Slova jako zbraň

Pokec s někým z jiného kraje je vždycky zábava. Někdy stačí dokonce jenom poslouchat a pobavíte se i tak. Třeba když jeden Plzeňák vysvětluje druhému cestu. „Víš, kudypa se tam dostaneš? To mušíš obejít tuten most, jak vopravujou a seš tam.“ V Plzni jsem se mimo jiné dozvěděla, že Hurvínek se původně jmenoval Kurvínek. Chudák.

K prvním střetům názorů docházelo pravděpodobně už ve školce. Jako by to bylo dneska. Stojím venku v oteplovákách, na nich se houpou kšandy a pod nimi se mi hrnou vytahané hnědé kamaše. V jedné ruce držím hroudu sněhu, kterou ohryzávám svými třemi zuby a druhou rukou si neustále vytahuju ty zatracený kamaše, jejichž zadní díl mi plandá až u kolen. Armáda malých usmrkanců se řadí do dvojstupu a vyráží se klouzat na protější kopec. Někdo si dře holý zadek, ti movitější likvidují sáňky, paní učitelka se nechává unést a z kapsy vytahuje igelitku z Jednoty. Já mám bob. Jenže pro Pepika, který má babičku na Moravě, jsou to zásadně boby. Jde o jeden jedinej pitomej kus plastu s uchama...takže je to ten boby? A když ostatní děti našly pod stromečkem ježdík, Pepik hulákal, že je to lopata. Tu jsem sice znala dost důvěrně, ale pouze jako nástroj na odhazování sněhu z chodníku, shazování sněhu z balkónu a nahazování sněhu na dopad pod můstkem. Kolikrát mi hrozilo, že o mě bude zlomena její násada, jestli se na tom můstku konečně neodrazím. Ale jezdit na tom? Umíte si představit, že se vám někde v půli svahu vzpříčí ta násada??

Naši lyžařskou partičku tvoří vskutku multikulturní skupina, a tak dochází k peprným slovním přestřelkám častěji, než na české politické scéně (a že tam to lítá!). Skládá se ze zástupců Brněnska, Ostravska, Šumperska, Olomoucka...a trapně malé protistrany ze severu. Budiž nám útěchou, že grupa juniorů se stále rozšiřuje a že tyto juniory plodí téměř bez výjimky právě sever. Roste nám tedy tajná zbraň do budoucna. 
Na olomouckého trenéra už jsme si za těch pár let zvykli, i když v začátcích to taky drhlo. Třeba když si v kuchyni poručil, aby mu někdo podal šufan. To na něj místo dychtivých svěřenců koukalo rázem stádo telat. Dnes už si šufanem nabíráme rýžu jak profíci a po plytkých talířích honíme erteple. Na kopci si běžně dáváme ještě ze dvě, ze tři jízdy a musím uznat, že mít trenéra z Moravy má svoje výhody. Veškeré nadávky, spílání a výčitky, co všechno dělám blbě, se líp poslouchají ve zpěvné moravštině. A nemusím se bát, že si někde přiťuknem krabičákem. 

Podle mého by měl každý mluvit tak, jak mu zobák narost. Já jsem odkojená na češtině severu a měnit to rozhodně nehodlám. Existují však lidé, kteří jsou asi přesvědčeni, že bych měla. Nedávno se mě kamarád Ostravák ptal, jak jde život. Začala jsem tedy barvitě líčit. „Chodim do školy a naštěstí mi vycházej vstříc, trochu píšu, pořád lyžuju a naši sou super, takže život je jedna velká pohoda.“ Nádech k další větě byl tím posledním, co jsem z ní stihla. Bylo mi řečeno, že mluvím jak Pražák (prosím??) a opravováním každého slova mě Ostravák dokonale otrávil. Jako vzdělaný a velmi inteligentní právník by měl respektovat odlišnosti krajů, ze kterých oba pocházíme. Peskuju snad já jeho za spisovné koncovky vytáčené do nebeských výšin? 
Nejbouřlivější reakce má ale jedna sourozenecká dvojice z Brna a přiznávám, že tyhle Moraváky trápím zcela záměrně. A neskutečně mě to baví, protože většinou nepoznají, když si z nich člověk dělá srandu a pokaždé se ksichtí, jak kdyby měli zadnice v mraveništi rezavých. Holt jim centrum řeči zabírá v mozku víc místa, než by mělo. Stačí pronést slovo, které není „jejich“ a hříšnému řečníkovi je okamžitě udělena přednáška na téma: „Jak musíš mluvit, aby ses Brňákovi vyrovnal.“ Jenže já jim na brněnský hantec z vysoka kašlu a s oblibou používám třeba slovo kecky (prý jedině tenisky). Problémový je vlastně celý botník, kdy nevhodné jsou taktéž holínky, pantofle a bačkory (gumáky, cukle a papuče). Dobrou municí je i palanda (dvoupatrová postel), nebo kremrole (prý trubička, ale já měla kremroli i v Brně). Opravdu rizikovou záležitostí je věta: „Přijdu dýl.“, jejíž pronesení mívá asi stejné následky, jako byste hodili do placu odjištěný granát. Brňák vám totiž asi nerozumí. Neví, že tím myslíte „později“ a než na to přijde, obvykle mu uteče polovina další konverzace, za což opět schytáte slušný kartáč.

Mně se pestrost českého jazyka líbí a nechápu, jak někdo může stavět na tom, že jedině jeho varianta toho či onoho slova je ta jediná správná. Jsem zvědavá, kdy milí sourozenci z Brna uznají, že být odjinud neznamená být něco míň než oni.