Před pár dny jsem oslavila narozeniny. Další. Říká se, že když jde do tuhého, proběhne člověku před očima celý život. Mně při zrcadlovém setkání s mým podezřele výrazným obličejovým rýhováním prolétl před očima jenom celý minulý rok. Tak snad ještě nejde do tuhého.
Ta nejhlubší svisla mrcha se mi přímo mezi očima trvale usadila loni v lednu. Do státnic z ekonomie zbýval týden, skripta hýřila všemi barvami, zato v hlavě bílo. Učila jsem se intenzivně, ale krátce. Za tři dny jsem ztratila čtyři kila a veškeré iluze o svojí přirozené inteligenci. S uznáním, že tento biflovací sprint mi na půlku inženýra asi stačit nebude, jsem si vytáhla téma, jehož existence mi byla dosud utajena. Poté, co jsem si vymyslela graf a horlivě komisi odkývala všechna upozornění na mou nebetyčnou tupost, jsem vyfasovala jedničku a málem se složila.
Celý únor a březen jsem ze svého ekonomického Mount Everestu sestupovala zpátky do základního tábora. V dubnu jsem společně se svým drahým vylezla na třetí největší sopku světa. V mrazu, uprostřed noci a bez čelovky. Z neustálého vejrání do černočerné lávy před sebou a snahy, abych zahlédla aspoň omrzlou partnerovu podrážku, mi naskočilo pár nových linek v očním okolí. Když v červnu mé okolí zaplavila velká voda, byli jsme já a můj rozhlasový mikrofon vysláni reportovat přímo do ústeckého terénu. Coby sportovní redaktorka jsem měla tendence rozdávat medaile a loďkám s humanitární pomocí měřit mezičasy. V červnu jsem taky odevzdala diplomku, o jejíchž kvalitách jsem po finálním přečtení silně zapochybovala a u druhých státnic si vyhádala druhou půlku inženýra. Trochu jsem sešla i u dalšího trapného pokusu o výběh Lysé hory v rámci Adrenalin Cupu. I tentokrát jsem v beskydském bahně stárla, brečela a zvracela.
O zdramatizování vyhlazené pleti (tentokrát nejen mojí) jsem se postarala i při červencové promoci, když jsem si ze svého košatého děkovného projevu vybavila jenom procítěné „Hurá!“ V srpnu jsem navštívila kamarádku z dob, kdy jsme si ještě mohly dovolit pohrdavě odhánět podnapilé nápadníky v rozjetém vysokoškolském klubu. Jen tak mimochodem z ní vypadla dvojčata. Padesátý šestý pokus o nasoukání té o minutu mladší, kroutící se stonožky do dupaček mi vykouzlil hlubokou vrásku nad pravým obočím. Pokus o přejezd obrubníku dvoumístným kočárem zase nad levým. Když jsem na madlo kočárku naskočila jako na hrazdu, dostala jsem do vzduchu nejen přední kola, ale i oba kojence. Za rokliny, které v tom momentě zvrásnily tvář jejich matky, by se nemusel stydět ani povrch Marsu. V září jsem si zase zatoužila něco dokázat, a tak jsem se přihlásila na vojenský překážkový běh. Večer před závodem jsem stáhla flašku červeného, ráno před závodem mě překvapil teploměr a jeho obsah na čtyřicítce. Doteď nevím, jestli mi ve startu zabránila viróza, nebo strach z rezavého ostnatého drátu, pod kterým jsem se hodlala plazit. V říjnu se na mé podvrtnuté kráse podepsalo zjištění, že ani tahle zima nebude jiná a že mého lyžaře-reprezentanta stále neopustila touha „bejt prostě dobrej“. S vědomím, že až do dubna dalšího roku je ze mě zase single, rozežral moji vystresovanou pokožku první prosolený potok slz.
V listopadu jsem dostala lukrativní pracovní nabídku. A pak další. Mučivé rozhodování mě stálo tři probdělé noci. Pytle pod očima nezmizely ani v prosinci, kdy jsem poprvé zapochybovala o své nové práci. Stres mě zaplavil i poté, co jsem zjistila, že mi někdo ukradl Vánoce. Šla jsem spát a probudila se až v lednu. Dala jsem si předsevzetí, že zvolním, jinak budu v osmadvaceti věrnou kopií své prababičky ve dvaaosmdesáti.
V uplynulých dvanácti měsících jsem byla minimálně dvanáctkrát tázána, kdy se budu vdávat. Při pohledu do zrcadla se obávám, že jestli v roce 2014 prožiju jen půlku toho, co v tom předešlém, bude už tahle otázka zcela zbytečná.
