K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 8. - Peklo

Osmý den na cestě. Vlna veder byla v plném proudu, teploty se blížily 40°C ve stínu a přede mnou byl nejdelší úsek, jaký jsem kdy za jeden den potřeboval urazit. Právě jsem prožíval nejnáročnější den z celé mojí cesty.

Další díly

Díl 1. - Vstříc neznámu

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Úvod k 8. dílu

Peklo! Lépe snad ani tento den vystihnout nejde. Tropické teploty mě provázely od rána až do samotného večera. Jednalo se o nejnáročnější den z celé mé cesty. Udělejte si chvíli čas a prožijte dobrodružství se mnou. Pokud jste se nějakým zázračným způsobem dostali k mému putování až teď, určitě neváhejte a začněte se čtením pěkně popořadě. Odkazy na předchozí díly naleznete výše.

Peklo

Osmý den pro mě začal velmi brzy. Potřeboval jsem vyjet co nejdřív, abych se vyhnul nesnesitelnému vedru, které odpoledne bez pochyb nastane. Budík mě probudil už o páté hodině ranní. Rychle jsem vstal, posnídal a hned nato jsem začal s balením stanu a zbylých zavazadel. Jakmile bylo vše upevněné na kole, vydal jsem se k východu. Procházel jsem okolo rybníku, kolem kterého se již teď nacházelo několik rybářů. Nacházel se u něj také Hans, který se se mnou uctivě rozloučil. Doplnil jsem ještě zásoby tekutin – přesně 5 litrů studené vody a vydal jsem se na cestu. Rychle jsem uháněl přes stále rovinatou krajinu. Slunce bylo nízko nad obzorem, ale i přes to už znatelně hřálo. Vzduch však byl naštěstí ještě příjemně chladný. Následoval jsem trasu, kterou jsem včera odpoledne naplánoval. Doufal jsem, že stihnu dojet do Bratislavy, ještě než nastane poledne, abych se mohl schovat do stínu a pokračovat dále až k večeru. Vítr, který byl na cestě směrem k Balatonu mým úhlavním nepřítelem, mi nesmírně pomáhal a hnal mě kupředu.

Jelikož mi zbývalo posledních pár set forintů, zastavil jsem se při průjezdu jednou obcí v obchodě. Koupil jsem si litr ovocného džusu, ochucené mléko a solené tyčinky. Utratil jsem tak téměř všechny forinty a peněženka se mi konečně odlehčila. Zbylo mi v ní přesně 50 forintů. Mezitím se voda, kterou jsem si od rána vezl z kempu, začala opět velmi rychle zahřívat. A nebylo se čemu divit. Slunce žhnulo čím dál víc a i přes to, že jsem se průběžně mazal opalovacím krémem, jsem začal být v obličeji a na rukou docela spálený. Jak slunce stoupalo po obloze, bylo stále méně a méně stínu.

I přes příznivý vítr jsem však nedokázal dodržovat plán. Blížilo se poledne a já byl sotva v polovině cesty do Bratislavy. S velkým zpožděním jsem pokračoval a pomalu jsem se blížil k Dunaji. Doufal jsem, že zde bude chladněji. Přestavoval jsem si silnici obklopenou vysokými stromy, celou ponořenou do stínu. Rozdíl mezí fantazií a realitou byl ale propastný. Na jednu stranu mě potěšila přítomnost poměrně kvalitní cyklostezky – Eurovelo 6, na kterou jsem se napojil. Na stranu druhou zde nebyl jediný strom, který by vrhal na stezku stín.

Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem po chvíli jízdy po rozpálené cyklostezce spatřil, že prochází malým, avšak stinným lesíkem. Nacházelo se zde dokonce i skromné posezení. Zastavil jsem, chvíli jsem odpočíval a něco málo jsem posvačil. Zanedlouho přijeli dva cyklisté a zastavili se u mapy, která se nacházela kousek vedle. Přistoupili k ní, začali spolu česky rozmlouvat a začali v mapě něco hledat. Bylo pěkné slyšet po tak dlouhé době svůj rodný jazyk. Jelikož jsem byl ale v tuto chvíli rád, že sedím, moc jsem se k nim nehlásil a vychutnával jsem si jídlo. Jenomže cyklisté na mapě nenašli, co hledali a obrátili se na mě. „Do you speak English?“ zeptali se. Jelikož jsem slyšel jejich předchozí rozhovor, pohotově jsem jim odpověděl: „Můžete klidně česky.“ Vypadali překvapeně a při pohledu na mé kolo se mě hned začali vyptávat na mou cestu. Barvitě jsem jim vylíčil, jak má cesta probíhala a co mám ještě v plánu. Mimo jiné jsem se také zmínil, že si nejsem jistý, jak se dostanu z Mosonmagyarovaru (česky Mošoně, jak jsem se dozvěděl) do Bratislavy. Překvapili mě, když mi řekli, že podél hlavní cesty vede cyklostezka. Musím uznat, že mi tím ušetřili poměrně dost kilometrů, o které by se moje trasa prodloužila, kdybych musel projíždět vedlejšími silnicemi. Jelikož jsem měl ale i tak hodně naspěch, rozloučil jsem se s nimi a pokračoval jsem dále.

V peněžence jsem měl stále ještě padesát forintů, proto jsem se rozhodl, že se ještě někde zastavím a peníze utratím. Zastavil jsem tedy v malém obchůdku uprostřed vesnice, kterou jsem projížděl. Vešel jsem dovnitř, ale marně jsem hledal cokoli, co by stálo byť méně než 100 forintů. Už jsem chtěl odejít, když jsem si všiml lízátek přesně za 50 forintů. Bylo mi jasné, že zde nic levnějšího nenajdu. Vzal jsem si tedy jedno a přišel jsem k pokladně. Na pokladně se však objevila částka 60,-. Složitě jsem vysvětloval, že lízátko má stát 50, a že už u sebe stejně 60 forintů nemám. Nakonec jsme si ale stejně rozuměli a pokladní přikývla na to, že mi lízátko prodá za 50 forintů. Byl jsem spokojený, že jsem se zbavil zbylých forintů a ještě jsem 10 vydělal.

Slunce bylo vysoko na obloze a nikde nebyl žádný stín. Projel jsem Mošoní a pokračoval jsem podél hlavní cesty. Kousek za městem jsem se však zastavil v prvním stínu, na který jsem narazil a už jsem nemohl dále. Připadal jsem si jako v pekle. Myslím, že moc nechybělo ke 40°C ve stínu. Na ten jsem však narazil jen výjimečně a většinu času jsem se pohyboval na slunci, kde bylo ještě o poznání více. Zásoby vody se rychle tenčily. Ruce jsem měl červené, obličej spálený. Už se mi ze stínu nechtělo pryč. Ale musel jsem. Jako poslední možnost, jak bojovat se žárem slunce, mě napadlo namočit si ručník vodou a ten si zavázat okolo hlavy. Tak jsem také udělal. Pořádně jsem se napil, namazal opalovacím krémem a pokračoval jsem dále. Mokrý ručník plnil svou funkci skvěle, proudící vzduch jej za jízdy ochlazoval a ten zase chladil mou hlavu. Fungovalo to do chvíle, než ručník uschnul a já jsem jej musel znovu namočit. I přes to to však bylo výborné řešení. Akorát jsem vodu spotřebovával ještě o poznání rychleji.

Pokračoval jsem po cyklostezce do chvíle, než jsem ji ztratil. Opravdu netuším, jak se mi to povedlo, ale po průjezdu malou obcí, kousek od slovenských hranic byla stezka najednou pryč. Musel jsem tedy pokračovat po hlavní cestě. Projel jsem bývalou hraniční budovou a byl jsem rázem na Slovensku. Kousek za hranicemi mě přivítala cedule značící začátek Bratislavy. Do centra to však bylo ještě daleko. Po ujetí dalších několika kilometrů jsem konečně narazil na cyklostezku, vedoucí okolo Dunaje. A ta chvíli dokonce vedla ve stínu. Na stezce se i přes tropické počasí nacházely spousty lidí. Kromě cyklistů, i bruslaři, běžci, turisté, či jen lidé, kteří byli na procházce se psem. Na moment jsem si ve stínu odpočal a pak jsem pokračoval dále do centra Bratislavy. Chvíli mi trvalo, než jsem našel most vedoucí přes Dunaj. Se zatajeným dechem jsem před most přejížděl a pozoroval Bratislavský hrad přede mnou.

Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem se dostal na druhou stranu Dunaje. Rád bych prozkoumal Bratislavu více, ale neměl jsem příliš mnoho času. Pokračoval jsem proto dále podél pobřeží směrem proti proudu Dunaje. Některé části byly krásně zrekonstruované a upravené, poté jsem se dostal do míst, které už tak pěkné nebyly. Opustil jsem centrum Bratislavy a pokračoval jsem stále podél Dunaje, až jsem se dostal k místu, kde se stéká s řekou Moravou. Pěknou scenérii dokreslovala ještě zřícenina hradu Devín. Tady jsem se ale také nemohl moc zdržet, jelikož kromě časového skluzu zde stále naplno sálalo slunce. Dále jsem již pokračoval po cyklostezce okolo Moravy. Avšak stále mě pronásledoval ten nesnesitelný žár. Nedalo se mu vyhnout. A nejhorší bylo, že jsem si ani nevšiml, že mi začínala docházet voda.

Byl jsem někde uprostřed pole, když jsem dopil poslední doušek. Zkontroloval jsem všechny lahve, které jsem s sebou vezl, ale nikde ani kapka. Slunce již sice nebylo tak vysoko na obloze, stále však bylo neskutečné vedro. Vodu jsem potřeboval. Pole se zdálo být nekonečné a v dáli před sebou jsem viděl jen malou obec. Nic, kde bych v sobotu večer čekal otevřený obchod. Pokračoval jsem a blížil jsem se k obci. Měl jsem stále větší žízeň, proto jsem začal plánovat, že asi budu muset u někoho zastavit a poprosit ho, jestli by mi napustil do lahve vodu. Minul jsem první domy, poté další a pořád jsem se nemohl rozhodnout, kde o vodu zažádat. Když tak najednou, jak se tak rozhlížím okolo sebe, spatřím malý obchůdek s potravinami. Už zdáli jsem viděl, že má dveře otevřené dokořán a za nimi regál s pitím. Okamžitě jsem zahnul směrem k obchodu, kolo jsem opřel o zábradlí, ani jsem jej nezamykal a rychle jsem spěchal ke vchodu. U vchodu posedávala stařenka, které jsem se štěstím bez sebe narychlo optal: "Máte otevřeno?". Stařenka přikývla a já jsem vešel dovnitř. Nakoupil jsem si několik lahví s pitím, slazené i neslazené, zaplatil jsem a vyšel ven. Hned na místě jsem vypil přes půl litru tekutin a v nejbližších chvílích nato se mi již podařilo vypít celou první lahev. 

Z důvodu úspory času jsem se ale rozhodl, že již dále nepojedu po cyklostezce, která se klikatila mezi vesnicemi, ale vezmu to rovnou po hlavní silnici. A udělal jsem dobře. Na silnici nebyl skoro žádný provoz a opět jsem se velmi rychle hnal kupředu. Slunce již začínalo pomalu zacházet za obzor a začalo se šeřit.

V posledním světle tohoto dne jsem dorazil do kempu. Stále mi však bylo neskutečné horko a já jsem se nesmírně těšil na to, až si dopřeji ledovou sprchu. Vstoupil jsem do recepce a zažádal o nocleh. Recepční vyplňovala registrační formulář, když v tom dovnitř vstoupil zřejmě mírně podnapilý muž. Chvíli si povídal s recepční, následně mi dal do ruky nanuk a odešel. S nanukem v ruce jsem nocleh zaplatil a vrátil jsem se ke kolu, opřenému před recepcí. U kola jsem se však zarazil a přemýšlel jsem nad tím, co se právě stalo. Podíval jsem se na nanuk, který jsem stále držel v ruce a nenapadl mě jediný, důvod proč mi ten neznámý muž nanuk daroval. Moc dlouho jsem nad tím ale nepřemýšlel, rychle jsem nanuk rozbalil a vychutnával si jej. I přes to, že se jednalo o obyčejný vodový nanuk, který jsem měl v životě již nespočetně krát, se mi v tuto chvíli zdálo, že jsem v životě nic lepšího neměl. Byla to taková mrazivá odměna za dnešní cestu peklem.

Co se týkalo kempu, nemohl jsem si jej vynachválit. Při stavění stanu šly kolíky bez většího úsilí nádherně do země, sprchy zde byly nové, čisté a hlavně bez příplatku a jako třešnička na dortu byla Wi-fi, ke které jsem se mohl bez problémů připojit. Po ledové sprše jsem se posadil na lavičku, která se nacházela kousek vedle mého stanu a povečeřel jsem. Zjistil jsem však nepříjemnou věc a to, že právě dojídám poslední zbytky jídla. Naštěstí jsem už byl na Slovensku a měl jsem dostatek financí koupit si prakticky tolik jídla, kolik jsem potřeboval. Akorát budu muset zítra se snídaní počkat, než dojedu k prvnímu obchodu.

Osmý den jsem šel spát poměrně pozdě. Ještě jsem dlouho surfoval po internetu a zjišťoval si počasí na další dny. Kvůli toho co jsem zjistil, jsem si budík opět nastavil na velmi brzkou hodinu. Po tak náročném dni jsem velmi rychle usnul, avšak brzy jsem byl probuzen malou skupinkou lidí, vracející se pravděpodobně odněkud z hospody, která vyřvávala na celý kemp. Naštěstí zase rychle utichli, jen jeden z nich si neustále dokola prozpěvoval velmi nakažlivou píseň, která mi ještě dlouho poté hrála v hlavě. Následně jsem usnul, jenže zase ne nadlouho. Probudila mě žába, kvákající kousek od mého stanu. Zatřepal jsem stanem, abych žábu vyplašil. Ta sice umlkla, ale po chvíli se opět rozkvákala znovu. Takto se to opakovalo několikrát, než jsem konečně kolem půl třetí ráno usnul definitivně.

Stručné statistiky osmého dne:

Trasa: Beled – Malé Leváre

Ujetá vzdálenost: 188,6 km

Čistý čas strávený jízdou: 9h 21min