Sláva školním výletům!

Jsou totiž to jediné, co si pamatuji ze základky. A ještě obrovského tělocvikáře, který si se mnou v jednom kuse házel. Asi si myslel, že to žeru stejně jako on...a já to nesnášela. 

Úterkem skončil dětem pohádkovej život a zase usedly do lavic. Jejich první školní den jsme chtě nechtě prožili všichni. Jela jsem na trénink a všechny přechody okupovali chlápci v barevných vestách. Pomáhali a chránili. Tolik jsem jich neviděla ani za všechny Kryštofy dohromady, a tak jsem radši jela pomalu a nenápadně. Stihla jsem si prohlédnout šťastné obličeje prvňáčků i znechucené ksichty deváťáků. Sledovala jsem paní, která smýkala po chodníku malou, zpupnou nešťastnicí. Podle gestikulace to vypadalo na spor kvůli dceřiným botkám, jež se ratolesti zjevně nelíbily. Musím se jí zastat, růžové lakýrky jsou fakt děs. 
To ráno mě donutilo zavzpomínat na svoje školní léta. I když „zavzpomínat“ není to správné slovo. Jsem věčná studentka a jestli někdy dostuduju, nebudu už nejspíš nějakého vzpomínaní ani schopná. Myšlenkami jsem se vrátila aspoň do doby, kdy jsem ještě ve škole trávila víc času, než mimo ni, tedy na základku. 

Každý rok tam byl vždycky stejný. Nemastný, neslaný a nekonečný. Na začátku obalit sešity a babičkám se pochlubit s novým, senzačním školním batohem. Na konci zaplatit zničené učebnice, ze senzačního batohu vyklepat zbytky plesnivých svačin a babičkám se pochlubit s vysvědčením. Co ale opravdu stálo za to, byly červnové školní výlety. Buď to byl náš kolektiv, a nebo třídní učitelka, která nikdy neodhadla správný odstín oranžové barvy pro svou kštici, zkrátka jsme přitahovali katastrofy. A to zcela pravidelně. 

V šesté třídě jsme, coby malí usmrkanci, měli povolen jen jednodenní výlet. Destinaci už si nepamatuju, ale vím, že se jeden spolužák dost ošklivě popálil kopřivami minimálně na devadesáti procentech těla. Shodila jsem ho do nich já. Sorry Honzo. Taky jsme měli táborák, který kluci stylově na závěr počurali. Za chvíli už u něj dřepěl syn paní učitelky a ve stoupajícím dýmu si udil chleba. Než stihla naše třídní zakročit, zhltnul ho malý Lukša i s kůrkou a náramně si to vychutnal. 
V sedmé třídě už jsme si vyrazili na tři dny, cílem byla Vyskeř v Čekém Ráji. Hned na autobusovém nádraží si Lukša sednul na zábradlí, nožičky zaháknul o spodní trubku, pustil se rukama a upřímně se rozmáznul o beton. Bulel, že si myslel, že je to lavička. Díky tomu nám ujel autobus a paní učitelka vlastním tělem zastavila jiný. Ten nás ale vysypal o dvanáct kilometrů dřív, a tak jsme zvesela vykročili vstříc našemu dobrodružství. „Hudební nástroj podmínkou!“ stálo v instrukcích k výletu, takže se v naší grupě táhly čtyři kytary, dvoje housle, foukací harmonika a nějaké další nářadí. Ještě, že nikdo nehrál na klavír. Na hradě Valdštejn měli v ohrádce kozy a protože nám bylo těch němých tváří líto, otevřeli jsme jim branku. Kozy se slušně proběhly po nádvoří a my po lese při úprku před správcem. Počkali jsme na paní učitelku, která nám od autobusu stačila asi tak prvních sto metrů a než nás zase poslala napřed, byli jsme u mapy desetkrát poučeni, že modrá značka vede doprava na Dlaskův statek. Její památná věta: „Jenom debil by tam nezahnul!“ už je legendou. Na statku jsme během čekání odehráli dva plnohodnotné fotbalové zápasy i s přestávkami, zváleli místnímu farmáři celou louku a v pískové cestě vyseděli důlky. Naše třídní ale nedorazila, a tak jsme na strom připíchli vzkaz, že jdeme hledat Vyskeř sami. Kolektivní moudro, že se nesmíme za žádnou cenu rozdělit, vzalo za své hned za první zatáčkou. Vznikly dvě velké skupiny a každá vyrazila jiným směrem. Po chvíli se rozpadly i ony a naše 7.B byla brzy rozsypaná po celém Českém Ráji. Nikdo z nás neměl ani páru o tom, kde jsme. Byli jsme v pr*eli. Po několika hodinách, během kterých naše malá skupinka očesala dva třešňové sady a vyplenila kukuřičné pole, jsme se rozhodli stopnout traktor. Bohužel už byl plný jiných našich spolužáků, kteří ho potkali taky. Ač je to k nevíře, nakonec jsme se na Vyskři sešli v plném počtu, jen naše třídní byla stále nezvěstná. Jako správní, pubertální sedmáci jsme nezapomněli vše oznámit na lince bezpečí, policii ČR a rodičům. O dalších pár hodin později dorazila paní učitelka a usměvavě pravila, že zapomněla zahnout na Dlaskův statek.

V osmé třídě jsme jeli na korfbalovou školu na Sázavu. Mimochodem, tenhle sport měl udělat díru do světa, ale někde se asi stala chyba a naposledy jsem o něm slyšela právě tam. V kempu vypomáhal jeden sexy sympaťák Jirka. Všechny jsme z něj byly vedle, a tak mě dost štvalo, když neurvale balil moje spolužačky a zval je na víno a na mě se ani nepodíval, bídák jeden. Život je pes. Na tomhle výletě se nejdřív celá naše třída přiotrávila zkaženým rybím filé a po pár dnech si policajti odvezli sympaťáka Jirku, který se tak ve skutečnosti nejmenoval, coby celostátně hledaného zloděje aut. Ale já ho neudala, fakt!

V devítce už to byla nuda. V Sobotce jsem vykouřila svoji první (a poslední) cigaretu. Jak mě poučili kluci, byla to drahá, lehká Davidoffka, a tak jsem ji netípla ani v momentě, kdy jsem stanula tváří v tvář oranžové hlavě naší třídní. Základní školu jsem končila s pověstí kuřačky, o které by si to nikdo nepomyslel.

Na gymplu se z nás náš hyperaktivní třídní snažil udělat prvotřídní mariňáky. I z brýlatých, jakéhokoliv pohybu neschopných matematiků chtěl vykřesat jiskru a probudit srdce sportovce. To se mu nepovedlo a minimálně dvaceti lidem znechutil do konce života veškerý pohyb. Ale na adrenalinovou základku to prostě nemělo. Dodnes naši oranžovou třídní učitelku podezírám, že měla každý rok pečlivě připravený scénář, abychom měli na co vzpomínat. A to se jí povedlo!