Obvykle se chováme tak, abychom reprezentovali, dělali dojem a hlavně nedělali ostudu. Pak ale s ohromující silou udeří naše druhé JÁ a my jen zíráme, co že to v nás dřímá za blbce.
Jako by to bylo včera. V sousedících tělocvičnách probíhá gymnastická hodina naší deváté bé. S ostatními uhrovitými puberťačkami přelézáme kozu, zatímco hoši se vedle věší na kruzích. Najednou rána, až koza poskočí a holky zamečí. Mrtvolné ticho prořízne vpád udýchaného spolužáka. „Pančitelko pančitelko pančitel spadnul z kruhů!“ Nutno podotknout, že pančitel měl metrák a půl a pádem přímo na kulatou hlavu málem složil školní budovu. Zarputilý pedagog chtěl líné mládeži předvést bravurní kotoul vzad, ale zašprcnul se o pupek, který mu holt jeho škodolibé ego vylíčilo jako mnohem menší a pevnější.
Vytáhnout před širokým okolím se nedávno chtěl také můj jindy fakt rozumný skorotchán, avšak místo kruhů ho zradil prachobyčejný bicykl. Během jízdy nabitou chorvatskou kolonádou mu egoistická múza vnukla nápad blýsknout se naskočením obrubníku s efektní koncovkou. Vzniknuvší efekt ale překvapil i samotného aktéra. Zdvih předního kola na titěrný obrubník proběhl podle plánu a nastartoval pozornost početného publika. Suverénní nadhození zadního kola ale umocnila zmáčknutá přední brzda a celý šlapací stroj i s pilotem opsal vzduchem plynulou kružnici. Vyvržený cyklista se střemhlav proboural zahradní kavárnou a svůj akrobatický prvek zakončil zahryznutím se do kotníku zpoceného turisty. Mrzí mě, že jsem to neviděla z první řady, ale zprostředkovaný zážitek, taky zážitek.
Ostatně takové jízdní kolo, zdá se, trestá přehnané sebevědomí nejčastěji. Vždycky jsem obdivovala zkušené cyklisty, kteří na křižovatce po celou dobu čekání na zeleného panáčka dokážou setrvat na kole. Tito se při příjezdu k přechodu profesionálně zachytí o semafor a ten pak s nohama na pedálech objímají, dokud se pomalé cvakání nezmění na rychlé. Jednoho dne jsem vycítila, že přišel můj čas. Jak už to na velkých křižovatkách bývá, červená zářila ve všech směrech a dlouhé řady vozů se táhly, kam až moje oko za růžovými skly dohlédlo. Ve strachu, že zelená padne dřív, než stihnu zamachrovat, jsem šlápla do pedálů a k semaforu se přiřítila asi dvacítkou. To, že je to moc, jsem zjistila záhy. Pravá ruka se odhodlaně pustila řídítek a narazila do železného sloupu. Kolo pode mnou ani nezpomalilo, a tak jsem po semaforu máchla i levačkou. Zatímco bicykl tvrdošíjně pokračoval na čerstvě nalajnovanou zebru, já se namotala na cvakající sloup a mezi oči si obtiskla tlačítko pro chodce. Po sexy čísle u tyče jsem si s helmou nakřivo vyzvedla uprostřed přechodu vzdorovitý stroj a v tom padla zelená, jenže autům. Přežila jsem já i mé druhé JÁ. Bohužel.
Pokud teď nesportovci pookřáli, můžu je ujistit, že ani oni nejsou zcela v bezpečí. Slušně ztrapnit se totiž dá i tam, kde se tělesná schránka ani nehne. Třeba při fasování akademického titulu. Coby zástupkyni studentů mě čekalo závěrečné poděkování a já se dmula pýchou. Nastartovat inženýrskou dráhu opravdickým veřejným projevem se totiž nepoštěstí každému. Rozhodla jsem se, že budu vtipná a okouzlující. A taky obdivuhodná, protože to odříkám z patra. Celý promoční akt se táhnul a inženýr číslo padesát mě definitivně uspal. Ostrá výzva mě z limbu zase probrala. Odhodlaně jsem se vztyčila a zářící reflektory mi skoro vypíchly oči. Sevřela jsem prázdné desky a poslepu doklopýtala k pultíku. To nejlepší na konec, blesklo mi hlavou, a mžourajíc kamsi do přesvětleného hlediště, jsem zahřměla: „Vážené dámy, vážení pánové!“ A pak už nic. „Pardon,“ pípla jsem po chvíli do mikrofonu, který mi mířil někam do nagelované pěšinky, a dál marně lovila v paměti, kde jsem to skončila. Do zad mě bodnul pohled proděkanky (zděšený) i promujících kolegů (pobavený). Dramatickou odmlku, v níž si zatím honorabiles precizně vyleštili zlaté řetězy a fotograf stihnul vyvolat fotky, ukončilo až nervózní kašlání v hledišti. Před zbytkem projevu se publikum krylo jako před palbou z kulometu a největší aplaus sklidilo moje poslední vydechnutí a chlapské otření zpoceného čela promoční šálou.
Znáte-li někdo fígl, jak zazářit a přitom se zákonitě neztrapnit, sem s ním. Ale rychle!
