Jsem tolerantní žena. Nenutím děti dojídat večeři, pravidelně ponoukám muže, aby si zašel na pivo a zásadně nepřemlouvám rodinu ke společnému focení objektivem profesionála.
Učesané snímky, na nichž zpravidla každé dítě budí dojem granátu těsně před explozí, tatínkové vypadají, jako by spolkli pravítko a maminky vás z fotografie se ztuhlým úsměvem probodávají nepřítomným pohledem, zatímco evidentně myslí na zapařené prádlo zapomenuté v pračce, mě nikdy nedojímaly. Lepší je obsah vzniknuvší omylem. Obraz reálného života, v němž mimino načurá tátovi přímo do obličeje, máma si slzami smíchu rozmaže řasenku a starší sourozenec dílo podtrhne malíčkem vraženým hluboko do nosu. Škoda, že se to koncem roku na PFky přeplněných sociálních sítích hemží jen tou dokonalostí. A tak vám slibujeme, že my vám ty omyly přineseme! Někdy to totiž nejde jinak a za odborníkem se musí. Třeba, když zatoužíte vyzdobit si domácí schodiště fotkami ratolestí ve stylu, na který je třeba ateliér. A ten my teda nemáme.
V rámci zachování co největší spontaneity jsem plánování nevěnovala téměř žádnou pozornost a domluvila dětem focení na závěr týdne u babičky. Prosba fotografa, aby byly sladěné, se smrskla na vzácnou shodu, že přišly relativně čisté, polovina dokonce bez děravých kolen. Pozitivní naladění budiž pojištěno návštěvou zmrzlinárny a procházkou k ateliéru! S dvanácti stupni a devadesáti procentní vlhkostí v srpnu v Plzni nikdo nepočítal. Děti, navlečené ve všem, s čím na letní, prázdninový pobyt u babičky odjely, si z povinnosti vybraly každé po kopečku, který s drkotajícími zuby na ulici pod deštníkem spěšně zhltly. Na procházku nám tak zbylo mnohem víc času, než jsme byli schopni ocenit. Fotograf to naopak nepodcenil a dobré naladění si ve vytopeném voze přivezl až na pracoviště. Propast tak vznikla hned v úvodu.
Následující hodinu bych přirovnala ke zrychlené grotesce, mučivě natažené do zpomaleného filmu. Starší jednička se diplomaticky staví do kouta a posílá do boje mladší dvojku. Ta s nadšením zaujímá pozici a vytahuje si tričko nad hlavu. Fotograf se nervózně zasměje. Jednička chce také rozesmát fotografa a vystrkuje dvojku ze scény. Vytahuje triko a stahuje kalhoty. Zasahuje brunátná matka a rozkazuje potomkům, ať tancují, tím nic nezkazí. Děti okamžitě uposlechnou a začnou házet vozembouchy. Fotograf úpí, ať hází raději vlaštovku. Jednička se zívnutím mrskne vlaštovku fotografovi do oka a je nahrazena dvojkou. Dvojka hystericky řve, že jí vlaštovka neletí. Fotografovi se rosí čelo. Matka se snižuje k trapným vtípkům za jeho zády a malí satani se (mu) konečně skutečně smějí. Dvojka chce čůrat. Po návratu ze sdílených toalet na chodbě chce čůrat jednička. Focení s maminkou. Povel “přitulit“ chápou dítka jako “olizovat“. Ty vozembouchy byly jistější. Další čurání. Jednička se vyptává na princip fungování veškeré techniky. Dvojka se nudí a techniku rozebírá. Fotograf rezignuje a poroučí matce, aby se šla vyfotit. Ta rezignuje taky a plní pokyny. I když má vlasy zplihlé deštěm, na tváři po dvacetileté odmlce čerstvě vyrojené akné a myslí na zapařený prádlo v pračce. Ukřivděná jednička s ukřivděnou dvojkou znovu vstupují na scénu a společnými silami strhávají papírové pozadí. Za odměnu dostávají bonbón. Na otázku, jak se budou na fotkách tvářit s plnou pusou, fotograf zoufale rozhodí rukama. Matka v pomatení mysli vytahuje z batohu míč, který jí vzápětí sviští kolem hlavy přímo do počítačového koutku hostitele. Blbka balí balón, děti řvou. Na doporučení fotografa se jde radši zase čůrat. Mezi řádky se vznáší jasný vzkaz. Už se nevracejte!
Teď už vím. Ty dokonalé fotky prkenných rodinek kolují internetem proto, aby bylo jasné, kdo je tady ten dobrej. Od teď se nad nimi budu s pocitem, že dokázali něco jako oběhnout společně zeměkouli po jedné noze, dojímat i já.
Schodiště asi zůstane prázdné. Ale nějakou tu novoročenku zachycující omylem realitu letos do světa určitě vyšlu!
