Polámaná princezna

Musím uznat, že život naplacato není žádný med. Po několika dnech a litrech čaje za krkem začínám chápat, co znamená změna priorit.

Ležím na zádech. Jednou rukou se zuřivě štípu do tváří, snažíc se vytvořit iluzi zdravé barvy, ve druhé třímám korektor, jakožto mocnou zbraň na kruhy pod očima a pubertální pupínky, neúnavně se houfující na mojí bradě. V puse držím zrcátko, které se co chvíli klátí a bouchá mě do nosu a řasenkou si místo očí zvýrazňuju ofinu. Překulím se na bok, abych se mohla učesat a napravit napáchané škody, havraní ofina dělá flek na polštáři a vzduchem letí další nadávka. Kolikátá během jediného rána, naštěstí nikdo neeviduje.

Zlomila jsem si tři obratle. V Německu na lyžích, což už těžko někoho překvapí. V tamní nemocnici mi udělali rentgen a řekli, že jsem naražená a mám to rozhýbat. Doktorské rady, která mě stála sto euro, jsem se s radostí držela a ještě tentýž večer prohřála prkenný hřbet v sauně a před spaním páteř řádně protáhla. Ráno to šlo ztuha, ale jinak mi bylo dobře. Do boulí jsem se nepouštěla a závod srabácky vzdala, ale na lyžích jsem se projela. Prvních sedm hodin v autě na cestě domů proběhlo v klidu, poslední tři po českých silnicích už byly horší.

Další ráno jsem si pro klid všech blízkých skočila do nemocnice na CT, což byla nejspíš chyba. Ze snímků se na svět smály dva zlomené hrudní obratle. Doktor se mnou nekompromisně švihnul na lehátko, zabavil mi boty a už mi nedovolil se pohnout. Zneškodnil mě jako časovanou bombu. Budiž mu ke cti, že netušil, co všechno už tihle polámaní chlapíci vydrželi. Snažila jsem se mu to barvitě vylíčit, jenže diskutovat vleže a pouštět u toho hrůzu jde těžko, takže tenhle souboj vyhrál protentokrát bílý plášť. S kabelkou na břiše a svitem stropních zářivek v očích jsem zamířila na nemocniční pokoj.

Druhý den byla na programu magnetická rezonance. Na chvíli jsem se přenesla do prostředí Hvězdné brány a za podivných zvuků a záchvatů paniky, že se upeču v miniaturní troubě, svatosvatě slíbila sama sobě, že se co nejdřív zbavím klaustrofobie. Za odměnu jsem si odnesla potvrzení dalšího zlomeného obratle. Ještě, že podobných zázračných strojů není víc, výčet zlomenin se tak zastavil na čísle tři.

Po prohlášení, že se o mě má kdo postarat, mě pustili domů. To, že do nemocnice jsem přiběhla po svých a z ní odjíždím sanitkou, přišlo srandovní jenom mně. Páni saniťáci byli pěkní suchaři. Lítala jsem vzadu na lehátku jak nudla v bandě, na prsa si tiskla čurací mísu a zařekla se, že si po škole najdu takovou práci, při které se nebudu muset tvářit takhle. Před barákem na schodech mě skoro vyklopili, což opět rozesmálo jenom mě a mamku.

Jsem doma a na několik následujících týdnů je ze mě ležák. Za chvíli za mnou přijede mého srdce šampión a já chci vypadat aspoň tak, aby se mě leknul kdyžtak až při bližším zkoumání. Ještě se přestříknu voňavkou (už potřetí), ale nemůžu se zbavit pocitu, že drží jenom na stojících.

Nuda dělá s člověkem věci, to vám řeknu. Mávám nad sebou zrcátkem o průměru deseti centimetrů a zálibně si prohlížím smajlíka, kterého už jsem si kolem pupíku vypíchala každodenními injekcemi proti srážení krve. Ještě to chce dotáhnout. V rozlehlé ploše zrcátka to vypadá, že mi to v tom pyžamu i docela sluší, až na ten včerejší flek od jogurtu na pravém rameni. Jedu výš a jde do tuhého, nějak se mi ztratil krk. Taky zjišťuju, že vleže má člověk nejenom dvě brady, ale taky dvě čela a čtyři tváře. A že moje promaštěné vlasy si žijí vlastním životem, i když každou chvíli terorizuju některého člena rodiny, aby mi je umyl. Může vůbec někdo, kdo už leží čtrnáct dní na zádech, denně si na sebe kydne něco oběda a z nudy se potí, ještě vypadat hezky? Silně zapochybuju a vrhám se po mobilu, abych napsala Alešovi, ať to otočí. Pozdě, je tady.

Jíme, spíme, klábosíme a já se držím, dokud není kapacita mého močového měchýře téměř překročena. Z dopingovek bych na tohle měla být zvyklá. Nejsem. Snažím se na tý míse vypadat aspoň elegantně, z čehož chytám další záchvaty smíchu a závidím pánům jejich „svobodu“ při používání bažanta. Když pak Aleš tu moji momentální nejbližší, plastovou společnici odnáší, zajíždím i s hlavou pod peřinu, je mi trapně a jsem rudá až na patách. Bez mrknutí oka se vrací, lehá si ke mně jako už tolikrát předtím a zdá se, že mě má pořád rád.

Jsem blbá. Vždyť jsem doma, mám skvělou rodinu, která se o mě stará, fůru kamarádů a nezasaženou míchu. Za chvíli budu zase běhat. Je hodně lidí, co tohle říct nemůže.

„Ve všem hledej to pozitivní!“, káže zdravý životní styl. Nuže. Volá mi najednou spousta lidí a všichni do jednoho se tváří, že je zajímá, jak se mám. Poprvé v životě jsem dostala tulipány v únoru. Nakupila se kolem mě celá hromada mojí milované hořké čokolády a lahví (jako sportovec alkohol nedostávám, jako pacient ano). A nebýt té mísy a nemilosrdného zrcátka, připadám si jako princezna.

Všechnu tu radost kalí jen neodbytný pocit, že mužská část mého okolí mě chce vidět jenom proto, že jsem dostala od doktorů nakázáno se hodně prsit.

A na závěr trocha sentimentu. Tenhle článek je poděkováním lidem, co mají smysl pro humor (a skvělý vkus na čokoládu) a jsou mi oporou v kravinách i věcech vážných. Takže díky mamčo, taťko, Niky, Aleši a kamarádi. Bez vás bych to nezvládala a jsem ráda, že vás mám!