roma a stejně tak neviděli homosexuála, který neprovokuje a nedomáhá se nějakých nadpráv. Ale opravdu je neviděli? Nebo je spíš viděli, ale vůbec o tom nevěděli?

Jedním z aktuálních témat je adopce dětí homosexuálními páry. Člověk nemusí být prognostik, aby předem předpověděl ty reakce - "když jste chtěli registrované partnerství, říkali jste, že adopce dětí nikdy chtít nebudete, a už je to tady". Přeskočme tu fázi, kdy je třeba kritikovi vysvětlit, že spousta homosexuálů žádnou adopci nechce a názorová solidarita mezi gayi je stejná jako solidarita libovolného heterosexuála s heterosexuálem, který vězní ve sklepě a znásilňuje svou dceru. Pak teprve můžu přikročit k vysvětlení mého názoru (který je názorem i většiny mých přátel), což je hlavním smyslem tohoto mého psaní.

Má každé dítě právo na maminku a tatínka? To asi ne, přihodit se může ledacos a fungující tradiční rodinu garantovat každému nelze. Na co však podle mého přesvědčení právo má, je to, aby společnost udělala maximum pro to, aby maminku a tatínka měl. Myslím, že homosexuální pár může dítěti poskytnout výbornou výchovu. Přesto se neubráním pocitu, že dítě by se v dospělosti mohlo právem cítit o něco ochuzeno. Co mu říct, když se zeptá: Proč mi společnost nenašla maminku a tatínka, proč mi našla dva tatínky? Odpovíme-li mu, že dostal úplně stejně kvalitní výchovu (a rozhodně kvalitnější než by měl v dětském domově), může to být pravda, ale nejsem si jist, jestli se s takovou odpovědí opravdu a trvale spokojí.

I pan Hromada (který za některé gaye mluví) zdůrazňuje, že heteropár by při adopci získal vždy přednost před homopárem. Jenže - jak dlouho v případě konkrétního dítěte čekat, zda se heterosexuální zájemce najde, než dítě svěřit zájemci homosexuálnímu? Z toho mi plyne, že v praxi by adopce dětí z dětských domovů homosexuálním párem spíše být možná neměla. Dovedu si však představit úplně jiný případ - co kdyby můj bratr a jeho manželka zahynuli při autonehodě a zůstaly by po nich jejich dvě malé děti? O ně bych se určitě postaral lépe já s mým partnerem než vychovatelka v dětském domově nebo úplně cizí lidi. A to proto, že mezi námi jsou určité vazby v rámci širší rodiny už nyní.

Došel jsem tedy v této otázce k závěru: Formálně zákonem adopce povolit, ale v praxi je využívat jen minimálně, a to tím způsobem, který jsem popsal. Žádná odborná komise, která o tom bude rozhodovat, nemůže mít patent na neomylnost, ale obávám se, že to jinak nepůjde. A hlavně to nepůjde bez odpovědnosti a svědomí každého, kdo chce děti adoptovat. To ale platí pro homosexuály i heterosexuály.