Shit happens

O dalších závodech, olympijské nominaci i kolenu mé sestry, které je momentálně asi nejsledovanějším kloubem v České republice..

Už je to několik dnů, co jsem se vrátila z dalších lyžařských „radovánek" v zámoří a stále se mi nedaří přesvědčit sama sebe, že v noci se spí a ve dne bdí. Z týdnu stráveného v Calgary si odnáším pocit, že tohle město snad nikde nekončí a upřímně lituji lidí, žijících na předměstí. To, že jsem se svým pověstným orientačním smyslem trefila z centra do hotelu a netrvalo mi to ani půl dne, je přímo zázrak. Moje odvaha dosáhla vrcholu, když jsem se pustila do labyrintu prosklených tunelů, které vedou křížem krážem mezi mrakodrapy po celém městě. Neustále se v nich potkávají top manageři v drahých oblecích a botách z krokodýlí kůže, mířící za vyššími cíli a trosky v kalhotách od pyžama a plyšových pantoflích, jdoucí si pro snídani. Hloubám, do které skupiny bych se asi tak zařadila.... ?  
Počasí si z nás vyloženě střílelo. Zatímco první den tréninku bylo -27 stupňů a vedle pití, trenérů a brýlí nám zamrzaly snad i oční sklivce, o tři dny později už bylo deset nad nulou a v cíli by se mohla konat plážová party. 
Trať se zdála být taky srandovní. Jenže ve chvíli, kdy jsme v ní měli začít jezdit a předvádět nějaké výkony, nám zmrzly úsměvy na rtech i v těch plus deseti. Kopec se v půlce lámal tak, že druhý můstek nebyl ani vidět a než ho člověk našel, absolvoval doslova boj o holý život. Během tréninku před prvním závodem jsme se ségrou pečlivě prověřily technické zabezpečení tratě. Nikola po prvním můstku sundala jeden z rudých praporů na boku (v zemi jsou přivrtané pevně, ale zjevně ne dost pevně) a já „jistila" druhou stranu, kdy jsem prolétla pod ochranným plůtkem a zastavila se až o ten druhý. Doteď nechápu, jak jsem se pod něj vešla, když je tam od země díra asi deset centimetrů. Než jsem se odtamtud vyhrabala, trénink skončil.
Co se týče závodů, v obou jsem předvedla stejnou ptákovinu. Pokyn trenéra zněl: „Po dopadu brzdit v prvních třech boulích!" Zvládla jsem to jenom v první, následoval průlet po patkách druhou a třetí a okružní jízda kolem čtvrté. Měla bych se konečně naučit počítat. Nikole se dařilo o poznání lépe. Po obou závodech stála na bedně a mě opět čekalo tajemné proklouznutí mezi akreditované fotografy, aby měla fotky pro sponzory. Většina byla rozmazaná, takže ani v tomhle směru to na pochvalu nebylo.
Svěťák pokračoval v americkém Deer Valley, na trati nenáviděné i milované zároveň. Záleží, jestli jste závodník, nebo divák. Náš sport nám opět ukázal svoji stinnou stránku. Cíl byl od startu zase tak daleko, že by nebylo od věci dát do půlky rozcestník a krátké, ostré boule kosily jedno koleno za druhým. Tentokrát to vedle šesti dalších nešťastníků odnesla i Nikola a pohodová, předolympijská nálada plná nadějí na medaili udělala čelem vzad a rychle a srabácky zmizela. Nastal chaos plný nejistoty, slz a magnetických rezonancí a místo tradičních bojů s boulemi začal pro ségru netradiční boj s časem. Společně s trenérem a fyzioterapeutkou odletěli do Čech a já na baráku osiřela, což moje už tak dost nalomená psychika nesla všelijak. A pouštět si ještě po večerech filmy bez happyendu, je pěkná pitomost!
Z depresivní nálady mě vytrhly až důkazy vlastní (ne)šikovnosti po cestě domů. Hned první letadlo mělo zpoždění, takže jsem pak v Chicagu honila další spoj do Evropy. Od přepážky Lufthansy jsem vybíhala s mohutným povzbuzováním čtyř letušek v zádech, které právě uzavíraly sázky, jestli to stihnu. V zimní bundě a s kufříkem na kolečkách jsem zaběhla nejrychlejší (a taky jedinou) steeplechase ve svém životě. Slalom mezi lidmi všech národností, překonání několikerých eskalátorů (i v protisměru), přeskok šesti truhlíků s kytkami...vodní příkop chyběl. 
S odletem se na mě čekalo, takže když jsem uřícená vpadla do letadla, stočily se na mě netrpělivé oči několika set naštvaných spolucestujících. Ukázalo se, že ptát se letušky ještě na záchod před takto rozlíceným davem, byla fatální chyba. Ok, čurat se bude až ve vzduchu. Ztěžka jsem dopadla na sedačku a stejně ztěžka žuchnula na zem opěrka na ruku. Bylo to na mě narafičené. S omluvným pohledem jsem ji vrátila na místo a během několika vteřin ji srazila znovu, tentokrát doletěla o pět řad dál. Zpátky mi ji donesl docela milý pán. Když jsem během letu konečně vyrazila na ten záchod, přišlápla jsem si v uličce tkaničky a skácela se na zem. A při přistání ve Frankfurtu jsem neudržela na klíně svoji objemnou knihu, která s gustem dolétla až do business třídy. Alešova fotka (záložka) dokonce až k záchodům. Paní přede mnou se jen věcně zeptala: „To bylo taky vaše?" „A koho jinýho?" špitla jsem, sbírajíc knížku i Aleše z podlahy.
Doma mě přivítal nemizející úsměv mé zmrzačené sestry, která se z toho šoku oklepala ze všech nejrychleji a vůbec nepochybuje o tom, že i s přetrženým kolenním vazem se dá závodit na olympiádě. Možná jí nedochází, že nehrajeme kuličky, ale jezdíme v boulích. I kdybych ji sledovala nonstop, stejně nikdy neuvidím jediný náznak rezignace a sebelítosti. V jejích očích najdete jen odhodlání a jistotu, že za tři týdny ten kopec sjede. Nebude to bez bolesti a už vůbec ne bez rizika. Já osobně si myslím, že se jí může takový hazard se zdravím vymstít, ale neodsuzuji ji, protože bych na jejím místě udělala to samé. Deset let směřuje k jistému cíli a jen tak se svého snu nevzdá. Před dvěma roky jsem si prošla tím samým. Jen s tím rozdílem, že mě nečekala olympiáda a tím pádem ani těžké rozhodování mezi okamžitou operací a velkým rizikem v případě pokračování v sezóně. Vím, jak to bolí a jak těžké je přinutit hlavu, aby spolupracovala se zraněným tělem. Kolují pomluvy, že moje ségra je mimozemšťan. Nemůžu to vyvrátit. Ale vím, že když si bude jistá, že to zvládne, můžeme jí věřit všichni. Následující dny rozhodnou.
V létě loňského roku jsem začala psát seriál o svém boji o letenku do Vancouveru. Od poslední olympiády v Turíně jsem ušla dlouhou cestu. Hodněkrát jsem se ztratila, nesmyslně bloudila a egocentricky odmítala rady, jakým směrem se vydat. Jindy jsem zase i bez mapy přesně věděla, kam mám zahnout. Na své cestě jsem potkala houfy dalších, odhodlaných turistů, prošoupala nejedny boty a vystavila svoje tělo mnoha bolestivým držkopádům. Na jejím konci jsem si však jistá, že to všechno stálo za to. Znovu budu závodit na olympiádě. A budu se snažit neudělat ostudu.