72 hodin v Amsterdamu

Neplánovaný výlet do hlavního města Nizozemska, pro který jsem se rozhodl takřka z minuty na minutu. Mým cílem nebylo navštívit turistické atrakce, ale nasát zdejší atmosféru a poznat místní život. A to jak ve dne, tak v noci.

K této cestě mě přiměla skvělá akce jisté české společnosti, která nabízela jízdenky z Prahy do Amsterdamu za velmi nízkou cenu. Přehodnotil jsem proto své plány na následující víkend a rychle jsem si své místo v autobuse zarezervoval. Poté již stačilo jen zařídit dopravu do Prahy, nocleh v Amsterdamu, cestovní pojištění, vyměnit si nějaká Eura a mohl jsem se vydat na cestu. Co budu v tomto městě dělat, jsem si příliš neplánoval a vše jsem nechal náhodě.

Tří a půl hodinová cesta do Prahy, stejně dlouhá návštěva jejího centra a následné více než 17-ti hodinové putování do Amsterdamu uteklo jako voda a já jsem se jednoho slunečného čtvrtečního odpoledne ocitl na parkovišti, vzdáleném pár kilometrů od centra hlavního města Nizozemska. Z původně plného autobusu nás sem dojelo asi 7 a všichni se po příjezdu ihned rozprchli různými směry. Zůstal jsem sám na předměstí tohoto velkého města, s malým batohem na zádech a bez sebemenšího tušení, co zde budu v následujících 72 hodinách dělat. Neuvěřitelně osvobozující chvíle. Vydal jsem se vstříc této pozoruhodné západoevropské metropoli.

Zajímavá byla již samotná cesta tramvají do Amsterdam Centraal - středobodu celého tohoto města. Zvyknout si na odlišný odbavovací systém v tramvajích, než je tomu u nás, mi netrvalo příliš dlouho. Podivoval jsem se spíše nad přítomností druhého zaměstnance, sedícího v prosklené kabince v zadní části tramvaje, kontrolujícího, zda každý cestující vlastní platnou jízdenku.

Po opuštění tramvaje jsem mohl na vlastní kůži pocítit neuvěřitelný ruch, který tomuto městu dominuje. Davy lidí nejrůznějších národností a etnik prakticky z celého světa, pohybující se z místa na místo v různě početných skupinkách a zároveň tramvaje, které si razily cestu skrze tyto shluky lidí, mě udivily natolik, že jsem se musel zastavit a celou tuto situaci chvíli pozorovat. To však nebylo nic proti tomu, co jsem měl možnost spatřit na první křižovatce, na kterou jsem narazil. Tramvaje a automobily hrnoucí se ze všech stran ještě s podivem respektovaly pokyny všudypřítomných semaforů, to už se však nedalo říci o chodcích, kterým byla barva semaforu lhostejná a cestu přecházeli, když se to dalo a cyklisté, kteří se křižovatkou prohnali, byť jen pár centimetrů před plně rozjetou tramvají. Desítky, stovky, možná i tisíce cyklistů zde křižovaly město ve dne v noci, bez ohledu na počasí. Je důležité připomenout, že jsem zde byl v polovině března. Nedokážu si představit, jaká situace zde musí panovat uprostřed letní sezóny. Prostě a jednoduše - naprostý chaos.

Procházel jsem centrem města a snažil se trasu směrovat k místu mého dnešního noclehu. Každou chvíli jsem zabloudil, poté se zase vymotal. Doufal jsem, že mi všudypřítomné kanály a průplavy orientaci trochu ulehčí, bylo tomu však spíše naopak. Procházejí celým historickým centrem města, jeden vedle druhého s pravidelnými odstupy a jejich směr se postupně změní téměř o 180° a to dokáže člověku pořádně zamotat hlavu. Nebyl jsem to jenom já, kdo zde bloudil, ale i desítky dalších lidí, kteří v ruce drželi mapy a snažili se v tomto bludišti najít správnou cestu. Čas od času jsem narazil na snadno zapamatovatelnou budovu či náměstí, které mi poté sloužilo jako vynikající orientační bod.

Prošel jsem Dam square a mířil jsem směrem k Rijkmuseum. Neustále jsem se podivoval nad neuvěřitelným ruchem v ulicích. Občas jsem si ani neuvědomil, že jdu po cyklostezce a byl jsem na to nepříjemně upozorněn cyklistou, který se plnou rychlostí prohnal těsně kolem mě. Začal jsem být proto obezřetnější. Každý cyklista zde má svůj zvonek a nebojí se jej použít. Ulicemi se proto ze všech stran neustále ozývá cinkání. Často na sebe musí upozornit i tramvaj a pravidelně je zde slyšet i troubení aut. Prostě skutečný ruch velkoměsta. Po tom, co mě minulo několik sebevražedných cyklistů, kterým jsem na poslední chvíli uskočil, jsem dorazil na velkou travnatou plochu poblíž Rijkmuseum. Velký nápis I AMsterdam dominoval této ploše a fotily se u něj zástupy turistů. Neodolal jsem a také jsem pár fotek pořídil. K hostelu to odsud bylo již jen pár minut.

Po překonání strmých schodů jsem se nacházel na recepci, kde jsem zaplatil požadovanou částku a na oplátku mi byl předán klíč od pokoje. Na pokoji, určeném pro 12 lidí, se zrovna nacházel jen jeden muž. Ochotně se se mnou seznámil, sdělil mi že je z Indie a přijel zde na jistou konferenci. Dopřál jsem si sprchu, chvíli si odpočinul a rozhodl se ještě prozkoumat blízké okolí. Venku se již začalo stmívat. V blízkém supermarketu jsem si nakoupil něco málo k večeři a na lavičce v parku jsem povečeřel.

Po návratu do hostelu již bylo v pokoji téměř plno. Obával jsem se, že v takovém zmatku nebudu moci usnout. To se však nestalo a já jsem po ulehnutí zaregistroval pouze příchod asijského mladíka, který se s vypětím všech sil a obrovským zavazadlem v ruce snažil vyhoupnout na patrovou postel. Poté jsem se probral až o pátečním mlhavém ránu.

Mohlo být okolo půl deváté, když jsem se svým jediným zavazadlem opustil hostel. Opět jsem byl rychle přinucen zvýšit svou obezřetnost a nenechat se srazit neohroženými cyklisty. Venku panovala mírná mlha a byla neuvěřitelná zima. Snad za to mohla vysoká vlhkost vzduchu. Rozhodl jsem se najít polohu hostelu, kde jsem plánoval přečkat další noc, a který se nacházel na opačné straně města. Procházel jsem kolem orientačních bodů, které jsem si včera zapamatoval, ale i přesto jsem několikrát zabloudil.

Toto bloudění neznámými ulicemi jsem si však naplno užíval. Místy jsem absolutně netušil, kde se nacházím. A někdy jsem byl naopak o své pozici naprosto přesvědčen. Tedy až do chvíle, když jsem před sebou spatřil budovu, která se podle všeho měla nacházet úplně někde jinde. Hostel jsem odpoledne přece jen našel a zjistil jsem, že pokud se budu držet tramvajových kolejí, není až tak těžké jej znovu najít. Poté jsem se vydal zpět do centra. Netrvalo však dlouho, než jsem se opět ztratil. V Amsterdamu se také nachází nespočet rozlehlých parků a zahrad, proto jsem se rozhodl jeden navštívit. Tam z ničeho nic celý ruch tohoto města ustal a zavládl naprostý klid. Chvíli jsem odpočíval a promýšlel si nejrůznější strategie a úhybné manévry před všudypřítomnými cyklisty.

Postupně jsem doputoval na Dam square, kudy jsem již včera procházel. Sblížil jsem se zde s holuby, kteří se doslova nechali krmit z ruky. Musím zmínit, že jsem po návratu totéž zkoušel s těmi ostravskými, ale na ruku si nesedli ani v nejmenším. To se dá však říci nejen o holubech, ale i o lidech, kteří zde působí přátelštějším dojmem. Přes celkový chaos, který v tomto městě vládne, zde panuje uvolněná atmosféra. Lidé se usmívají, občas s vámi prohodí i pár slov a rádi se s vámi seznámí. Je možné, že za to částečně může marihuana, která je zde cítit ze všech stran a která je zde zlegalizovaná. Tak či tak, jsem se zde cítil opravdu dobře a hlavně bezpečněji, než například v centru Ostravy.

Navštívil jsem i vyhlášený Red light district. Místo, kde se na vás spoře oděné dívky a ženy culí a usmívají před skleněné vitríny a snaží se vás nalákat na své služby. Ano, toto nejstarší lidské řemeslo je zde taktéž legální, a pokud vlastníte dostatečný obnos peněz, můžete si do sytosti užít. Já jsem toto místo navštívil ze zvědavosti. Necítil jsem se zde ale moc pohodlně a po chvíli procházení se těmito ulicemi, jsem celou tuto oblast raději opustil. V následujících dnech jsem zde zavítal ještě dvakrát. Poprvé, když jsem se ztratil cestou na Dam square a podruhé, když jsem doprovázel podnapilé mladíky z Nového Zélandu, kteří se mnou vedli vášnivou diskuzi o tom, který anglický dialekt je pro ně ten nejprotivnější.

Po celodenním bloudění městem jsem zamířil k hostelu. V prázdném pokoji jsem rychle usnul, ale byl jsem probuzen příchodem skupinky sedmi Italů, kteří se vrátili kolem čtvrté hodiny ranní. Od té doby se spánek stal něčím neuskutečnitelným. A to i přes to, že se tito mladí lidé snažili být potichu, jak jen to šlo. Bohužel větší hluk se od nich ozýval krátce potom, co usnuli. Jejich hlasité chrápání jsem alespoň zčásti ztlumil nasazením špuntových sluchátek, které, jak jsem zjistil, skvěle izolují okolní hluk. Po této zkušenosti jsem přesvědčen, že by můj sluch ochránily i při výbuchu granátu či výstřelu z děla.

Sobotní ráno bylo překvapivě slunečné. Po odrhnutí závěsů se do zatemněné místnosti nahrnulo spoustu slunečního světla. Věděl jsem, že je to to správné počasí, abych zrealizoval úžasný plán, který mě napadl cestou autobusem. Rychle jsem si na internetu našel, kde se v Amsterdamu nachází levná půjčovna kol a skupinku Italů jsem opustil. Po vrácení klíčů od pokoje jsem posnídal čerstvý ovocný salát a vydal se směrem k půjčovně. Ulice, po kterých jsem se pohyboval, jsem již důvěrně znal z předchozích dní, tudíž jsem se bez mapy v ruce a s jistotou vydal směrem k Dam square. Na něm zrovna posedávala skupina meditujících Tibeťanů. Nemohl jsem se však příliš zdržovat a hnal jsem do půjčovny. Bylo něco málo po 11. hodině ranní. Celý můj plán jsem musel stihnout ani ne za 7 hodin, jelikož v šest večer půjčovna zavírá. Připlatil jsem si za kvalitnější kolo s lepšími brzdami a něco málo jsem nechal za pojištění proti krádeži. Jak jsem však následně zjistil, nebylo až tak výhodné, jak jsem čekal. Kdyby mi někdo kolo odcizil bez pojištění, musel bych půjčovně uhradit 300 €, s pojištěním to bylo pouhých 250 €. Tak jako tak jsem u sebe takový obnos neměl a raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, co bych v takovém případě dělal.

Podle mapy jsem se vydal nejkratší možnou cestou pryč z města. Byl jsem udiven, jak kvalitní kolo jsem dostal. Podle toho, co jsem již v Amsterdamu viděl, jsem očekával hodně, ale byl jsem opravdu mile překvapen. Kolo bylo skvěle udržované a bylo vybaveno přehazovačkou s celými třemi převody. Teď to myslím zcela upřímně. Tři převody mi na rovinatém terénu naprosto dostačovaly. Uháněl jsem po cyklostezce kupředu. Najednou jsem byl jedním z mnoha cyklistů, které jsem v předchozích dnech potkával na každém kroku. Připadal jsem si zde jako doma. Dlouho jsem si však zvykal na to, že cyklisté zde mají na většině křižovatek přednost před automobily. Ze zvyku jsem měl tendenci každé auto pouštět. Řidiči se však divili, proč nejedu a gestikulací mě popoháněli, abych už se tedy uráčil přes cestu přejet.

Počasí bylo stále slunečné a já jsem se blížil ke svému cíli. A tím nebylo nic jiného než pobřeží Severního moře, které je vzdáleno od centra Amsterdamu nějakých 30 kilometrů. Kolem dvou hodin odpoledne jsem dorazil k velmi rozlehlé písečné pláži. Vyzul jsem si boty a naboso se procházel po příjemně vyhřátém písku. Pláž mohla mít na šířku snad i půl kilometru a celkem dlouho mi trvalo, než jsem se přes ní dostal až k samotnému moři.  Opatrně jsem vedle sebe táhl kolo a vyhýbal se ostrým úlomkům mušlí, které se nacházely úplně všude.

V moři jsem si nejprve namočil chodidla a rozhlédl se kolem sebe. Lákalo mě se v moři namočit celý, ale nikoho jsem ve vodě neviděl. Napadlo mě, zda je zde vůbec plavání povoleno. Zeptal jsem se proto jednoho z kolemjdoucích. Ten mě ubezpečil, že jediným důvodem je teplota vody. Ta mohla mít okolo 4°C. Jelikož se po pláži procházelo spoustu lidí a neměl jsem s sebou žádné plavky, rozhodl jsem se do vody vkročit v boxerkách. Lidé, kteří mě míjeli v bundách a čepicích, se na mě s podivem otáčeli. Pomalu jsem se celý do vody ponořil a chvíli si ve vodě zaplaval. Voda byla opravdu ledová, proto jsem v ní moc dlouho nepobyl. Bylo mi jasné, že mi doma nikdo nebude věřit, že jsem do vody opravdu vlezl. Rozhodl jsem se proto celý tento čin zaznamenat. Problém však nastal ve chvíli, kdy jsem se potřeboval převléct do suchého. Malý ručník, který jsem si vzal z důvodu úspory místa v batohu, mi neumožňoval si jej obvázat kolem pasu. Stále jsem však upoutával pozornost skupinek okolo procházejících lidí. Po chvíli rozhodování jsem se k pláži otočil zadní částí svého těla a převlékl se. Jsem přesvědčený, že lidé žijící v blízkosti Amsterdamu jsou zvyklí na cokoliv a nikoho jsem tím nepohoršil. Cestou zpět po pláži jsem posbíral několik mušlí na památku a vydal se směrem do města. 

Po několika minutách jízdy moji pozornost upoutala obrovská loď, která plula průplavem hned vedle cyklostezky. Nemohl jsem uvěřit svým očím, když se zpoza ní vynořila další, ne-li větší loď. V životě jsem na vlastní oči tak ohromnou loď neviděl.

Do půjčovny jsem dorazil půl hodiny před zavíračkou. Po kontrole kola mi byla vrácena záloha a já se pěšky vydal zpět do města. Opět jsem se procházel známými ulicemi, občas odbočil na nějakou neznámou a objevoval další zákoutí tohoto města.

Pomalu se stmívalo a začalo se ochlazovat. Moc teplého oblečení jsem s sebou neměl. Musel jsem si vystačit s podzimní bundou s kapucí, tenkou mikinou a rukavicemi. Věděl jsem však, že následující noc pro mě bude náročná a plná nových zkušeností. Neměl jsem totiž zarezervovanou postel v žádném hostelu. A to z toho důvodu, že další den 20 minut po jedné hodině odpoledne již budu sedět v autobuse směrem domů, kde se můžu vyspat do sytosti. Rozhodl jsem se proto tuto noc strávit na ulici, ušetřit nějaké to Euro za nocleh a poznat noční život v Amsterdamu. Ochladilo se však více než jsem čekal, a proto jsem se po krátké procházce nočními ulicemi zamířil ohřát na nádraží. Zde jsem si krátil čas brouzdáním po internetu. Trvalo to až do jedné hodiny v noci, kdy všechny přítomné nekompromisně vyhodila skupina nočních hlídačů a policistů ven. Zamkli dveře a budovu celou noc střežili. Abych se zahřál, rozhodl jsem se rychlým tempem vyrazit směrem na Rembrandt square, jednoho z hlavních center nočního života v Amsterdamu. Chvíli jsem na tomto místě setrval.

Že ve dne v tomto městě vládne chaos, jsem již popsal. Co se zde dělo v noci, však dalece přesáhlo veškeré mé představy.

Náměstí bylo plné. Lidé se motali mezi sebou, většina z nich zjevně namol. I přes to, že mohlo být něco okolo nuly, byli zde takoví, co po náměstí pobíhali jen v tričku. Někteří se klepali zimou, jiní radostně vyřvávali na celé náměstí. Všude byl chaos. Na zemi se povalovaly spousty odpadků a všude byl neskutečný nepořádek. Policistů zde taky nebylo zrovna málo. Byli zde na kole, na koních, na motorkách, někteří se procházeli pěšky a občas projelo policejní auto či dodávka. Pravidelně přebíhali z jedné strany náměstí na druhou a neustále řešili drobné potyčky a šarvátky. Kola, skútry a motorky byly poshazované na zemi. Některé měly prošlápnuté a různě zohýbané špice, rámy, některé byly hozené přes zábradlí, nebo pohozené na hromadě, prostě neskutečný pohled. Pokud toto musí místní zažívat každou noc, opravdu jim to nezávidím. Čas rychle plynul. Chvílemi jsem se zahřál jízdou v Night busu, které zde v nočních hodinách nahrazují tramvaje.

Po páté hodině ranní jsem se pomalu vracel na nádraží. Ulice byly stále plné podnapilých lidí. Někteří pomalu ani nebyli schopní vedle sebe táhnout kolo. Poté na něj ale s radostí nasedli a ztratili se do temné noci. Všudypřítomným strážcům zákona to zřejmě nevadilo. Netuším, zda v tomto městě platí vůbec nějaká pravidla.

Na nádraží jsem pobyl tři hodiny, než venku vysvitlo slunce. Srbský zpěvák a havajský hráč na piano se mě mezitím snažili zangažovat do jejich spontánně vzniklé nádražní kapely.

Vydal jsem se naposledy do ulic. Navštívil jsem blízký park, kde jsem posnídal velmi chutný zeleninový salát s kousky grilovaného kuřete. Najednou se v celém městě takřka odnikud vyrojily zástupy uklízecích čet a vozů, které začaly dávat město opět do pořádku. Neuběhla ani hodina a město se opět lesklo čistotou. Kdybych na vlastní kůži nezažil, co se zde v noci dělo, asi bych tomu teď ani nevěřil. Uklízecí čety odvedly opravdu skvělou práci. Že mokrý obrubník klouže, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem opět uskakoval rozjetému cyklistovi a rozplácl jsem se na zemi. Naštěstí se mi nic nestalo.

Rozhodl jsem se ještě projet metrem a nakonec i trajektem, který zde může kdokoliv bezplatně využít pro převoz do druhé části města. Slunečné počasí mi dodávalo energii a ani jsem necítil únavu, hodnou na někoho, kdo za celou noc nezamhouřil oko. Hodinu po poledni jsem zamířil na parkoviště v Zeeburgu, kde jsem nastoupil do žlutého autobusu, ve kterém jsem opět strávil dalších 17 hodin. Moc si ale z cesty domů nepamatuji. Kromě zhlédnutí jednoho filmu, jsem celou cestu prospal a probral jsem se až při příjezdu do Prahy. Vlakem jsem se poté dopravil zpět do Ostravy a následně rovnou domů, do Příbora.

Pro mě to byl opět skvělý výlet, plný dobrodružství, nezapomenutelných zážitků a skvělých zkušeností do života. Tyto řádky dopisuji necelý týden od příjezdu domů a už se nemůžu dočkat chvíle, kdy opět vyrazím na vlastní pěst do neznámých míst, ať už na kole, vlakem, autobusem, či ještě nějak jinak a opět si budu moci svůj čas užít naplno. Pokud člověk zapojí dostatek zdravého rozumu a nenechá se zlákat zbytečnostmi, nemusí ani utratit příliš mnoho peněz. Jsem přesvědčený, že k tomu stačí jen dostatek odhodlání, chuť pustit se do něčeho neznámého a tak jako u všeho - trocha toho štěstí.

Doufám, že se vám tento článek líbil. Budu rád za jakékoliv rady, připomínky, náměty a komentáře, které mi zanecháte v diskuzi níže. Pokud budete chtít, můžete mě i podpořit sdílením tohoto článku mezi svými přáteli.

(Při prohlížení přes mobilní telefon si stránku tlačítkem ve spodní části přepněte na plnou verzi. V mobilním zobrazení jsou obrázky a videa rozhozené, či se nezobrazují vůbec.)