Zuckerle

Tohle příšerné, německo – české oslovení se jednou zrodilo v plešaté hlavě mého rakouského kamaráda. Ale jeho rádoby lichotka je mou osobou vnímána spíš jako nadávka a útok na lidskou důstojnost. „Zuckerle“ naštěstí skončilo v propadlišti dějin. Další lyžařský kolega (tentokrát Australan) zase jednou se smíchem přirovnal můj naturel k povaze žraloka. Přezdívka „shark“ už mi zůstala. Tak vám nevím. Je lepší být cukrouš (a ještě po německy) a nebo slizká, nenažraná mrcha s drtivým stiskem? Najít rovnováhu mezi pověstí cukrové panenky a železné lady je vskutku oříšek.

V říjnu jsme si na chalupě zopakovali každoroční rodinný rituál dělání dřeva na zimu, během něhož se mi na nohu skulilo asi metrákové bukové polínko. Stopy blednoucí modřiny budou moje stehno zdobit snad ještě na Silvestra. Kdekdo by čekal, že jako ženy se budeme držet společností nastavených konvencí a coby křehčí část rodiny rovnat naštípané dříví do úhledných hraniček a v přestávkách vařit promrzlým a znaveným dřevorubcům grog. Jenže chlapi si hned z rána (zase) stoupli ke špalku se sekerou a jediným cílem – rozčtvrtit vše, co jim přijde pod ruku. Jak známo, žádné dřevo (kromě mě) nemá nožičky a nějak se ten materiál ke štípačům a jejich špalkům dostat musel. A tak jsme se ségrou vyfasovaly trakař a vybudovaly zdatnou spojku mezi dřívím nahoře v lese a sekerami dole u chalupy.

Vypracovaly jsme si perfektní taktiku. Já tahala trakař kopcem nahoru, tam jsme na něj za mohutného hekání a nezvladatelných výbuchů smíchu navalily zhruba pět drobečků takových rozměrů a váhy, že kdyby se rozhodly pro kutálení do údolí, chaloupku nám zboří ani nemrknem a ségra pak ten kolos brzdila dolů. Jednou jsme si zkusily role vyměnit, ale to se mi moje kozí nohy kroutily do všech písmen psací azbuky a trakař jel dolů vlastním tempem. Pokorně jsem se vrátila k utíkání z kopce bez břemene (ale zato pozadu) a alespoň navigovala jeho řidičku přes chatrné, kluzké prkýnko, položené přes potok. Občas nabral trakař přes prkýnko takovou rychlost, že ségře na letošním prvním sněhu podjely nohy, zůstala ležet na zádech daleko za ujíždějícím dřívím a já zatím po hlavě uskakovala z jeho trajektorie. Přežila chaloupka, trakař a s drobnými šrámy i my.

Naším největším sesterským handicapem je to, že nemáme bráchu. Když jsem se uprostřed tuhé zimy narodila a babička volala z okna na taťku, že má další dceru, naštvaně se opřel o lopatu a prohlásil: „To mám, sakra, ten sníh házet celej život sám?!“ A tak si to naší výchovou zařídil tak, aby nemusel. A házení sněhu je to nejmenší.

Když nám bylo sladkých náct, ocitly se v našich rukou krumpáče a ve tváři našeho zploditele ten známý, výmluvný úsměv. Vymyslel si pro nás skvělou (neplacenou) brigádu. Deset dní jsme třískaly do betonu, těžily kamení a kopaly před garáží výkop o velikosti 5x5 m. Měl být hluboký aspoň po kolena a byla to taky jediná chvíle v životě, kdy jsem opravdu toužila po kratších nohách. Sousedi se na ty dvě zaprášené levné pracovní síly chodili dívat a divím se, že tenkrát někdo nezavolal sociálku. To by byla sranda.

Při podobných akcích vždycky nadávám, ale když je po všem, jsem na sebe pyšná a vím, že díky taťkovi se o sebe v životě postaráme. Kromě přednášek o maltě, výkladů fyzikálních zákonů (proč létá letadlo..), přírodních pouček (proč nemá rorýs nohy..), nebo kulinářských tipů (jak poznáš uvařené vejce..) nás tatínek vybavil například i radou, abychom si vždycky hledaly kluka vhodného „k tahu“ (kontruje mu typ vhodný „k chovu“, ale toho nebrat). Jenže jak ve vztahu nastolit rovnováhu, když „k tahu“ už bych z nás dvou byla já? Buď si vzít totálního ňoumu, co nezatluče ani hřebík a nebo minimálně supermana, aby mě přebil. Pod tíhou myšlenky, že se třeba nikdy nenajde chlap, který by zvládnul žít vedle dalšího „polochlapa“, jsem jednoho dne přistoupila k radikálnímu řešení. Občas ze sebe prostě udělám chudinku, která unese maximálně tašku s novýma botičkama a to ještě s přestávkou, nezvládne nahodit pojistky a v momentě, kdy přestanou vyrábět její oblíbenou čokoládu, upadá do hluboké deprese. Na muže to zabírá asi takhle: Botičky i se mnou zbytek cesty donesou a ještě za ně ochotně vypláznou svoji poslední výplatu, během výpadku proudu roztančí plameny svíček a v depresi nastaví rameno a tu skvělou čokoládu si vycucají z prstu…

A teď zpátky na zem. Přiznávám, o takovém zázraku se mi jednou jenom zdálo, ale představa je to krásná a rámcově by to sedět mohlo. Možná muži chtějí mít pocit, že je potřebujeme a já jsem pro to, abychom jim ho v rozumných dávkách dopřávaly a nechávaly se někdy hýčkat.

Dívám se z okna na obrovské, měkké vločky, mazlící se s tichou krajinou a napadá mě jediné: Keců už bylo dost a té bílé břečky zase napadlo po kolena. Někdo to musí jít vyházet..