Říká se, že nejhorší je srážka s blbcem, s čímž nejde nesouhlasit. Jenže co když jste ten blbec vy?
Dělat k úspěšné komedii další díly, je vždycky risk. Někdy to ale filmařům vyjde, a tak jsem se i já v Rusku rozhodla natočit dvojku k jednomu ze svých trapasů.
Proklatí sjezdaři
Ani na téhle olympiádě si nemůžu odpustit různá faux pas a stejně jako ve Vancouveru, i za tím posledním v Soči stojí alpské disciplíny.
Na snídani jsem stejně jako vždycky vyrazila jen sama se svými myšlenkami. V polovičním bezvědomí, což je maximum, co po ránu ze svých životních funkcí dokážu vymáčknout, jsem začala bagrovat vločkovou kaši. Rozjímání nad tím, kde se ve vločkách bere ten šlem, přerušil nejistý dotaz staršího pána, jestli se se mnou může nasnídat. „Jasně,“ zazubila jsem se na něj a sliz se mi přilepil na bradu.
Nejdřív jsme nad kaší a míchanými vejci konverzovali o počasí, s párkem a slaninou přišla debata o českém filmu a nad ruským loupákem se řeč konečně stočila k olympiádě. „Závodíš?“ zeptal se mě děda a rukama naznačil pohyb vozíčkáře. Moje smysly nastartované ranním obžerstvím pochopily, že myslí běžkování. „Už ne,“ zakroutila jsem hlavou a hluboce se zamyslela nad tím, jestli mám k handicapovaným sportovcům opravdu tak daleko, jak doufám. „Já už taky ne,“ nepřekvapil mě stařík.
Poté, co jsme na jeho žádost probrali celou moji tragikomickou minulost a nezbylo už nic, co by mohlo moji akutní depresi ještě prohloubit, jsme se konečně zaměřili na něj.
Kdysi závodil ve sjezdu, ale to už je dávno. I on se míchnul do repre a mohl jet na dovolenou, jak si o sportovcích obvykle myslí tři čtvrtiny českého národa, na olympiádu do Innsbrucku. Moc se mu líbilo tam startovat, bylo to takové vlastenecké. A je rád, že se mu to doma povedlo.
„Fakt? Jak si dopad?“ dovolila jsem si vstoupit do jeho zastřených vzpomínek a napadlo mě, jak je prima, že je na sebe každý olympionik aspoň na vtěřinu hrdý, i když jezdí stabilně poslední fleky.
„Tenkrát jsem to tam vyhrál,“ usmál se s navlhlýma očima Egon Zimmermann a já mu s výrazným ruměncem a padesátiletým zpožděním pogratulovala.
Stejně mají tyhle přešlapy něco do sebe. Tentýž den odpoledne jsem se v jídelně srazila s Didierem Cuchem. Chvíli jsme na sebe koukali a pak se objali a začali se smát. Neviděli jsme se léta, ale nezapomněl. Před čtyřmi lety ve Vancouveru jsem ho omylem zařadila mezi bobisty a v posilovně ho důrazně požádala, aby nás pořád tak úchylně neočumoval, nebo zavolám ochranku.
