Další dva dny ve Vancouveru. Neustálé zkoumání olympijské vesnice a předpovědi počasí. Dopingovka, hon na býky a trénink pořád jenom na suchu.
Sobota 6.2. 2010
Připadám si tu jako na letní dovolené na riviéře. Jdu ze snídaně, v zádech mám pálící slunce, nad hlavou uřvané racky a uvnitř ní myšlenku, že takhle po ránu je ještě chladněji, ale odpoledne už to určitě bude na koupačku.
Ve výtahu jsem se střetla s novináři a osudně se zazubila. Než jsem si to stihla uvědomit, bylo pozdě a zavírající se dveře do pokoje zarazila ruka s diktafonem. Mám za sebou rozhovor prakticky o ničem a pár vyloženě přirozených fotek v našem „obýváku“, na kterých si s notebookem hovím na gauči v krkolomných pózách a péřové vestě. Na několika si taky rozbíjím hlavu o naši báječnou lampu.
Přišívám trenérovi na čepici vlajku, prostě holka pro všechno.
Na odpoledním tréninku v posilovně mě zpoza sloupu už hezkou chvíli sleduje velikej chlap. „Já o tobě vím, ty všiváku,“ říkám si pro sebe a činku v ruce sevřu pevněji. Najednou se ke mně ten obr vydá, z akreditace zachycuji pouze informaci, že je to Švýcar. Přijde mi povědomý, připomíná mi Shreka. Ptá se, co děláme za sport a já se ho na oplátku ptám, jestli je od bobistů. Přiřazování jmen ke ksichtům je mojí slabou stránkou, to však Didier Cuche neví. Chce se s námi vyfotit. Lyžaři jsme sice všichni, ale takových exotů, jako jsme my, je asi vážně pomálu. Jestli Shreka do té doby ještě potkám, omluvím se za toho bobistu. Odpoledne jsme se v sedmi lidech nacpali do malého osobáku a vydali se do centra Vancouveru. Průchod jedinou ulicí by se vyrovnal celé fázi tréninku, Václavák hadr. V rudé vestě jsem si připadala jako kráva v koridě. Po těžkém smlouvání jsme povyměňovali odznaky (někteří šmelaři to tu snad musí mít jako živnost) a rychle pryč. V noci začalo pršet.
Neděle 7.2. 2010
Kdopak nám to takhle po ránu klepe na dveře? Dopingovka. Ještě, že hledají Terezu, já za sebou akorát spláchla. Během pěti minut je sháňka i po mně, dneska to bude dlouhý…
Po cestě na čuraliště ve mně mizí litr vody a stejně se mi nechce. Čekám a ignoruji vyčítavé pohledy trenéra, kterému na štokrleti před hajzlíkem začíná další hodina. Komisaři se zřejmě rozhodli protočit mu tady dneska všechny svěřence. Močák stále rebelantsky stávkuje. Nepomáhají ani průtahy s formuláři (jeden kazím já a ten druhý komisařka) a protože už mě to nebaví, velím, že jdeme na to.
Komisařka nekompromisně zaujímá svou pozici, rozhodnuta sledovat akci asi z třiceti centimetrů. Olympijská dopingovka je tedy vskutku oříšek. Nejde to. Na nepochopitelně vysokém záchodě sedím už hodinu, plandající nohy pohlcuje slušná křeč a utěšuji sebe i paní, že už to bude. Houby platná je puštěná voda i rozprava o našich prarodičích. Kdykoliv to vypadá nadějně, komisařka se prudce sehne, aby to viděla zblízka a celý proces spolehlivě zablokuje. V závěru už mi i zpívá a nakonec slavíme vítězství. Testují mě i na krev, ale tu naštěstí můžou člověku vzít, i když nepotřebuje na záchod. Jen tu jehlu si mohli vzít menší. Kolem poledne se konečně dostáváme na snídani a z důvodu časové tísně vypouštíme dopolední trénink.
Den se od rána propršel k večeru a dalším zpestřením byla zcepenělá moucha, kterou jsem našla v salátu. Sportovci potřebují proteiny, takže je tu myšleno vážně na všechno.
Den jako korálek, řekla bych.
Nikola s Radkem a Aničkou (fyzio) se přesunuli do baráku blíž k našemu kopci, vrátí se až po závodech. Už teď se na to těším.
Pokračování bude...
