Virus Facebook

Pandemie prasečí chřipky je určitě hrozbou, ale kam se hrabe na tenhle vykutálený komunikační systém, který nás za chvíli všechny sežere!

Nejspíš vypadám zaostale a mnozí si o mně hned v prvních řádcích pomyslí, co že jsem to za internetovou pannu. O tom, že existuje cosi s názvem Facebook jsem se doslechla až letos v zimě. Za moje osvícení opět může z velké části i partička našich střelených juniorů, mezi nimiž si víc a víc připadám jako jejich babička. Pravda, od mého působení v juniorech uběhlo už pár let, ale že by tolik?? 

„Tak Venca má ze včerejška kocovinu jako prase, pánové“ ozve se z jednoho rohu tělocvičny Filip, fingující strečink stehenního svalu. „Nekecej, vždyť jeho máma volala naší úče, vole, že je nemocnej!“ reaguje Dáňa zpoza švédské bedny. Filip ho uzemní tím, že Vencova kocovina visí na Facebooku a tečka. „A Móňa tam hodila další fotky z Egypta s tím svým novým objevem!“ přidávají se Bára s Týnou. Často se chtě nechtě stávám svědkem jejich debat. Ty se točí kolem obyčejných věcí, které obyčejně řeší všechny obyčejně neobyčejné holky jejich věku. Což je normální, ale zarážející je, z čeho každá ta debata klíčí. Tušíte správně, je to právě Facebook. Uplyne sotva pár dní od Vencovy opičky, Móňa ani nestihne přišpendlit nášup dalších fotek s opáleným krasavcem a je to zase tady. Bára se přiřítí s hořícími tvářemi, kolena se jí podlamují a jde málem do mdlob, když ze sebe přerývaně souká, že její idol si na Facebooku změnil stav z „nezadaný“ na „zadaný“. Týna vyvalí oči, div, že si je neušpiní o podlahu a lapá po dechu. Idol je to totiž i její. Tedy byl, až do doby, než se objevila ta zlodějská potvora, kterou nikdo z nás sice nezná, zato ji už kdekdo umí slušně nenávidět. Co naplat, že třeba ani neexistuje. A tak holky sklíčeně sedí pod žebřinami a nadávají, jak je ten svět zkaženej. Nejen, že jim tohle jedno kliknutí na nějaký čas úplně převrátí život naruby, ony mu dokonce stoprocentně věří a ani je nenapadne o pravdivosti informací vyplivnutých Facebookem pochybovat. Je to samozřejmě jejich věc, ale ať do toho blázince nezatahují mě. Vtip je v tom, že onen zmíněný idol je velmi dobrý lyžař – boulař a můj kamarád. Tím myslím ten opravdový, a ne přítel v uvozovkách z Facebooku. Jsem tedy neustále nucena zjišťovat o něm co nejvíce informací a bezpodmínečně je servírovat ještě za horka oběma zhrzeným a v 16ti letech životem zklamaným slečnám. 

Bára i Týna se s ním už přátelí také, nádhera. Jenže jen virtuálně a netroufám si hádat, jestli on má vůbec šajna o tom, že má v rozsáhlém seznamu svých „přátel“ i tyhle dvě holky. Mrazí mě, když pomyslím, že spousta lidí sdílí informace o své osobě s nespočtem dalších, které ani nezná. Někdo namítne, že přeci záleží na vlastním nastavení, ale opravdu si každý uživatel ze všech těch milionů dokáže uhlídat právě ten svůj píseček? To všichni lidi světa hrají fér a nerozešlou dál kdejakou pitomost, která jim byla svěřena v domnění, že právě oni jsou ti opravdoví přátelé? Drby vždycky byly, jsou a budou. Bez nich by snad byla i nuda a baba Blažková by nebyla Blažkovou. Ale dřív bylo i to vyřizování účtů nějak osobnější. Lidi si dali do tlamy a když to jakž takž přežili, zašli na pivo a vzduch byl zase čistota sama. Dneska se schovají za Facebook. 

Naivně jsem byla přesvědčená o svobodné volbě každého z nás, čeho se budeme účastnit a od čeho se distancujeme. Pravda je ale taková, že bleskově přicházím o jednoho kamaráda za druhým. Odpadávají postupně, v pořadí, jak se registrují na Facebooku. A protože já, káča blbá, jsem se rozhodla mu nepodlehnout, stávám se rázem outsiderem, který si s nimi nemá co říct, protože není v obraze. Ale co. Už tak jsem rozmáznutá dost a myslím, že nějaký můj občasný lyžařský, či pisatelský výkřik do tmy úplně stačí. Zbytek svého soukromí se snažím úzkostlivě chránit, neboť je to jediný kousek světa, kam můžu jenom já (a pár vyvolených) a nemíním z něj udělat vyhledávanou turisticko – Facebookovou destinaci. 

Ráda vzpomínám na večery, kdy jsme s partou kámošů seděli na vodáku kolem ohně a s hubami umaštěnými od buřtů zpívali s kytarou, hráli „flašku“ a z mostu se pliváním trefovali do rybářů, tiše dřepících kolem Sázavy. Dneska hrozí, že na další vodák už pojedu sama a do sklenic od okurek budu místo světlušek chytat signál na wifinu. Ale já se nedám, klidně budu sama sobě háčkem i zadákem zároveň ať už v přírodě, nebo v divokých vodách internetu!