Starej, blbej, ale náš

„Jo, holka, mládí už je v tahu,“ upozornila mě naše účetní, zapichujíc svůj kostnatý ukazovák do mé hrudi. Se škodolibostí v hlase mi oznámila, že za půl roku si budu platit zdravotní pojištění student nestudent.

Asi se blbě vyspala, napadlo mě.

Druhý den mi ve městě zastoupil cestu elegantně oháknutý mladík (normální cucák to byl). „Krásnej den, madam! Vy jste přesně ta, kterou hledám,“ zašermoval mi lejstry nebezpečně blízko obličeje. „Pracujete, nebo podnikáte?“ spiklenecky zamrkal a oči roztáhnul do rozměrů těch kocourových ze Shreka. „Studuju“, opáčila jsem nejistě. „Cože? Vy ještě studujete? Tak to se nezlobte, vám vlastně nemám co nabídnout. Ale vypadala jste starší, fakt,“ zazubil se ten mizera a odklusal ohrožovat svými lejstry (a nevycválaným chováním) další potenciální klienty. Za pár dní se mi to stalo znovu a já byla nucena přehodnotit svůj dosavadní bezstarostný běh životem.

Už je to tak. Sice jsem zdrhala, seč mi nohy stačily, ale první myšlenka na to, že stárnu, mě stejně dohnala. Vždycky jsem byla mizerný sprinter.

Trochu závidím šíleně smutné princezně její suverenitu. Nejen že tenkrát utáhla oslňujícího Vaška Neckáře na vařené nudli, ale dneska kolem sebe metá žaloby zkušeně jako hnojomet kravince, a hlavně: I po šedesátce stále věří ve své nezkrotné mládí, rokům i gravitaci navzdory. Hlasivky, které s lehkostí proříznou i údajnou cenzuru Českého rozhlasu, má sice stále ve formě, ale u zbytku by se mohla konečně smířit s tím, že už něco prožil. Já kdybych prostě potkala svoji babi ve flitrových minišatech a s kolíčkem v zátylku, aby měla správně vyliftingovaný obličej, padnu jako podťatá a zhynu na otravu smíchem.

Ale zpět k tématu. Po několika útocích na moje zrání jsem i já podlehla a s úlekem začala pozorovat první neotřesitelné známky stáří. Tak třeba moje ranní probouzení a opakované pokusy o propojení mozku s tělem. Zatímco prsty u nohou už dávno natěšeně bubnují o koberec, hlava, defenzivně vražená hluboko do polštáře, odmítá naskočit. Vzbudí mě obvykle až lupnutí v našponovaných zádech, levitujících někde mezi. Vrazím si do krku kartáček a odevzdaně se pouštím ze schodů, které rozehrají koncert d-moll mých křupajících kloubů. Díky za každé nové ráno.

Taky mám první vrásky. A co se týče ženských vnadů, u těch jsem si vždycky bláhově myslela, že zůstanou tam, kde narostly. A ejhle. Ve dvaceti byly jako vysochané z kamene a tvar držely i za urputného klikování. O tři roky později jsem se na kliky vykašlala a zjistila, že kamenné iluze hravě dosáhnu, když dám ruce nahoru. Dneska už se musím pověsit na žebřiny a za pár let budu pravděpodobně chodit po rukách.

Budiž mi útěchou, že když jdu běhat, stále na mě pohvizdují jedinci opačného pohlaví. Akorát urostlé, poďobané školáky s hlavami plnými nezkrotných ideálů nahradili nahrbení, plešatí rybáři se svačinou v pytlíku a plátěnou židličkou pod zadkem.

Pevně věřím, že alespoň ta stařecká demence se svým nástupem ještě chvíli počká. Stačí, že mě s ní denně šokuje náš senilní jezevčík. Na cestě životem postupně poztrácel jiskru, zuby, sluch i pud sebezáchovy, nikoliv však smysl pro humor. Sbíháním schodů zřejmě přesvědčuje sám sebe, že je nesmrtelný a pouští se dolů střemhlav jako poštolka lovící hraboše. Jenže ho občas předběhne dlouhý zadek a obezřetné cvaknutí drápků z prvního schodu se vzápětí mění v nevyzpytatelnou padající lavinu. Jezevčík v kotrmelcích vykrouží mezipatro, bezpečně sjede i druhou část schodů a končí mi u nohou. Vrtí ocasem a čeká, co za to dostane. Pokušení zkusit, jestli to pro kus párku udělá znovu, zatím odolávám.

Když jdeme ven, snaží se jít spořádaně u nohy, akorát je mu jedno, u které. Takže se klidně zařadí vedle člověka, kterého právě míjíme a dál sveřepě pokračuje jeho směrem. A protože neslyší, musím ho doběhnout a šťouchnout do něj, abych ho upozornila, že ta noha, s níž právě mizí za rohem, mu večer nažrat nedá.

Poslední dobou si taky ten podlouhlík stoupá u všech dveří zásadně hubou k pantům a odmítá akceptovat fakt, že kvůli němu je nikdo otáčet nebude.

Vždycky, když takhle ten náš pitomeček pitomej malej postává někde u dveří, soustředěně čumí do těch pantů a čeká, až se otevřou, bodne mě u srdce. Není to tak dávno, co se mi vešel do dlaně a najednou je z něj staroušek.

A já stárnu s ním..

Ale víte co? Dneska jsem byla zase běhat. U kiosku na přehradě postávali puberťáci se žákajdou za pasem a prvním cigárem v plicích a pohvizdovali na mě jako za starých časů. Pískající individua nabitá testosteronem většinou posílám do koncových částí jejich těl, ale tentokrát jsem na ně s povděkem mrkla.