K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 10. - Zpátky na začátek

Odhodlání a chuť překonávat překážky mě provázely celou cestu. Snad jen díky tomu jsem dokázal mé putování zdárně dokončit. Za 10 dní jsem dokázal urazit neuvěřitelných 1092 km. Pro mě však tato cesta znamenala daleko víc.

Další díly

Díl 1. - Vstříc neznámu

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Úvod k 10. dílu

Přijde mi to jako včera, když jsem se rozhodl, že se chci o své zážitky z cesty k Balatonu podělit a začal jsem sepisovat první díl. Čas však letí jako voda a od této chvíle to jsou již více než dva měsíce. Tímto bych Vás chtěl přivítat u dílu posledního, kdy jsem se vrátil tam, kde celá tato cesta začala, zpátky domů. Pevně věřím, že se Vám i tento díl bude líbit. Pokud si tyto řádky čtou takoví, kteří se k mému vypravování dostali až nyní, můžu Vám jen doporučit číst mé vypravování pěkně od dílu prvního, kdy jsem se vydal vstříc neznámu.

Zpátky na začátek

Bylo poměrně časně z rána, když jsem se vzbudil, ale už jsem si na tento cestovatelský režim dne zvykl tak, že mi nedělalo sebemenší problém vstát. Spíše bych měl naopak problém usnout, což běžně v tuto dobu nemívám. Nikam jsem dnes nespěchal. Věděl jsem, že večer už budu doma, a že mám dostatek času na to, abych dnešní trasu urazil. Už nebudu muset hledat kemp, stavět stan, zamykat kolo a usínat na tvrdé zemi. Čeká na mě pohodlná postel s načechranými peřinami. Na jednu stranu jsem se domů těšil, ale bylo mi líto, že už se cesta chýlí ke konci. Pomalu jsem sbalil stan a připravil jsem se k dnešní jízdě. Cedulku, kterou jsem měl v tomto kempu označený stan, jsem nechal pověšenou na klice od recepce, která ještě byla v tuto chvíli zavřená. Nasedl jsem na kolo a naposledy jsem se otočil. Za mnou se nacházel areál kempu, který již ozařovalo vycházející slunce. Pomalu jsem se rozjel směrem domů. 

Avšak hned kousek za kempem, kde byla cyklostezka poměrně kamenitá, jsem byl z ničeho nic vylekán hlasitou ranou, která se ozvala od zadního kola. Zrovna jsem v tu chvíli přemýšlel, že mě celou cestu provází ohromné štěstí, díky kterému jsem ještě ani jednou nepíchl. Nicméně, když jsem uslyšel tuto ránu, hned mi problesklo hlavou, že jsem si snad musel kompletně prorazit plášť. Byla to taková rána, že jsem to jinak neviděl. Zastavil jsem a rychle jsem zadní kolo zkontroloval. Bylo však v naprostém pořádku. Pravděpodobně od něj jen odstřelil kámen, který tento zvuk způsobil. S trochu větší opatrností jsem pokračoval dále.

Projel jsem Holešovem a vydal se směrem na Bystřici pod Hostýnem. Po dlouhé době začal být terén kopcovitý. A čím více kopcovitý byl, tím více jsem si uvědomoval, jak úžasné bylo, když jsem projížděl přes absolutně rovinaté jižní Slovensko a Maďarsko. Bez jakéhokoliv spěchu jsem pokračoval dále, občas jsem se zastavil a pochutnával si na švestkách. Stromy, které lemovaly silnice, jimi byly v tuto dobu doslova obsypané. Některé byly ještě trochu kyselé, ale to nebylo nic, na čem bych si nepochutnal.

Bylo zrovna největší horko, když jsem dorazil do Starého Jičína. Po vyjetí prudkého kopce jsem se před sluncem schoval do pizzerie, u které se nacházelo zastřešené venkovní posezení, tudíž dokonalý úkryt před sluncem. Kolo jsem si opřel o zábradlí tak, abych na něj pěkně viděl a šel jsem si sednout. Volné však byly jen stoly po obvodu přístřešku a na ty zčásti pražilo slunce. Zamyslel jsem se, kterým směrem asi bude slunce po obloze putovat. Posadil jsem se ke stolu, na nějž sice slunce z poloviny svítilo, ale byl jsem přesvědčen, že za chvíli bude ve stínu celý. Objednal jsem si pizzu a chlazené pití. Netrvalo však dlouho, než jsem si všiml, že se stín pohybuje přesně opačným směrem, než jak jsem předpokládal. Přesedl jsem si tedy na opačnou stranu, kde už mezitím stín byl. A po dlouhé době jsem si zaslouženě dopřál vynikající oběd. 

Následovala poslední zastávka tohoto dne a vlastně i celé teto cesty - náměstí v Novém Jičíně. Před žárem slunce jsem se schoval do stínu budov. Koupil jsem si točenou zmrzlinu, sedl jsem si na lavičku a opět jsem pozoroval život kolem sebe. Lavičky, nacházející se ve stínu, byly téměř zaplněné, ty na slunci byly liduprázdné. Děti si hrály, pobíhaly po náměstí, smáčely se ve fontáně a užívaly si poslední den prázdnin.

Jakmile bylo slunce níže, vydal jsem se směrem do Příbora. Nyní jsem již pokračoval po silnicích, které jsem důvěrně znal. Objevování neznámých krajin tak pro mě skončilo. V podvečer jsem dorazil domů. Přivítal jsem se s rodinou a vybalil jsem si všechna zavazadla. Stan i spacák byl trochu navlhlý, proto jsem je vybalil z obalu a dal je sušit na zahradu. Špinavé prádlo jsem dal do koše na prádlo, kolo schoval do garáže a ostatní věci uklidil na své místo. Po osvěžující sprše jsem se posadil v kuchyni a začal jsem večeřet. Při tom jsem vykládal veškeré své zážitky, kterých jsem měl plnou hlavu a které byly nesmírně živé a skutečné. Mé vyprávění nemělo ani hlavu ani patu, prostě jsem ze sebe chrlil jeden příběh za druhým. Tento den jsem šel brzy spát, protože jsem chtěl být na další den dostatečně odpočinutý.

Tímto pro mě skončil desátý den, a tím i celá tato cesta. Ale je pravda, že ne tak úplně. I když jsem byl zpátky doma, začal jsem se věnovat svým běžným domácím činnostem a v polovině září pro mě začaly taktéž povinnosti školní, stále ve mě tyto zážitky ležely. Přišlo mi, že tato cesta pro mě stále pokračuje. Myšlenky, které mě při mém putování napadaly a zkušenosti, které jsem cestou získal, mě ovlivňovaly stále. Začal jsem přemýšlet nad věcmi, nad kterými jsem předtím nepřemýšlel. Uvědomil jsem si, že tato cesta vůbec nebyla o Balatonu. O velkém a rozlehlém jezeře, kdesi v Maďarsku, kam každoročně jezdí tisíce turistů.

Nedokázal bych urazit těch 1000 km, kdybych se nepopral s každým jednotlivým kilometrem mé cesty. Bylo to o každé překážce, kterou jsem musel překonat, o těžkých zavazadlech, se kterými jsem musel první dny zápasit, o vysokých kopcích, které jsem musel hned ze začátku překonat, abych se vůbec dostal na Slovensko, o neskutečně protivném protivětru, s kterým jsem se střetl třetí den, o namožené noze, která mě začala bolet ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal, o hledání kempů a změnách trasy, o nesnesitelných vedrech, které mě potkaly cestou domů a tak dále. A jen díky těmto nesnázím jsem si o to více vážil chvil, kdy jsem si mohl odpočinout, kdy jsem se posadil na lavičku, pozoroval okolí a nechal čas jen tak plynout, okamžiků, kdy jsem si mohl pochutnat na jídle, které vždy chutnalo tak skvěle, ač se jednalo o naprosto všední potraviny, momentů, kdy jsem po dlouhém mlčení mohl s někým prohodit byť jen pár slov a v neposlední řadě také vtipných situací, nad kterými jsem se mohl pousmát. A přesně o tomhle tato cesta byla.

Nevěřil jsem tomu, že k Balatonu dokážu dojet, dokud jsem k němu nedojel. A stejně tak jsem v některých chvílích pochyboval o tom, že dokážu dopsat toto vyprávění až do konce. Nyní jíž vím, že jsem to dokázal a i přes to, že dohromady má přes 15 000 slov, musel jsem se vypořádat s každým jedním slovem, stejně tak jako s každým kilometrem mé cesty.

Stručné statistiky desátého dne:

Trasa: Napajedla – Příbor

Ujetá vzdálenost: 91,8 km

Čistý čas strávený jízdou: 5h 24 min

Závěr

Předtím, než jsem vydal první díl, jsem ani v nejmenším netušil, jaké bude mít ohlasy. Nikdy dříve jsem nic takového nesepsal a byla to pro mě premiéra, stejně jako samotná cesta. Ale musím uznat, že jsem byl opravdu příjemně překvapen. Byl to opravdu nádherný pocit, číst všechny ty chvályhodné komentáře, které mi vždy dodaly energii k tomu, napsat další díl. Stejně tak i mí známí a přátelé, kteří si toto vypravování rovněž četli a chválili mi každý díl, který jsem vydal. Opravdu jsem byl překvapen, kdo všechno z mých známých si tyto řádky čte. Samozřejmě mě to těší.

Tak a tímto bych považoval celou tuto cestu za uzavřenou. Nyní je na čase, začít přemýšlet, kam se vydat léto nadcházející. Stejně tak jako to loňské mě čeká spoustu volného času (tedy pokud se mi podaří úspěšně složit státnicové zkoušky) a je jen na mě, zda tento čas využiji na plno. Pokud Vás napadá nějaká zajímavá trasa, kudy bych se mohl vydat, nebojte se mi napsat do diskuze. Budu jedině rád. Tímto se s Vámi loučím a budu se těšit u vyprávění z mé nadcházející cesty. 

(P.S.: Pokud se mi podaří nějak rozumně roztřídit fotky, můžete ještě očekávat ucelenou fotogalerii z tohoto putování.)

Statistiky celé cesty:

Trasa: Příbor – Trenčín – Kolárovo – Balatonalmádi – Fonyód – Keszthely – Beled – Malé Leváre – Napajedla – Příbor

Počet dní na cestě: 10

Ujetá vzdálenost: 1092 km

Čistý čas strávený jízdou: 61h 31 min

Průměrná rychlost: 17,8 km/h

Nejdelší denní ujetá vzdálenost: 188,6 km (8. den)

Nejvyšší denní průměrná rychlost: 20,2 km/h (8. den)

Počet defektů: 0