K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Již celkem tři dny jsem od rána do večera strávil na kole. Nyní nastal den, kdy jsem si konečně mohl odpočinout u pobřeží Balatonu. Dobrodružství tím však pro mě neskončilo. Právě naopak.

Další díly

Díl 1. - Vstříc neznámu

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Úvod ke 4. dílu

Čtvrtý den na cestě. Poprvé jsem mohl spatřit Balaton v denním světle a to rovnou v celé jeho kráse. Tento den jsem urazil necelých 100 km a prozkoumal jsem velkou část jižního pobřeží. Zážitky na sebe také nenechávaly dlouho čekat. Pokud jste se minuli s předchozími díly a rádi byste prožili dobrodružství se mnou, dostanete se k nim přes odkazy výše.

Dobrodružství pokračuje

Když jsem asi okolo 8 hodiny ranní vylezl ze stanu, bylo zataženo a mírně poprchávalo. V tuto chvíli mi to ale vůbec nevadilo. Bylo to poprvé, co jsem se vyspal do sytosti. Můj včerejší nerovný boj se silným protivětrem mi však připomínala stále nateklá achylovka. V kempu bylo ticho. Rozhodl jsem se zajít si nakoupit zásoby jídla do blízkého supermarketu, který jsem včera při příjezdu do kempu zahlédl. První kroky byly poměrně bolestivé a chvíli mi trvalo, než jsem bolavou nohu alespoň trochu rozchodil. Pomalu jsem dokulhal k obchodu. U vchodu jsem však narazil na problém. Jak se dostat dovnitř? Přede mnou se nacházely dvoje, naprosto stejné dveře, na nichž byl očividně maďarsky označen vchod a východ. Nevěděl jsem však, jak tuto šifru rozluštit, a tak mi nezbylo nic jiného, než přede dveřmi chvíli poskakovat a čekat, které dveře zareagují. Jedny se otevřely a já jsem spokojeně vešel dovnitř. Jelikož se jednalo o pobočku obchodního řetězce, který je mi důvěrně znám z domova, nedělalo mi problém se uvnitř zorientovat. Sortiment zde byl rozmístěn obdobně jako u nás, a navíc jsem ke svému překvapení zjistil, že některá maďarská slova jsou naprosto stejná jako ta česká, například banány. Nakoupil jsem zásoby ovoce, čerstvého pečiva a nějaké ty sladkosti a odebral jsem se k pokladně. U pokladny jsem musel chvíli vyčkávat ve frontě, než jsem se dostal na řadu. Pokladní začala skenovat zboží. Jak bylo vše naskenované, netrpělivě jsem očekával cenu, kterou budu muset zaplatit. „Penny karta?“ dotázala se z však čista jasna pokladní a já jsem se musel hodně držet, abych po dlouhé době nevybuchl smíchy. Kdo v tomto obchodním řetězci nakupuje, jistě tento dotaz zná, v Maďarsku jsem jej však nečekal. Zaplatil jsem a vyšel ven, tentokrát jsem již věděl kterými dveřmi.

Co se týče maďarské měny - forintů, začínal jsem se v ní pomalu orientovat. Už jsem si v hlavě vytvořil jednoduchý vzorec, díky kterému jsem si rychle dokázal převést cenu na české koruny, takže jsem si uměl udělat přibližnou představu, co je jak drahé. Ono totiž platit 600 forintů za máslo a 350 forintů za kilo banánů se na první pohled může zdát hodně. Příliš se mi ale nezamlouvala, moje peněženka, která začínala být poměrně přeplněná a už se skoro nedala zavřít. Nacházely se v ní totiž kromě českých mincí i nějaké Eura a centy, které se mi v ní nakupily při průjezdu Slovenskem a teď se mi zde navíc začalo hromadit neskutečné množství forintů.

Pomalu jsem se dobelhal zpět do kempu. Cestou jsem si vychutnával pražené arašídy, které jsem si v obchodě koupil. Počasí bylo stále pochmurné a já jsem se začínal zamýšlet nad tím, co dnes budu dělat. Pomalu jsem si procházel celý kemp. Zjistil jsem, že se nachází na samotném pobřeží Balatonu a kotví u něj nespočet lodí. Do vody se mi ale v takovém počasí moc nechtělo a já jsem se rozhodl, že budu pokračovat podél pobřeží dále. Věděl jsem, že na jižní části pobřeží, asi 80 km odtud, se nachází poměrně levný kemp, kde bych mohl pár dní zůstat a odpočinout si. V současném kempu jsem totiž, bohužel, setrvat nemohl, jelikož se řadil k těm dražším a pro mě by to byl velmi výrazný zásah do mého skromného rozpočtu. Vrátil jsem se tedy ke stanu a dal se do balení. Mezitím jsem si dopustil zásoby vody, která byla jak jinak než kalná. Za těch pár dní jsem již ale odpozoroval, že pokud ji nechám nějakou dobu odstát, zákal zmizí a voda zprůzrační. Některé plastové lahve už jsem obměnil za nové, jelikož ty staré v teplém počasí začínaly zapáchat. Rozloučil jsem se se svým maďarským kamarádem, který mi pomáhal při stavění stanu, a opustil jsem kemp.

Stačilo mi však párkrát šlápnout do pedálů, abych zjistil, že to takhle dál asi nepůjde. Při jízdě byl na achylovku vyvíjen neskutečný nápor a ta se začala opět velmi bolestivě ozývat. Chvíli jsem přemýšlel, než jsem dospěl k řešení. Napadlo mě podstatně si snížit sedadlo, tudíž jsem mohl šlapat takzvaně přes paty a achylovku jsem tak nenamáhal. Po pár dalších šlápnutích se mi toto řešení osvědčilo a já jsem tak již téměř bezbolestně pokračoval dále. Než jsem se dostal k jižnímu pobřeží, projížděl jsem přes dosti kopcovitý terén. Brzy jsem si z okolních cedulí a značek mohl domyslet, že okolo celého Balatonu vede jedna dlouhá, nepřetržitá cyklostezka. To jsem při plánování trasy netušil a bylo to poměrně příjemné překvapení. Stezka byla ještě k tomu velmi dobře značená. Sice se mi na ní podařilo několikrát zabloudit a zbytečně jsem si kvůli toho vyjel pár kopců, vždy jsem se ale po chvíli dostal zpět na trasu. Sem tam se přehnala přeháňka, která ale trvala většinou tak krátce, že se stačilo jen na chvíli schovat pod strom, takže jsem ani nemusel vytahovat nepromokavé obaly na brašny.

Balaton má protáhlý tvar. Je to takový úzký pruh táhnoucí se od západu na východ, západním koncem mírně ukloněný k jihu a v jedné třetině rozdělený téměř přes celou jeho šířku vyčnívajícím poloostrovem. Já jsem se nyní nacházel na krátkém východním pobřeží. Celý Balaton teď byl přímo přede mnou a já jsem si mohl užívat nádherný výhled. A to hlavně díky kopcům, přes které cyklostezka vedla. Objevil jsem lavičku, která se nacházela na hřebeni jednoho z kopců a skýtala tak opravdu ohromující rozhled. Rozhodl jsem se, že zde posvačím. Vytáhl jsem si chleba, zbytek másla a marmeládu. Co jsem však bohužel zjistil, bylo, že chleba, ze kterého mi zbývala asi tak jedna třetina a který jsem si ještě vezl z domova, byl celý pokrytý zelenou plísní. Bylo mí líto jej vyhodit, ale nic jiného se dělat nedalo. Místo chleba jsem si vytáhl veku, kterou jsem si ráno koupil a začal jsem svačit. Taky jsem do sebe nacpal malý kousek česneku a zanedlouho jsem pokračoval dále. Čím víc jsem se blížil k jižnímu pobřeží, byl terén stále rovinatější, až se ustálil jen těsně nad hladinou Balatonu. Cyklostezka pokračovala po silnici, která byla z obou stran lemovaná domy a chatami a vedla jen několik desítek metrů od pobřeží. Velmi často jsem se zde setkával s cedulemi a transparenty typu: Free apartments, Zimmer frei, Eládo. Cestovní ruch zde očividně hraje velmi významnou roli.

Oblaka se pomalu trhala a slunce se opět dralo ven. Občas jsem zastavil na veřejné pláži, kterou se zde mohla pyšnit téměř každá obec. Hranice jednotlivých měst zde ale byly nerozeznatelné, jelikož chaty a domy zde byly nepřetržitě. Párkrát jsem narazil na něco, co se podobalo centru města - se spoustou obchodů a turistů. Byla to opravdu parádní projížďka. Cestou jsem potkával nespočet cyklistů, kteří se vydali na několikadenní výlet okolo Balatonu, soudě alespoň podle brašen, které si s sebou vezli.

Bohužel se mi však stala další nepříjemnost. Jelikož jsem měl sedadlo velmi nízko, námaha se mi tím přenesla na kolena a to levé mě začalo bolet. Nyní už jsem žádné alternativní řešení neobjevil a musel jsem s bolavým kolenem pokračovat dále. Říkal jsem si, že do kempu dojet dokážu, ale zítra si už budu muset opravdu odpočinout, protože bych si nerad přivodil něco vážnějšího.

Celý den jsem měl velmi mírné tempo, jelikož jsem si užíval výhled na Balaton, probádal jsem centrum každého většího města a občas jsem se i prošel po samotném pobřeží. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Odpoledne ještě ke všemu vysvitlo slunce a osvětlovalo již tak nádhernou scenérii. I když jsem za tento den neujel ani 100 km, dojel jsem do kempu ve Fonyódu až večer. Vstoupil jsem do recepce a anglicky pozdravil. V recepci se nacházel starší pán. První co mi řekl, bylo: „English, Deutch, Česky, Slovensky, Polski?“ Pochopil jsem, že pán je asi znalý a umí ovládat všechny tyto cizí řeči. Vybral jsem si tedy pochopitelně češtinu. A pán začal vyprávět. Nejprve mi popisoval, jak to v kempu chodí, kde co najdu a kolik mám zaplatit. Teda, alespoň si to myslím. On mi totiž předtím vůbec nedával na výběr, kterou řečí se mnou bude mluvit. On mi spíše vyjmenoval jazyky, kterými na mě v následujících několika minutách bude promlouvat. V jedné větě dokázal obratně zkombinovat všechny tyto řeči dohromady a jako třešničku na dortu přidat pár maďarských slov. Byl jsem z toho naprosto zmatený. Podal jsem mu občanský průkaz, aby mě mohl zaregistrovat. Jediné co jsem pochopil, bylo, že se zde platí až při odchodu. Ještě, že cenu jsem měl zjištěnou již předem. Dostal jsem malou mapku celého kempu, což mi usnadnilo orientaci. Opustil jsem recepci a vydal jsem se hledat místo, kde se utábořím. Přešel jsem přes most, vedoucí přes uměle vytvořený potok, který rozděloval kemp napůl. V potoku se nacházela voda, pokrytá silným zeleným kobercem z řas. Nebyl to moc pěkný pohled. Kemp byl poměrně rozlehlý, ale na rozdíl od toho předchozího dosti liduprázdný. Nechápal jsem proč tomu tak je, vždyť je cenově velmi příznivý a nachází se zde vše, co je potřeba. Brzo jsem však ten důvod zjistil. A nebyl jeden. Celou jednu stranu kempu lemovala poměrně vytížená silnice. Druhou stranu ohraničovaly koleje, po kterých každou chvíli, s velkým rámusem projel vlak. No a k tomu všemu se jen pár metrů od kempu nacházelo nádraží, kde příjezd každého vlaku, vždy i s hudebním doprovodem, náležitě oznamovali. Je ale pravda, že by tam mohli hlásit, co by chtěli a já bych tomu stejně nerozuměl. Příliš se mi to tu nezamlouvalo a začal jsem přemýšlet, zda tady mám opravdu zůstat. Vybalil jsem si věci a utábořil jsem se. Otevřel jsem peněženku, abych zkontroloval, kolik mi ještě zbývá peněz, když v tom jsem se zarazil. Občanský průkaz nikde. Ten nejdůležitější doklad, který jsem u sebe měl, zmizel. Cestovní pas jsem s sebou neměl, jelikož pro cestování po Evropské unii není potřeba. Poté, co jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, jsem si uvědomil, že při registraci si pán mou občanku nechal jako zálohu, abych neutekl bez placení. Byla to ale další věc, která mi na tomto kempu vadila a tak jsem se téměř okamžitě rozhodl, že zde strávím jen jednu noc. Další změny plánu tedy byly na místě. Chtěl jsem se podívat na internet, abych našel jiný kemp, do kterého bych se mohl přesunout a den, dva si tam v klidu odpočinout. Potřeboval jsem však hlavně zjistit cenu, jelikož zde byly některé kempy opravdu předražené. Wi-fi jsem našel, byla však zaheslovaná a bylo nutné si připojení předplatit. To mě v tuto chvíli opravdu rozhořčilo a já jsem netušil, co dělat. Do toho všeho přijela do kempu banda výrostků, kteří zde začali dělat neskutečný rámus. Pustili si z auta na plné pecky hudbu, která se rozléhala přes celý kemp. Měl jsem chuť vstát a všem jim vynadat. Jenomže jsem na sebe nechtěl příliš upozorňovat. Nerad bych riskoval, že by se jeden z nich, mírně posilněn alkoholem, rozhodl pohrát si v noci s mým kolem, které jsem měl zamčené u stromu. Raději jsem tedy v sobě zlost zadusil a přemýšlel dále. Byla to další krušná chvilka na mé cestě. Achylovku jsem měl stále docela oteklou, koleno po dnešní jízdě pobolívalo, postrádal jsem svou občanku, venku hlasitě vyhrávala hudba, a když konečně po dlouhé době přestala hrát, stále v pravidelných intervalech hlasitě projížděly vlaky. Prohlížel jsem si mapu kempu, kterou jsem dostal u vstupu a která byla mimo jiné jediná, kterou jsem za celou svou cestu vůbec dostal. Nevím, co bych dělal, kdybych mapu neotočil, či ji vůbec u vstupu nedostal, ale na druhé straně jsem objevil mapu celého Balatonu s vyznačenými kempy okolo. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jakoby toto řešení spadlo z čistého nebe a já už jsem v hlavě spřádal náhradní plán. Kousek od tohoto kempu, směrem, kterým jsem měl namířeno, se podle schématu nacházel další kemp. Ten však byl nudistický. Po krátkém přemýšlení jsem tento kemp zavrhl a hledal dál. Asi 50 kilometrů odtud, na nejzápadnějším výběžku Balatonu jsem našel další kemp, který se mi zdál poměrně slušný. I když na schématu nebyla uvedena cena, rozhodl jsem se, že se do tohoto kempu zítra vydám a zdržím se tam tak dlouho, jak mi to jen dovolí finance. Předpokládal jsem, že by to mohla být tak 1 až 3 noci. Po večeři jsem ulehl do spacáku a snažil se usnout. Tuto noc jsem si však moc neodpočinul. Pravidelně mě budily projíždějící vlaky a jim předcházející hlášení na nádraží, někdy jsem se vzbudil sám a celou noc mě rušila lampa, které jsem si při stavění stanu nevšiml a u které jsem si stan postavil.

Stručné statistiky čtvrtého dne:

Trasa: Balatonalmádi – Fonyód

Ujetá vzdálenost: 94,9 km

Čistý čas strávený jízdou: 6h 30min